Teologie Kříže a Eucharistie
V tomto článku komentuje autor promluvu, kterou pronesl kardinál Josef Ratzinger na eucharistickém kongresu v Bologni 25. září 1997
„Tajemství jako takové ozařuje rozum silou pravdy“
Ratzinger začal vyprávěním: „Jedna stará legenda o vzniku křesťanství na Rusi vypráví, že kníže Vladimír z Kyjeva hledal pro svůj národ pravé náboženství. Představili se různí misionáři pocházející z Bulharska, představitelé judaismu a vyslanci papeže původem z Německa a každý z nich mu předkládal svou víru jako správnou a nejlepší ze všech. Knížete však žádný z návrhů neuspokojil. Rozhodnutí dozrálo teprve poté, co se jeho vyslanci vrátili ze slavné liturgie, která se slavila v chrámě svaté Sofie v Konstantinopoli. Plni nadšení referovali knížeti: ‚Přijali nás Řekové a zavedli nás tam, kde se slaví liturgie pro jejich Boha... Nevíme, jestli jsme byli na zemi nebo v nebi... zakusili jsme tam, že Bůh přebývá mezi lidmi...‘“
„To, co je uchvátilo,“ říká Ratzinger, „bylo tajemství jako takové, které právě proto, že nevede diskuse, ozařuje rozum silou pravdy.“
Toto vyprávění bylo pro kardinála výchozím bodem, aby vyslovil svůj soud o tom, jak se zpravidla chápe a praktikuje liturgie: „Hovořit o tom, co se od šedesátých let stalo z liturgie, je dvojznačné a problematické. V mnoha prostředích ji liturgové upravili skutečně způsobem extrémním a učinili z naučného prvku liturgie primární kritérium liturgie pro věřící. Podle této teorie se má liturgie řídit v prvé řadě pastoračními kritérii, což představuje antropocentrický blud.“
Po tomto úvodu přistupuje Ratzinger k první části své lekce pod titulem: „Teologie Kříže jako základ teologie Eucharistie.“ „Jestliže chceme najít vazbu mezi Eucharistií a vírou podle Pavla, jde především o interpretaci Kristovy smrti na kříži, která představuje vnitřní předpoklad pro veškerou eucharistickou teologii. Jen s obtížemi chápeme velikost této intuice. Událost je sama v sobě profánní, nejkrutější způsob popravy muže je popisován jako kosmická liturgie, jako otevření zavřeného nebe, jako událost, ve které se konečně stává skutečností to, co všechny kulty marně hledaly.“ – „Je-li tomu tak, můžeme říct, že teologie Kříže je teologií Eucharistie a naopak. Bez Kříže by Eucharistie zůstala prázdným rituálem a bez Eucharistie by byl kříž jen krutou profánní událostí.“
„Znamení nového počátku“
V druhé částí své lekce předkládá Ratzinger „eucharistickou teologii Prvního listu Korintským“.
„Jestliže Beránek představuje především Krista, znamená to, že chléb se stává symbolem křesťanského života. Nekvašený chléb se stává znamením nového počátku: být křesťanem je ustavičný svátek vycházející z nového života.“ – „Eucharistie představuje trvalý základ života křesťanů jakožto sílu, která formuje jejich život. (…) Eucharistie je více než liturgie či ritus a na druhé straně je třeba vidět, že život křesťana je více než jen morální úkol...“ – „Pravý a hluboký cíl stvoření a zvláště lidského života tak, jak to chtěl Stvořitel, je stát se s ním jednou věcí. Bůh všechno ve všem.“ – „Eucharistie nenabízí nějakou magickou jistotu spásy. Spása vyžaduje vždy naši svobodu. Proto vždy trvá nebezpečí věčné ztráty spásy, je nutno mít na zřeteli budoucí soud.“
V tomto směru připomíná kardinál „poslední důležitý eucharistický text z Prvního listu Korintským, ve kterém Pavel vypráví o ustanovení Eucharistie“ (11,17–34). V komentáři připomíná: „Úcta a bázeň jsou základní podmínkou pravé Eucharistie a právě skutečnost, že Bůh se stává tak maličkým a tak pokorným a svěřuje se do našich rukou, musí prohlubovat naši úctu a nesmí nás svádět k lehkovážnosti a k soběstačnosti. Když si uvědomujeme skutečnost, že je přítomen Bůh, a chováme se podle toho, mohou to také druzí na nás pozorovat, tak jak zakusili vyslanci kijevského knížete nebe uprostřed země.“
„Vtělení není filosofická idea, ale historická událost“
V tomto směru činí prefekt Kongregace pro nauku víry kapitální konstatování: „Do nauky o Eucharistii a do poselství o zmrtvýchvstání se Pavel ponořuje s velkou rozhodností v poslušnosti k tradici, která zavazuje až ke znění určitých slov, protože je v nich obsažena ta nejposvátnější skutečnost, a ta pak věrně zachována dospěje až k nám. Pavel, bouřlivý duch, tvůrce, který ze svého setkání se Zmrtvýchvstalým a zážitku své víry a své služby otevřel pro křesťanství nové horizonty v ústřední oblasti víry, a jako věrný správce pravdy, který se slovem Božím »nekupčí« (2 Kor 2,17), nýbrž je předává jako drahocenný Boží dar, který je vyňat z naší libovůle, a právě tím všechny obohacuje.“ „Proto jsou to falešné spekulace a hluboce odporují biblickému poselství, jestliže se dnes říká, že i když dary středozemní oblasti jsou obilí a víno, v jiných kulturách by se mělo jako svátostná materie používat to, co je pro ně charakteristické. Vtělení, na které se zde apeluje, není proto nějaký filosofický princip, podle kterého by měla spiritualita vzít své tělo a vyslovit se způsobem odpovídajících různým situacím. Vtělení není filosofická idea, ale historická událost, která právě ve své jedinečnosti a pravdivosti je bodem, jímž Bůh vstupuje do dějin, a je místem našeho setkání s ním. Když vtělení považujeme, jak to vyžaduje Bible, nikoliv za princip, ale za událost, má pak důsledek zcela opačný: Bůh váže sám sebe na jasně determinovaný historický bod se všemi omezeními a chce, abychom si osvojili jeho pokoru. Spojit se s vtělením znamená přijmout toto sebespoutání Boha: právě tyto dary cizí jiným kulturám – také německé – stávají se pro nás znamením jeho jedinečného jednání, jeho jediné historické postavy. Jsou znamením jeho příchodu mezi nás, příchodu toho, který je pro nás cizincem a který nás svými dary činí sobě blízkými. Odpovědí na jeho božskou blahovůli musí být pokorná poslušnost, která v přijaté tradici a ve věrnosti k ní přijímá dar jistoty o jeho blízkosti.“ – „Pavel silně naléhá, aby ti, kteří přistupují k přijímání, zpytovali svědomí: proto musí člověk sám sebe zkoumat, a tak ať jí chléb a pije z kalicha. Kdo totiž jí a pije a Tělo Pána nerozlišuje, jí a pije si odsouzení. (1 Kor 11,29) Kdo chce křesťanství jen jako dobrou novinu, ve které nesmí být žádná hrozba ani soud, ten křesťanství padělá. Víru neposiluje nafoukanost uspaného svědomí, soběstačnost těch, kteří za normu svého života prohlašují své tužby a redukují tak milost na znehodnocení Boha i člověka, jako by Bůh nemohl a nebyl schopen ničeho jiného než říct ke všemu ‚ano‘. Jistě však člověk, který trpí a bojuje, ví, že Bůh je větší než naše srdce (1 Jan 3,20) a že v každém selhání mohu být plný důvěry, protože Kristus trpěl za mne a předem za mne zaplatil.“
„Pravá podstata křesťanské mystiky“
Třetí část lekce se týká tématu „mučednictví z křesťanského pohledu a apoštolská služba jako uskutečnění Eucharistie“. V ní Ratzinger popisuje mučednictví svatého Polykarpa jakožto způsob, jak se mučednictví „stává eucharistií křesťana“. Pak rozebírá 12,1 verš Listu k Římanům, kde apoštol Římany vyzývá, aby přinášeli sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou, neboť to je vaše duchovní bohoslužba“. Ratzinger klade zvláštní důraz na tento poslední výraz, který je ve skutečnosti nepřeložitelný. Řecky to zní logiké latreia – logický kult.
„Podobný výraz nacházíme také v římském kánonu, kde kněz bezprostředně před proměňováním prosí, aby naše oběť byla rationabilis. Je to příliš málo, a je to dokonce chybné, když to překládáme termínem ‚rozumná‘. Modlíme se spíše o to, aby to byla oběť toho, který je Logos. V tomto smyslu se modlíme za proměnění darů, ale opakuji, nejen o to, nýbrž tato prosba míří přesně tím směrem, který má na mysli List Římanům. Žádáme, aby Logos, Kristus, se stal pravou obětí a přijal také nás samotné jako svou oběť, učinil i z nás logos, učinil i z nás dary tak odůvodněné a oprávněné, aby se jeho oběť stala i naší obětí a Bůh ji přijal jako naši, aby nám mohla být započtena.“ Ratzinger dodává: „Jsem přesvědčen, že Římský kánon svou prosbou přijal za svou také Pavlovu výzvu v listu Římanům 12.“ Tak svatý Pavel a s ním Římský kánon „nám dávají pochopit pravou podstatu křesťanské mystiky. Mystika identity, do které se Logos a niternost člověka slévají, je překročena mystikou christologickou: Logos, kterým je Syn, i nás činí syny svátostně prožívaného společenství. A když se stáváme obětí, když se sami stáváme jako Logos, tento proces se neomezuje na ducha, který nechává tělo někde daleko za sebou jako něco Bohu vzdáleného. Sám Logos se stal tělem a dává se nám ve svém těle. Proto jsme pozváni, abychom obětovali i svá těla jako kult podle Logos, tj. aby celý náš tělesný život byl vtažen do společenství s Kristem.“
„Protože misie je něco více než propaganda“
Na konec jako výsledek předcházejících úvah vrátil se Ratzinger k titulu své lekce Eucharistie jako druh misie a připomněl postavu svaté Terezie z Lisieux: „Protože misie je něco více než propaganda pro určitou ideu a publicita pro určitou společnost – jelikož ona vychází od Boha a k němu směřuje – musí mít svůj počátek ve větší hloubce než v pouhých akčních plánech a strategiích, které je inspirují. Musí mít svůj původ na místě hlubším, než je publicita a technika přesvědčování. ‚Křesťanství je nikoliv dílo přesvědčování, ale něco opravdu velikého,‘ řekl jednou velmi sugestivně svatý Ignác Antiochijský. Forma a způsob, jakým se stala Terezie z Lisieux patronkou misií, může nám pomáhat, abychom pochopili, o co máme usilovat.“
