Od „politicky korektního“ k „ideologicky zvrácenému“
21. 7. 2019
Současné kultuře dominuje nová forma ideologické diktatury, které je vše přizpůsobeno a obětováno: „Politicky korektní“. To je dobře popsáno v nedávno vvydané knize s názvem Politicamente corretto. Storia di una ideologia („Politicky korektní. Historie jedné ideologie“) (Editrice Marsilio, Benátky 2018), autor Prof. Eugenio Capozzi, profesor současné historie na prestižním univerzitním institutu Sestra Orsola Benincasa v Neapoli.
Autor v ní ironicky definuje „politicky korektní“ jako „poctu, vzdávanou lži, vydávané za pravdu“ (op. cit., str. 9), protože svým stoupencům umožňuje tyto pokrytecké postoje: Předstírat, že jsou nekonformisté, a zároveň vnucovat přísný konformismus; tvrdit, že jsou alternativou k ideologiím, a zároveň propagovat recyklovanou ideologii; chválit se jako „noví inkluzivní humanisté“ a zároveň zbavovat skutečné lidi jejich zásadní důstojnosti; vydávat se za moralisty, a zároveň odmítat jakoukoli objektivní morálku.
„Politicky korektní“ je ad hoc aplikace toho, co je prý „ideologicky správné“, což je stěžejní program postmoderní ideologie. V tomto případě se jedná o pestrou galaxii obdařenou ekologickou verzí a s odbočkou určenou k určování, co je či není „ekologicky správné“, „ohleduplné k přírodě a ekosystému či biosféře“. Profesor Capozzi tomu věnuje čtvrtou kapitolu své knihy.
Vzhledem k tomu, že tato kapitola byla napsána před vydáním Přípravného dokumentu pro synodu o Amazonii, který předložil generální sekretariát biskupského synodu, nemohl být tento dokument brán v úvahu. Ve skutečnosti však dokonale zapadá do obecného rámce jako specificky církevní verze a konkrétní aplikace všeho „ekologicky správného“. Nejedná se však o přizpůsobení ekologických programů potřebám společného dobra, mravního řádu a především spásy duší, ale naopak ootrocké přizpůsobení církevního myšlení a pastorační péče nárokům ‚nové ekologie‘.
Tyto odporné a nebezpečné absurdity nejsou fantazií několika duševních postižených individuí. Po staletí je vyhlašovali uznávaní intelektuálové, bioetici, sociologové a politici, od markýza de Sade až po Piera Paola Pasoliniho, Michela Foucaulta a Petera Singera. Pseudovědecká hnutí, jako je „teorie složitosti“ nebo environmentalistické hnutí alla ‚Hlubinná ekologie‘ a ‚Hnutí Gaia‘ , nebo aktivisté za práva zvířat jsou těmto tezím blízká a doufají ve své nastupující praktické uskutečnění; totéž platí o hnutích považovaných za umírněné, jako je Světový fond pro volně žijící živočichy, Greenpeace, Římský klub a dokonce i mocné Unesco a Eu či OSN.
Podporovaní masovou mediální propagandou a některými kulturními a politickými kruhy se nyní radikální ekologové snaží regulovat každodenní život nejen národů, ale i rodin a jednotlivců tím, že vyslovují zákazy, vydírají pokuty, vyhlašují tresty a ukládají vězení. Dnes je týrání psa považováno za mnohem závažnější čin než zabití nenarozeného dítěte potratem; zítra bude pojídání beránka o Velikonocích mnohem horším zločinem než kanibalismus, nyní přehodnocení antropologové a teologové chválí pohanské kmeny Amazonie; pozítří bude vykopávání brambor mnohem vážnějším zločinem, než likvidace handicapovaného člověka, který se v přírodě recykluje.
Ekologická ideologie hodlá přejít od antropocentrismu k ekocentrismu. Například společné dobro lidstva je nahrazeno „společným dobrem ekosystému“, a proto je staré prohlášení OSN o „lidských právech“ nahrazováno novým globalistickým prohlášením o „právech Země“.“ V této perspektivě budou stará „sociální práva“, která chránila jednotlivce a slabší třídy, nahrazována novými „ekologickými právy“, která nahradí práci nečinností, výrobu „šťastným růstem“, pokrok lítostí, bohatství nedostatkem, svobodu od potřeby otroctvím nutnosti.
Jak to vidí prof. Capozzi, všechny formy radikálního environmentalismu se shodují, že jediný způsob, jak zaručit ochranu životního prostředí, je „přetočit pásku“ dějin, zastavit vývoj, vrátit se do předchozí fáze civilizace,m a to ne z nostalgie po éře či formě tradicionalismu, ale naopak z touhy vymýtit útlak a násilí, aby se obnovila nevinnost a čistota Edenu.…. Ve jménu katarzní aspirace na udržitelný život, a vykoupení ze hříchu stávajícího, konzumujícího, vykořisťujícího Zemi, ekologické církve … převádí sekularizaci pocitové viny a uvědomění si původního hříchu, typického pro všechny doktríny, do nejsrozumitelnější formy“ (op. cit. str. 160 – 166).
Ekologismus lze tedy považovat za překlad antikřesťanské Gnóze do podoby typicky moderního bezbožectví. Představuje se však nyní lidem pod svůdným jevem „nového světového náboženství“ (op. cit., str. 155). To, co bychom mohli nazvat »ekolatrie« neboli „zbožšťování přírody“ (stále používaný teologický termín), charakterizuje úroveň, kdy ekolog považuje kosmos (někdy nazývaný Gaea nebo Gaia) za živý subjekt – jedinečný, nekonečný, věčný, vševědoucí, všemohoucí, zkrátka božský – který musíme preferovat a kterému musíme vše, včetně lidského života, obětovat, protože vznik lidstva z kosmu (přírody?) je považován za „prvotní hřích“. Působí prostřednictvím svých kazatelů, proroků, svatých, mučedníků (a zejména inkvizitorů), kteří slaví obřady, hlásají dogmata, sestavují morální kodexy, schvalují zákony a inspirují mezinárodní dohody a protokoly ke škodě obecného dobra svých národů i celého lidstva. Toto nové náboženství je živeno fanatismem a falešným mysticismem, nutným k vnucování myšlenek a praktik jinak neospravedlnitelných zdravým rozumem lidstva.
Za použití jakéhosi apokalyptického jasnovidectví tito ‚ekologové‘ šíří iracionální obavy a paniky, které slouží k navozování údajných závažných typických nouzových situací, které byly vždy záminkou k tomu, aby se podobní fanatici vnucovali do směrnic společností, legislativ a paktů s nápady a opatřeními, jaká by jinak byla v právním státě zcela nepřijatelná a nemyslitelná.
Současná ‚přesila‘ projektu „integrální ekologie“ dokládá nejen naprosté selhání „integrálního humanismu“ navrženého komunismem, (který tvrdil, že překonává historický rozpor mezi člověkem a přírodou tím, že „humanizuje přírodu a naturalizuje lidstvo“ [Marx]), ale také krach „pseudokřesťanského personalismu“, (který tvrdil, že překonal historický rozpor mezi středověkým teocentrismem a moderním antropocentrismem výstavbou „sekulární společnosti“).
V každém případě, je-li pravda, že „historie je hřbitov ideologií”, pak můžeme očekávat, až zanedlouho také přivítá uloží mrtvolu environmentalistické ideologie, a ekologie se pak stane opět tím, čím musí být podle své objektivní definice: studiem podmínek prostředí, které člověk chápe jako svůj „domov” (oikos).
Vysvětlivky: environ - prostředí 
