Satanův agent demaskován před více než 70 lety
U příležitosti zveřejnění „Fratelli tutti“, předkládáme čtenářům jednu z promluv amerického arcibiskupa služebníka Božího Fultona Sheena, který čeká na své blahořečení. Více než 70 let staré věty znějí, jako byly napsány právě za dnešních dnů. Vystihují zradu současné církve již dvacet let před druhým vatikánským koncilem.
Fulton Sheen: Znamení naší doby
Bůh vám žehnej! Chci, aby toto byla moje první slova, jimiž vás zdravím. Budou to také slova závěrečná všech mých relací. „Bůh vám žehnej“ - znamená, že Bůh je láska, že Bůh vás miluje a že vy máte Boží lásku oplácet.
Proč tak málo osob si uvědomuje závažnost naší současné krize? Zčásti je to proto, že lidé nechtějí uvěřit, že jejich doba je zlá, zčásti také proto, že to znamená obvinit sebe samy a především, že k posouzení této doby nemáme jiná kritéria než ta, která jsou v ní samotné.
Jen ti, kteří žijí podle víry, vědí, co se ve světě skutečně děje. Náš Spasitel by mohl říci to, co řekl kdysi zákoníkům a farizeům: Večer říkáte: Bude pěkně, protože na nebi jsou červánky, a zrána: dnes přijde bouře, protože nebe je temně rudé . Vzhled oblohy umíte dobře posoudit, a znamení času ne? (Mt 16 2-3).
Známe my znamení naší doby? Ohlašují je dvě neodvratné pravdy, první, podle které jsme dospěli ke konci epochy porenezanční, která učinila z člověka míru všech věcí. Tři základní dogmata moderního světa se otevírají před našima očima.
Především jsme svědky likvidace člověka ekonomického neboli koncepce, podle které člověk jako velice vyvinutý živočich nemá jinou životní funkci než produkovat a nabývat bohatství, a pak jako zvíře na pastvě zestárnout a zemřít.
Za druhé, jsme svědky likvidace ideje o přirozeném božství člověka, který nepotřebuje žádného Boha, který by mu dal práva, nebo Vykupitele, který by ho zbavil viny, protože pokrok se stal automatický díky vědě, výchově a evoluci, která jednoho dne učiní z člověka druh boha.
Jsme svědky likvidace racionalismu, ideje, podle které úkolem lidského rozumu není odhalit význam a cíl života, tj. spásy duše, nýbrž přivodit nové pokroky techniky a vytvořit tak podmínky, aby člověk na této zemi zaujal místo Božího města. Nejlépe bude, když historický liberalismus bude pouze přechodem mezi jednou civilizací, která byla kdysi křesťanská, a druhou, která bude rozhodně antikřesťanská.
Druhá velká pravda, kterou můžeme předvídat ze znamení doby, je to, že jsme rozhodně na konci ne-náboženské éry, která pokládala náboženství jako dodatek k životu, pouhá zbožná morální ustanovení pro individuum, ale žádné sociální vztahy, a Boha jen jako mlčenlivého druha, jehož jméno je používáno jako firma, abychom si získali respekt, ale který nemá co mluvit do toho, jak máme provádět své aktivity.
Nová doba, do které vstupujeme, je ta, kterou můžeme nazvat náboženská fáze lidských dějin. Nemylte se, „náboženská“ zde nemá význam, že se obracíme k Bohu, ale spíše nemá vůbec ohled na absolutno, které charakterizovalo liberální fázi civilizace a která se bude vyznačovat vášní pro absolutno. Ode dneška už nebudou střety kvůli koloniím a právům národů, ale kvůli lidským duším. Linie bitvy jsou jasně vyznačeny a není pochyb, že jsou to základní otázky. Ode dneška se lidé rozdělí na dvě náboženství nově pojatá jako opuštění absolutna. Budoucí konflikt bude mezi absolutnem, kterým je Bůh Člověk, a absolutnem kterým je člověk - bůh; mezi Bohem, který se stal člověkem a člověkem, který se stal bohem; mezi bratry v Kristu a mezi druhy Antikrista.
Antikrist však neponese toto jméno, jinak by neměl následovníky. Neobleče si rudý trikot, ani nebude chrlit síru, nebude mít vidle ani nebude mávat ocasem se štětkou jako Mefistoteles ve Faustovi. Na žádné stránce Písma svatého nenajdeme potvrzení lidového mýtu, který si představuje ďábla jako rudě oděného šaška. Je popisován naopak jako padlý anděl, jako Kníže tohoto světa, jehož řemeslem je namlouvat nám, že žádný jiný svět neexistuje. Jeho logika je jednoduchá. Není žádný ráj, není žádné peklo, a není-li pekla, není žádný hřích; není-li hříchu, není soud, není-li soud, není ani dobro ani zlo. Ale tu a tam, mimo tento popis, Náš Pán říká, že ďábel bude velmi podobný Jemu, že svede i vyvolené - a jistě žádný ďábel, jaké známe z ilustrovaných knížek, by nedokázal svést vyvolené.
Jakým způsobem vstoupí do nové éry, aby nás získal k následování svého kultu? Přijde převlečen za Velkého Filantropa; bude mluvit o míru, prosperitě a hojnosti nikoliv jako o prostředcích, aby nás odvedl od Boha, ale jako o cíli v sobě samém. Bude psát knihy o novém pojetí Boha, který žije jako lid; bude šířit víru v astrologii způsobem, že bude obviňovat za naši vůli nikoliv nás, ale hvězdy, vyloží psychologicky vinu v termínech potlačeného sexu, ponoří lidi do hanby, když o nich jiní řeknou, že nemají otevřenou a svobodnou mysl, ztotožní toleranci s lhostejností k tomu, co je správné a co je zmýlené; bude povzbuzovat k rozvodům s podvodem, že nový sňatek bude „životný“, rozhojní lásku pro lásku a zmenší lásku k osobě; bude vyzývat náboženství, aby náboženství rozbil, bude dokonce mluvit o Kristu jako o největším člověku, jaký byl kdy spatřen, bude říkat, že jeho posláním je osvobodit lidi od otroctví, pověr a fašismu, který nedokáže popsat.
Ale uprostřed veškeré jeho domnělé lásky k lidstvu a všech blábolů o svobodě a rovnosti, bude mít velké tajemství, které nikomu nezjeví: nebude věřit v Boha. Proto jeho náboženstvím bude bratrství bez Božího otcovství. Takže svede i vyvolené. Ustaví anticírkev, která bude opičením po Církvi, protože on, ďábel, je opice Boží. Ta bude mystickým tělem Antikrista a svým zevnějškem bude připomínat Církev jako mystické tělo Krista. V zoufalé touze po Bohu přivede moderního člověka do samoty a frustrace a k vůli zemřít z touhy, aby byl součástí komunity, které dá člověku za největší cíl - nepotřebovat vykoupení ani odpuštění vlastních vin.
Takové jsou dny, ve kterých bude ďáblu svěřen obzvláště dlouhý provaz. Nesmíme zapomínat, že náš Pán řekl Jidášovi a jeho bandě: »Toto je tvoje hodina.« Je to hodina Boží, ale také ona hodina zla, hodina, kdy pastýř utekl a ovce se rozptýlily. Připravovala se snad Církev na podobnou temnou noc dekretem, kterým Svatý otec stanoví podmínky, kdy je možno konat volbu mimo město Řím?
Lidé, kteří znají dějiny, viděli, že tyto dny temnoty se blíží. V roce 1842 před 105 roky německý básník Heine píše: »Komunismus, i když se o něm dnes málo mluví a potlouká se po slaměných peleších, je temným hrdinou určeným pro tragédii moderní doby... ponuré doby. Když nám hrozí jako prorok, který touží napsat novou apokalypsu, měl by hledat zcela nové šelmy, bestie tak děsivé, že staré kreatury Janovy se jeví jako sladké holubice, líbezní andílci. Bohové si zahalují tvář ze soucitu s lidskými syny. Budoucnost páchne krví, bezbožností a mnoha ranami. A já udělám dobře, když poradím našim vnukům, aby se narodili s tvrdou kůrou na svém hřbetě«. To psal 1842.
Opravdu, byli jsme varováni. Poprvé v dějinách naše epocha byla svědkem pronásledování Starého zákona nacisty a Nového zákona komunisty. Kdokoliv má dnes co do činění s Bohem, je předmětem nenávisti, protože jeho povolání je hlásat Božího Syna Ježíše Krista, a to platí jak pro židy, tak pro křesťany. Od okamžiku, kdy znamení naší doby ohlašují bitvu mezi absolutny, můžeme očekávat dobu zkoušky, a to ze dvou důvodů.
Především aby se zastavil rozklad. Kdyby by nebylo katastrof, bezbožnost by plně ovládala terén. To, co je pro jednoho člověka smrt, je katastrofa pro špatnou civilizaci: přerušení života a pro civilizaci, přerušení její bezbožnosti. Proč Bůh poslal anděla s ohnivým mečem, aby střežil zahradu Eden po Pádu, aby naši první prarodiče už nevstoupili a nejedli ze stromu života? Bůh nedovolí, aby se nespravedlnost stala věčnou. Dopouští, že dochází k revoltám, rozdělení a chaosu, aby nám připomněl, že naše myšlení bylo zmýlené a naše tužby bezbožné. Mravní pravda je pomstěna zkázou, která následuje po jeho odmítnutí. Chaos naší doby je nejsilnější argument, jaký může křesťanství použít. Katastrofa odhalí, že zlo poráží samo sebe a že nemůžeme odvracet pohled od Boha, jak jsme to udělali, aniž bychom spáchali zlo sami na sobě.
Druhý důvod, proč musí přijít krize, je předejít zmýlené identifikaci mezi Církví a světem. Náš Pán chtěl, aby ti, kteří jsou jeho následovníci, byli odlišeni od těch, kteří jimi nejsou. Ale tato oddělující demarkační čára byla rozmazána. Místo bílého a černého je pouze mazanice. Život mnoha křesťanů se vyznačuje prostředností a kompromisem. Čtou stejné romány moderních pohanů, vychovávají u dětí bezbožecké způsoby, dávají za pravdu samotným komentátorům, že nemají jiná kritéria pro rozlišování přítomnosti od minulosti a budoucnosti od přítomnosti; souhlasí s tím, aby se v jejich rodinách zahnízdily pohanské zvyky jako rozvody a druhé sňatky; jsou zde tzv. katoličtí lídři, kteří pozbyli charakter a dávají ve shromáždění hlas komunistům, katoličtí spisovatelé akceptují za předsedy v organizacích komunisty, aby pak naštěpovali do filmů totalitní ideje. Nejsou zde potřebné boje a opozice, které by nás měly vyznačovat. Čím méně ovlivňujeme svět, tím více svět ovlivňuje nás. Není v tom už rozdíl.
My, kteří jsme byli povoláni, abychom budovali nemocnice, jsme nakaženi chorobou a ztratili jsme moc uzdravování. A protože se všechno pomíchalo do jedné směsi, všechno musí být hozeno do pece, aby to bylo spáleno. Hodnota zkoušky je v tom, že rozlišuje. Katastrofa nás musí přivést k tomu, že budeme odmítaní, pohrdaní, nenávidění, pronásledovaní, a pak budeme moci projevit svou oddanost, potvrdit svou věrnost, prohlásit, na kterou stranu patříme. Budeme zmenšeni co do počtu, ale rozmnoženi co do kvality. Nemůžeme se bát Církve, ale světa. Nebojme se toho, že by Bůh mohl být sesazen s trůnu, ale toho, že by mohlo zavládnout barbarství.
Nakonec tři rady pro tuto dobu, aby křesťané nabyli vědomí, že doba krize není čas zoufalství, ale je to doba příhodná. Narodili jsme se v krizi, v porážce, v Ukřižování. Ve chvíli, kdy si uvědomíme konečně, že jsme podrobeni Božímu hněvu, můžeme se také stát předmětem Božího Milosrdenství. Autentická Boží nauka plodí naději. Lotr po pravici dospěl k Bohu skrze ukřižování.
Na druhém místě katolíci musí růst ve své víře, pověsit kříž do svých domácností, připomínat si, že mají kříž, aby ho nesli. Spojme své rodiny každý večer k modlitbě růžence, choďme denně na mši svatou, navštěvujme našeho Pána v Eucharistii, především ve farnostech, kde pastýři jsou si vědomi, co svět potřebuje, a proto pořádají adorace a kající bohoslužby.
Konečně židé, protestanti, katolíci, my všichni si musíme být vědomi, že svět nás volá k hrdinným skutkům pro spiritualizaci. Nevolejme po náboženské jednotě, která není možná za cenu ztráty jednoty pravdy, ale volejme po jednotě zbožných osob, které kráčejí podle svého svědomí k společnému duchovnímu blahu světa. Síly zla jsou spojeny, síly dobra jsou rozděleny. Je možné, že se nám nepodaří ocitnout se ve stejné lavici – děj se vůle Boží – ale můžeme se setkat na kolenou. Můžete si být jisti, že žádný hluchý kompromis ani ekvilibrismus nás neuzdraví. Ti, kteří mají víru, učiní nejlépe, když budou setrvávat ve stavu milosti, a ti kteří ji nemají, učiní nejlépe, když budou mít jasné úmysly. Aby se nám v době, která nastoupí, netřásla kolena, použijme je na klečení v modlitbě.
Proste svatého Michaela, Michaela Knížete, který porazil Lucifera, protože se chtěl stát bohem. Když se naklonil svět kvůli posměchu v ráji, on povstal, seřadil sedmero šiků a svrhl do hlubin toho, který se chtěl stát Nejvyšším.
A proste Naši Paní: »Ty, které byla dána moc rozdrtit hlavu hada, který podvedl lidi, že se mohou stát bohy. Ty, která jsi nalezla Krista, protože se skryl na tři dny, najdi Ho znovu pro nás. Jako jsi Ho utvořila ve svém lůně, tak Ho utvoř v našich srdcích. Paní modrého nebe, v těchto temných dnech zapal naše lampy. Vrať nám Světlo Světa, aby ozářilo tyto dny temna.
Bůh vám žehnej!
Pramen: tempi. it
