Menu

Instrumentum laboris: hereze a výzva k apostazi

 

Instrumentum laboris k pan-amazonské synodě je heretické a vyzývá k apostazi

                                               
José Antonio Ureta

                                               

Jednoznačná odsouzení přípravného materiálu pro říjnovou synodu, která publikovali kardinál Gerhard Müller (viz) a kardinál Walter Brandmüller (viz), se v katolické veřejnosti setkala s hrobovým mlčením.

Argumenty obsažené v těchto dvou dokumentech analyzuje a shrnuje José Antonio Ureta.

1. Instrumentum laboris se zakládá na panteistické kosmologii

Instrumentum laboris (IL) tvrdí, že indiánská teologie a ekologie mají být integrální součástí formace svěcených služebníků a mají se stát součástí veškeré nauky v církevních vzdělávacích institutech (n. 98). Do katolické teologie má být vtělena panteistická teologie a indiánské náboženské mýty. Prosazovaná ekoteologie je evidentně panteistická a tvrdí, že »Bůh sídlí ve světě, který stvořil, a všechno stvoření v sobě obsahuje Boha«, a že »stvoření nemůže existovat mimo Boha«. Stvoření je třeba uctívat jako láskyplný a velkodušný Boží dar (Sestra Sharon Thereze Zayac OP, Earth Spirituality, str. 37-38). Jako důsledek tohoto panteismu tato teologie a IL propagují posvátnost Matky Země (Gaia) a vychvalují indiánskou kosmologii a její náboženské mýty:

  • život a »dobré žití« jsou charakterizovány z „interkomunikace“, tj. ze „spojení harmonie a vztahů“ k přírodě a spojení „lidských bytostí v nejvyšší bytosti“ (vše s malým písmem (!) a „různými duchovními silami“ (n. 12-13). Tato kosmovize je shrnuta ve Františkově mantře »všechno je spojeno«, (n. 20 a 25) a osvobozuje bytosti od „zlomkového pohledu na skutečnost, který není schopen obsáhnout mnohonásobné propojení, vzájemné vztahy a vzájemné závislosti“ (n. 95).

  • kontemplativní zření domorodého národa mu dovoluje odhalovat, jak všechny tyto části existují „jako dimnze v zásadním vztahu a všechno činí životným“ (n. 21); pomáhá tak kráčet „svatým údolím“ a „zemí bez zla“, kde jako souputníci „s přírodou prožívají své spojení“ (n. 18) a kde „v rodinách pulsuje kosmická zkušenost“ a učí, jak vstupovat „do rozhovoru s duchy“ (n. 75);

  • znalosti a moudrost „starců léčitelů“ (n. 88-89) a jejich pověry a obřady sledující „jednání duchů a božstva - nazývaná nesčetnými způsoby - působí, že „ve vztahu s přírodou“ (n. 25) je podstatným základem zdraví“, protože „vytvářejí harmonii a rovnováhu lidských bytostí s kosmem“ a „pomáhající léčit nemoci“ (n. 87);

  • naopak „zneužívání přírody znamená zneužívání předků, bratří, sester, stvoření a Stvořitele“ (n. 26), a proto musíme naslouchat „hlasu Matky Země“ (n. 17), „zabraňovat ničení Matky Země“ a respektovat amazonské osoby, protože žijí ve zdravé harmonii s „Matkou Zemí“ (n. 84).

2. Indiánské mýty jsou součástí Božího Zjevení a jsou alternativní cestou spásy

Z panteistické koncepce Boha skloubeného se svým vlastním stvořením, vůči kterému není Bůh transcendentní, vyplývá heterotrofní pojem Zjevení, jaký propaguje modernismus a teologie osvobození, totiž že pokračuje ve sebesdílení skrze dějiny a vědomí národů, zvláště v jejich pozemských zápasech. Proto církev musí naslouchat hlasu Ducha mluvícího skrze znamení doby.

V souladu s indiánskou teologií IL pokládá pohanské mýty amazonských kmenů za projev Božího Zjevení a žádá přístup k dialogu a přijímání těchto pověr. V souladu s eko-teologií dokument pokládá přírodu za místo Zjevení a vybízí k naslouchání hlasu „Matky Země“:

  • Amazonie je „místo epifanické“, tzn. „místo určené pro víru a zakoušení Boha v dějinách, místo, na kterém se prožívá víra a také zvláštní místo Božího Zjevení“, místo, kde se „projevují ‚něžnosti Boha‘, který se vtěluje v dějinách“ (n. 19);

  • Amazonská synoda je velkou příležitostí pro církev „objevit přítomnost vtěleného a aktivního Boha (…) ve spiritualitě domorodých národů“ (n. 33) a poznávat v ní „jiné cesty objevování nevyčerpatelného Božího tajemství“ (n. 39);

  • ve skutečnosti „ Bůh stvořitel, který naplňuje vesmír, je Duchem, který po staletí živil spiritualitu těchto národů, a to již před oznámením evangelia, a nabádá k jejímu přijetí počínaje jejich kulturou a tradicemi. Takovéto sdělování musí sledovat ‚semena Slova‘, které je v nich přítomné, již vzešlo a přineslo plody“ (n. 120);

  • proto „je nutné sbírat to, co Pán naučil tyto národy v průběhu staletí: víru v Otce - Matku Stvořitele, smysl pro společenství a harmonii se zemí“ (…) „moudrost tisícileté civilizace, kterou mají starci a která má živý vztah k předkům“ (n. 121);

  • upřímné „otevření se k druhému“ (n. 39) jako základ pravého dialogu musí se proto vyvarovat vnášení „petrifikovaných nauk“ (n. 38) tj. „formulací víry vyjádřených ve vztahu k jiné kultuře, která neodpovídá životnímu kontextu (domorodému)“ (n. 120) a požaduje „korporativní chování, které vyhrazuje spásu výlučně na základě vlastního kréda“ a uznává, že „Bohu se líbí láska prožívaná v jakémkoliv náboženství“ (n. 39);

  • pro „nepochopitelnost skutečnosti a tajemství Boží přítomnosti“, stejně jako pro „letniční charakter“ dialogu se v tomto „setkání s druhým“ ocitá církev na cestě „hledání vlastní identity skrze jednotu v Duchu Svatém“ (n. 40);

  • od amazonského národa se církev naučí zvláště „smyslu pro posvátné teritorium“ (n. 121) a naslouchání Matce Zemi (n. 146), tj. „bolestné volání Amazonie, které je ozvěnou egyptského volání lidu, který Bůh neopouští, protože v hlasu chudých je hlas Ducha; proto mu církev musí naslouchat. Toto je teologické místo“ (n. 144).

3. Inkulturace a inkulturační dialog musí nahradit evangelizaci

Protože domorodé národy již přijaly Boží zjevení skrze svou zděděnou moudrost a zakoušejí imanentní Boží přítomnost v kosmu, proto podle IL musí církev v Amazonii podstoupit „misijní a pastorační obrácení“ a místo aby přinášela zvenčí „monolitickou nauku“ neodpovídající tradiční kultuře národa, církev musí uznat hodnoty jeho vyprávění, vstoupit do interkulturního dialogu s tímto národem a získat synkretickou amazonskou tvář, obohatit se o jejich mýty, symboly a obřady:

  • hlásání Ježíše Krista „předpokládá církev přijímající a misijní, která se vtěluje do kultur“ (n. 105¨): „křesťané jedné kultury jdou na setkání s osobami jiné kultury (interkulturalita)“ „objevovat“ ‚semena Slova‘ a odhalovat tak „nové cesty Ducha“ (n. 108);

  • taková „Církev na cestě“ nechává za zády kolonizační a monokulturní klerikální tradici, a „vystříhá se rizika předkládal řešení s univerzální platností a varuje se také uplatňování monolitické nauky obhajované bez odstínů“ (n. 110);

  • „inkulturace vírynení proces shora dolů nebo zevní ukládání, nýbrž je to vzájemné obohacování kultur v dialogu (interkulturalita); aktivním subjektem inkulturace jsou samy indiánské národy“ (122);

  • k dosažení vzájemného obohacení je vhodné začít nikoliv od evangelia, ale od „spirituality prožívaní s indiánskými národy v kontaktu s jejich přírodou a kulturou“, uznáním „indiánské spirituality jako zdroje bohatství a křesťanské zkušenosti, a interpretovat tak „katechezi, která přijímá jazyk a význam vyprávění kultur indiánských i pocházejících z Afriky( (n. 123);

  • vzájemným sdílením „jejich života, jejich bojů, jejich starostí a jejich zkušeností s Bohem věřící zapojení do mezináboženského dialogu činí z jejich odlišnosti stimul pro prohloubení vlastní víry“ (n. 136); [Tzn. neo-misonář musí prohloubit svou křesťanskou víru, zatímco domorodci prohloubí své zděděné pohanství].

4. Církev s amazonskou tváří musí uznat služby, které již existují v indiánských komunitách, a své služby jim přizpůsobit.

Jedna provinční řeholní představená, rozená Amazonka prohlásila: „Když jdu do některé domorodé komunity, která má svého šamana a ten má své různé přisluhovače, kladu si otázku, čemu se musíme naučit pro služby, které máme v západní církvi.“ IL podporuje tento přístup a zamýšlí otevřít dveře svěcení ženatých lídrů jako kněží druhé třídy, kteří mají podobný status jako protestanský pastor:

  • „otevírají se nové prostory pro služby přiměřené tomuto historickému okamžiku“ (n. 43). „To vyžaduje odvážné návrhy“ k „prohloubení procesu inkulturace (n. 106) překonáním rigidity a kázně, která vylučuje všechno cizí“ (n. 126);

  • protože komunity mají těžkosti se slavením eucharistie pro nedostatek kněží, je žádoucí „změnit kritéria volby a přípravy autorizovaných služebníků k jejich celebrování“ (n. 126);

  • jelikož amazonské kultury „mají vysoký smysl pro společenství, rovnost a solidaritu i bohatou tradici sociální organizace, kde autoritou je rotace“, bylo by vhodné „zvážit ideu jurisdikce spojené ve všech oblastech (svátostné, jurisdikční, administrativní) permanentním způsobem ve svátosti Řádu“ (n. 127);

  • „studovat možnosti kněžského svěcení starců přednostně indiánských, které jejich komunity přijímají, i když již mají své stabilní rodiny“ (n. 129);

  • místní protestantští pastoři „nám ukazují jiný způsob existence církve, kde se lidé cítí jako protagonisté a kde se věřící mohu vyjadřovat svobodně bez cenzury, dogmatismu a rituální kázně, protože „jsou to osoby jako všichni ostatní, snadno nacházejí tam, kde žijí podobné problémy a stávají se více blízcí a méně odlišní od ostatní komunity“ (n. 138). Tento model lehkého kněžství je více vhodný než klerikalismus, který v některých formách není přijímán“ (n.127);

  • konečně církev musí „identifikovat typ oficiální služby, který může být svěřen ženám, s ohledem na ústřední roli, jakou dnes ženy v amazonské církvi mají“ (n. 129).

  • Slavení víry se má dít spolu s inkulturací, aby bylo vyjádřením „vlastní náboženské zkušenosti (…) a bylo v souzvuku s boji a aspiracemi komunit a impulzem k přetváření na zemi bez zla“ (n. 125);

  • „rity, symboly a styly celebrování v indiánských kulturách v kontaktu s přírodou musí být přijaty do liturgického a svátostného rituálu, který upřednostňuje spojení s přírodou a komunitou“ (n. 126); „navrhuje se tedy valorizovat tradiční medicinu, moudrost starců a indiánské rituály (n. 89);

  • protože „obyvatelé amazonských vesnic mají právo na zdraví a život ve zdraví a harmonii s tím, co nabízí „Matka Země“, je třeba uznat, že indiánské rituály a ceremonie jsou podstatné pro integrální zdraví, protože vytvářejí harmonii a rovnováhu mezi lidskými bytostmi a kosmem (…) a pomáhají léčit nemoci, které poškozují prostředí, lidský život a živé bytosti“ (n . 87);

  • k tomuto cíli se „indiánské národy svěřují osobám, které se v průběhu svého života věnovaly pozorování přírody, naslouchání a shromažďování poznatků starců, zvláště žen“( n. 88).

5. Degradace lidské osobnosti ve jménu integrální ekologie

V souladu s kánony eko-teologie IL odhazuje křesťanský antropocentrismus ve stvoření a degraduje lidskou osobnost na pouhý článek ekologického řetězu. Pokládá socioekonomický rozvoj za agresi proti přírodě a požaduje ekologické obrácení, které ústí do života v pauperismu.

  • „amazonská kultura integruje lidské bytosti do přírody a stává se referenčním bodem tvorby nového paradigmatu integrální ekologie“ (n. 56), podle které „lidské bytosti jsou součástí ekosystémů (…), jejichž „podstatnou složkou je péče o ekosystém, což vyžaduje přijmout „omezení a pokorné chování, protože nejsme absolutními pány“ (n. 55);

  • řečeno slovy samotných indiánů: „My Indiáni v Kolumbii jsme součástí přírody, jsme voda, vzduch a život prostředí stvořeného Bohem, a proto žádáme, aby skončilo špatné mnohonárodní zacházení s Matkou Zemí. „Země má svou krev, krvácí, mezinárodní vykořisťovatelé přeťali žíly Matky Země. (…) Chceme, aby náš indiánský křik slyšel celý svět“ (n. 17);

  • „základním aspektem kořene hříchu je lidská bytost, která se odděluje od přírody, neuznává se za její součást a vykořisťuje bez hranic Matku Zemi. Zatímco moudrost indiánských národů a jejich každodenní život nás učí uznat sami sebe za součást života-sféry jako odpovědné za její současnost i budoucnost (n. 102);

  • amazonské národy nás mohou mnohému učit. „Uznáváme, že oni po tisíciletí pečovali o svou zemi, vodu a přírodu a dokázali zachovat ji až do dneška, aby lidstvo mohlo s radostí děkovat za bezplatné dary Božího stvoření“( n. 29);

  • musíme naslouchat křiku ‚Matky Zem‘, ohrožované a raněné ekonomickým modelem a vykořisťovatelským programem, změnit své zvyklosti konzumu“ (146) a přijmout „osobní askezi, která nám umožní zrát ve šťastné střízlivosti“ (n. 102).

6. Kolektivismus a kmenové struktury

“Dobré žití“ podporované IL se odvolává na sociální kolektivismus domorodých kmenů, kde individuální osobnosti a svoboda nejsou dovoleny, což je důsledek jejich panteistické kosmologie, že chování musí být ve shodě s přírodou:

  • koncept sumak kawsay „dobrého žití“ je odvozen z moudrosti předků indiánských národů. Je to slovo nejvíce chválené, nejstarší a nejaktuálnější, které navrhuje komunitní styl života, ve kterém“ všichni CÍTÍ, MYSLÍ A JEDNAJÍ stejným způsobem jako utkané plátno, které zahaluje, chrání, jako plášť s mnoha barvami“.Výzva: “The Cry of the Sumak Kawsay in Amazzonia”,pozn. 5 v n. 12).

  • Amazonie je místo vyvolené pro „dobré žití“, místo zaslíbení, naděje a nových životních cest. Život v Amazonii je integrován do přírody a sjednocen s teritoriem, není zde rozdělování ani soukromých prostorů tak typických pro moderní společnost. Život je společná cesta, kde úkoly a odpovědnost jsou rozděleny ve funkci společného dobra. Není zde místo pro individualitu odloučenou od svého teritoria a komunity“ (n. 24).

  • Církev má „respektovat tento model vlastní pro komunitní organizaci a pomáhat procesům, které vycházejí od rodiny a klanu k podpoře společného dobra a překonávat struktury, které vzdalují“ (n. 79).

* * *

Zvážíme-li toto všechno, nemůžeme uzavřít tento poslední paragraf jinak než slovy kardinála Brandmüllera: (viz) »Instrumentum laboris pro amazonskou synodu představuje útok na základy víry, a to způsobem, který dosud nebyl vůbec považován za možný. Je ho tedy třeba rozhodně odmítnout«.

Pramen: Chiesa e post concilio 

José Antonio Ureta, Istituto Plinio Corrêa de Oliveira