Kánon sv. Vincence, hráz proti herezím
18. 7. 2019
Vincenc, kněz a mnich z kláštera Lerin, žil v 5. století a církev jej dodnes oslavuje; vliv, který měl na křesťanské myšlení, dosud nevymizel. Vincenc je autorem Commoritoria (napsáno 434) jakožto manuálu pravověrné křesťanské nauky. Proslavil se především v teologických kruzích jedním úryvkem ze svého Kánonu: V církvi je třeba věnovat největší péči zachování toho, co se věřilo všude, vždy a co věřili všichni.
Jeden odborník popisuje důležitost této knihy takto: Dvě základní ideje, které především přitahovaly pozornost k této knize, se týkají věrnosti Tradici (III. a XXIX.) a pokroku katolické nauky (XXIII.) často nazývané jako kánon Vincence z Lerina, který Newman pokládal za nejvhodnější ke stanovení toho, co už není katolická nauka a co se stalo často předmětem sporů: podle autora tento princip by měl rozhodnout o hodnotě nového bodu nauky, dříve než tak učiní soud církve; Vincenc ho navrhuje jako prostředek k otestování novoty, která vychází z některé části jako bod nauky.
Tento kánon byl některými spisovateli a mysliteli různě interpretován. Někteří si mysleli, že jeho pravý smysl není ten, který odpovídá Vincencovu účelu, použijeme-li jej např. proti idejím Augustina: je obtížné popírat, že i přes jasnost jeho formule, vysvětlení principu a jeho aplikace na historická fakta není vždy snadné; také teologové jako San a Franzelin, kteří v zásadě souhlasí s jeho názorem, se zde rozcházejí. Vincenc jasně ukazuje, že jeho princip je třeba chápat ve smyslu relativním a disjunktivním, a nikoliv jako absolutní spojení tří kritérií v jedno: všude, vždy a všichni; starobylost nemá být chápána v relativním významu, nýbrž ve smyslu shody vzhledem ke starobylosti. Když se hovoří o všeobecně přijímaném přesvědčení, je obtížnější stanovit, zda se tím chápou ona všeobecně přijímaná přesvědčení jako explicitní, nebo připouštěná implicitně; v tomto posledním případě je možno kánon aplikovat v obojím smyslu: afirmativním (to, co je katolické) a negativním nebo vylučovacím (toto není katolické); v prvním případě je kánon správně aplikován ve svém tvrzení; ale je možno říct, že je tomu tak i ve smyslu negativním nebo exkluzivním, aniž by stavěl Vincence do naprosté neshody se vším, co říká o pokroku zjevené pravdy? (Ghellinck, J. 1912). St. Vincent of Lérins, Enciclopedia Cattolica, New York, Robert Appleton Company. Cfr. New Advent].
I přes některé pochybnosti tohoto vědce je nesporné, že kritéria, která Vincenc stanovil, jsou důležitou hrází proti vzniku hereze.
Kánon, na který se odvolává, je tento: „V katolické církvi je třeba vždy pečlivě dbát o to, aby se zachovávalo to, čemu se věřilo vždy, všude a čemu věřili všichni. Commonitorium ihned připojuje: Toto je opravdu a přesně katolické podle ideje univerzality obsažené v samotné etymologii slova. Ale k tomu dochází, jestliže sledujeme univerzalitu, starobylost a všeobecný souhlas. Univerzalitu sledujeme, jestliže vyznáváme jako pravou a jedinou víru tu, kterou církev vždy vyznávala na celém světě; starobylost, jestliže se neodtrhujeme v ničem od citů, které notoricky prohlašovali naši předchůdci a otcové; všeobecný souhlas konečně, jestliže ve stejné starobylosti objímáme definice a nauky všech, nebo téměř všech biskupů a Učitelů. To je klasické teologické prohlášení.
Tato idea univerzality, která je opravdu hluboce katolická, neznamená ovšem, trvat na idejích, které se líbí všem, ale lnout k tomu, čemu a jak evidentně všichni věří jako pravdě víry. To je také idea, o kterou se opíralo motu proprio o posvátné hudbě Pia X. v roce 1903: univerzalita byla jednou ze tří kvalit požadovaných od oné hudby hodné toho jména.
Na jiném místě u sv. Vincence čteme: Jak se má tedy zachovat katolický křesťan, jestliže malá frakce církve se oddělí od společenství s univerzální vírou? Musí se beze všeho postavit proti údu zahnívajícímu a zamořenému a dát přednost celému zdravému tělu. Jestliže se jedná o heretickou novotu, která se neomezuje na malou skupinu, ale pokouší se nakazit celou církev? V takovém případě musí křesťan přilnout ke starobylosti, která evidentně nemůže být zaměněna za žádnou novotu a lež. A jestliže sama starobylost nám odhaluje, že blud sdílely mnohé osoby a dokonce celá města a provincie? V tomto případě musí s největší pečlivostí před slepotou a ignorancí oněch bloudících dát přednost dekretům, které máme od dřívějšího univerzálního koncilu.
A jestliže vzniká nový názor, který nikdy nebyl definován? Pak si vyhledá a srovná názory našich předků, kteří jen proto, i když náleželi do jiné doby a odlišných míst, zůstali vždy ve společenství s jedinou vírou katolické církve a stali se jejími schválenými učiteli. V tom všem, co shledá, že nejen jeden nebo dva, ale všichni společně v jenom souhlasu zachovávali, psali a otevřeně se učili, a to často a vytrvale, pozná to, čemu i on to může bez váhání věřit. Tato pasáž je velmi důležitá, protože myslí na velké těžkosti, které prožíváme v církvi: co by se stalo, kdyby infekce měla zachvátit celou církev a nejen pouze její malou část? Pak bychom se museli držet Tradice.
Lekce sv. Vincence by neměla být nikdy opomíjena, zvláště když je nám souzeno, jak říkají Číňané, žít v „zajímavých dobách“.
Aurelio Porfyri Nuova Bussola Quotidiana
