Jak je tomu vlastně s celibátem
Kardinál Alfons Maria Stickler SDB
Mezi mnoha prameny, které dokazují existenci povolání ke zdrženlivosti kněží, vyniká svou kvalitou práce kardinála Alfonse Marii Sticklera (1910-2007) [1], vydaná asi před třiceti lety, která dokázala: není pravda, že kněžský celibát a s tím související zdrženlivost je pozdní praxe prvotní církve, a není pravda, že církev souhlasila s pokračováním manželství kněží.
Pravdou je, že až do renezance bylo mnoho kněží, kteří přijali svěcení jako ženatí, a je velmi pravděpodobné, že tomu tak bylo i u apoštolů, ale jistotu máme pouze u sv. Petra. Takový obyčej nebyl předmětem diskuze po celé první tisíciletí, případně jen v počtu, který by nestál za řeč. Ale pak vzniká otázka, proč je řeč o závazném celibátu, který se od počátku správně nazýval „zdrženlivostí“ a objevuje se od počátku v Ježíšově učení, když říká: Amen, pravím vám: Není nikdo, kdo by opustil dům nebo ženu, nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby nedostal mnohokrát více v tomto čase a v budoucím věku život věčný… (Lk 18, 29 )[2].
Ať už byli apoštolové ženatí nebo ne, Pán mluví právě o opuštění manželky (a tím o přijetí zdrženlivosti). Také za předpokladu, že byli ženatí, je třeba pozorně uvažovat o otázce sv. Petra, která vyvolala Ježíšovu odpověď: »My jsme opustili všechno a následovali jsme tě.« [3]. Apoštolové tedy dříve, než se stali Mistrovými učedníky, opustili všechno včetně manželky a manželství, které představuje určitě dobro [4].
Evidentně se nejednalo o násilné opuštění, protože samotná možnost pro ženatého muže přistoupit ke svěcení (tím méně chtít se dopustit něčeho silně zapovězeného a protikřesťanského), znamenala mít souhlas manželky, nešlo o její zapuzení. Jak tedy kardinál odůvodňuje historický fakt, že psané zákony ve prospěch církevní zdrženlivosti se objevují teprve ve IV. století křesťanské éry, a nikoliv dříve? Protože – uvádí – je rozdíl »mezi právem a zákonem, ius et lex: zatímco zákon je vždy psaný, právo může být připuštěno také ústně. A tak tomu je v případě naší otázky. Dokazují to texty legislativy (koncilní, synodní, papežské a císařské), která ospravedlňuje zákazy a závazky na základě ústní tradice apoštolského původu.
Dokazuje to svatý Pavel, který povzbuzuje, abychom byli pevní v tradici: »...stůjte pevně a držte se těch zásad, ve kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem [5]. A dokazuje to také pohanská praxe: římské právo (ius) čekalo po celá staletí, než byl pořízen psaný zákon na Dvanácti deskách (lex). Nemůžeme se tedy divit, jestliže v antickém světě před středověkem právo převzaté také ústně mělo závaznou moc stejně jako psaný zákon. Nesmíme zapomínat na extrémní podmínky pronásledování křesťanství v prvních staletích jeho existence, které bránilo nastolení pokojných podmínek pro rozvoj písemné právní kanonistiky, třeba v jejím prvním zárodku.
První prohlášení ve prospěch zdrženlivosti, které cituje Stickler, objevuje se teprve ve IV. století na koncilu v Elviře [6]. Kánon 33 je explicitní: »Existuje shoda o úplném zákazu, který platí pro biskupy, kněze a jáhny, tedy pro všechny kleriky, kteří jsou zavázáni ke službě oltáře, kteří se musí zdržovat od svých manželek a neplodit děti; kdo by tak činil, musí se obávat vyloučení ze stavu kléru«. Poznamenejme, že od počátku obligátně vždy následuje uvedení trestu, který postihne provinilce. K soužití byly připuštěny jen sestry, matky nebo dcery (kán. 27) .
Tato přísnost byla ospravedlněna skutečností, že »velká část, ne-li všichni klerici tehdejší španělské církve byli viri probati, tj. ženatí před svým kněžským svěcením. Jak můžeme konstatovat, otázka viri probati není dnešní novinka, ale existovala vždy. Rozdíl je, pokud jde o řešení, které by mělo být uplatněno dnes a které ve IV. století znamenalo, že španělský klérus »byl povinen zříci se zcela dalšího užívání manželství a zachovat naprostou zdrženlivost«.
Ale je třeba zdůraznit důležitou věc, že otcové v Elviře nenalezli platnou normu jako plod svého rozhodnutí. Naopak, jednalo se o »reakci na široce rozšířené nedodržování (…) povinnosti tradičně dobře známé, ve Španělsku i celém katolickém světě.
Stejná situace byla v Africe: mnoho kleriků, ne-li většina bylo ženatých. Stejná byla odpověď Otců na Africkém koncilu 390 (7), kde se vyslovili pro zachovávání čistoty. Stejné bylo ospravedlnění odpovědi: »Abychom zachovávali to, co bylo stanoveno od apoštolů«. Stojí za připomínku, že v Kartágu byl přítomen také papežský legát Faustin, který vyslovil plný souhlas Říma v této otázce«.
Vyjádření k celibátu se nevyskytují v osmi ekumenických koncilech prvního tisíciletí počínaje nicejským, protože hlavním tématem byly heretické proudy, které popíraly pravdy christologické, trinitární a soteriologické víry. Všechno nebo téměř všechno bylo zaměřeno na obranu pravé víry.
Mezi papeži se nejvýrazněji o zdrženlivosti vyjadřují svatí papežové Siricius (IV. stol.) a Inocenc I. (V. stol.). Ve svém dopisu africkým biskupům – píše Stickler – Siricius učí, že »mnoho kněží a jáhnů také po ordinaci plodí děti a jednají tak proti nezrušitelnému zákonu, který zavazuje vyšší klérus od počátku církve«. Nejedná se zde tedy o nějakou vložku z vlastní volby, nýbrž běžné odvolání na »nezrušitelný zákon« sahající k »počátkům církve«. Ve skutečnosti Siricius opírá vlastní autoritu o rozhodnutí předchozího synodu v Římě [8], na kterém byla interpretována slova sv. Pavla: »...ale je zapotřebí… aby byl bezúhonný, jen jednou ženatý...[9]. Synodní otcové sjednocení v Siriciově magisteriu podpořili, že Apoštol neměl na mysli, že biskup může pokračovat v životě žádostivosti a plodit děti«, nýbrž že jedno manželství mělo stačit vzhledem k »budoucí zdrženlivosti«.
Touto otázkou se široce zabýval papež Inocenc I. Na třetí ze série otázek galského episkopátu Inocenc odpověděl, že biskupové, kněží a jáhni »jsou zavázáni nejen od nás, ale z božského Písma k čistotě« [10]. Následují obvyklé sankce proti neposlušným.
K záležitosti se vyjádřil také papež Lev Veliký, který zdůraznil zákon zdrženlivosti, a pokud jde o ženaté kleriky, zavedl pravověrnou církevní praxi: »Aby se manželství tělesné stalo duchovním, je nutné, aby dřívější sňatek nezavrhovali, ale aby se chovali, jako by ho neměli, aby tak manželská láska zůstala zachována, ale aby současně přestali s užíváním manželského života [11].
Zůstává tedy dostatečně jasné, že v celé západní církvi (v Evropě a v některých oblastech Afriky) »jednota víry byla a zůstala vždy živá« především díky koncilům, papežem potvrzeným.
K tomu všemu je třeba připojit ještě autoritu čtyř největších církevních Otců západní církve, kteří byli všichni zajedno, pokud jde o povinnou zdrženlivost kleriků.
Svatý Ambrož připouští, že povinnost zdrženlivosti bývá často porušena, ale potvrzuje pravověrnost tradice a vysvětluje, že starozákonní kněží nebyli vázáni k trvalé zdrženlivosti, protože jejich služba nebyla »svatá a trvalá, jak je tomu o novozákonního kněžství« [13].
Méně se vyslovoval Řehoř Veliký, který však disciplinárními opatřeními zabraňoval soužití mezi kleriky a jejich manželkami. Sv. Augustin se nejen účastnil afrických koncilů (v Kartágu), ale vyslovil se několikrát ve prospěch zdrženlivosti.
Ve středověku – pokračuje kardinál – byla snaha snížit počet ženatých kandidátů ve prospěch panen a paniců: nacházíme je především v oblasti ostrovní Evropy (Irsko a Británie) ). Až do roku 1000 církev prožívala všeobecný úpadek víry a mravů. Rozšířil se nadmíru církevní benefiční systém, který s sebou přinesl velká zla: simonii (kupčení s úřady) a mikulášství (porušování církevního celibátu).
Nepořádek vyvolal reformu papeže Řehoře Velikého (Gregoriánská reforma), která zajistila obezřetnější výběr kandidátů. Tato iniciativa byla oficiální během 2. lateránského koncilu (1139), který se projevil v dějinách jako rozvodí, zdůraznil znovu apoštolskou kázeň a provinilce postihoval tresty. Z toho vznikl nesprávný názor, jakoby »kněžský církevní celibát byl zaveden 2. lateránským koncilem«.
Velmi důležitý pro formaci středověké právní kanonistiky je nejen Graziánův dekret [14], ale také následný komentář, který zpracoval Ugucio di Pisa [15]. Ugucio na zasedání věnovaném tomuto argumentu pojednává zvláště o »zdrženlivosti kleriků, kterou mají zachovávat tím, že neuzavírají manželství a nechovají se, jako by je uzavřeli«. Znovu se tedy potvrzuje pro celé první tisíciletí »dvojí závazek« pro kleriky: neženit se a neužívat již dříve uzavřená manželství«.
Obecně možno říct, že takřka všichni středověcí kanonisté se shodují na apoštolském původu církevní zdrženlivosti, i když nedbalost při volbě pramenů způsobila některá nedorozumění; totiž použití pramenů, které vznikly až v průběhu renezance.
Potvrzení konečné platnosti zdrženlivosti nastoupilo paradoxně v okamžiku její negace ze strany protestantismu: po kázání Luthera, Kalvína a Zwingliho následovalo zhroucení a opuštění církevního celibátu a kněžství bylo hluboce umrtveno. Nakonec Tridentský koncil – poprvé v dějinách – zřízením seminářů dal jasně najevo, že klerik spíše než z ženatých mužů musí být vybírán z paniců a celibátníků vhodně formovaných ke kněžství.
Hnutí přineslo v následujících stoletích nemálo plodů svatosti a protestantská reforma byla účinně zpochybněna, nakolik je to lidsky možné. Tridentská rozhodnutí byla rovněž nedostatečně pochopena: až dodnes – píše Stickler – »se pod církevním celibátem rozumí obecně pouze zákaz oženit se« a pomíjí se, že problém nespočívá v neuzavření manželství, ale v čistotě života po kněžské ordinaci, ať kandidát pochází z jakýchkoliv podmínek.
Pomlouvači zdrženlivosti pokládají západní kázeň za příliš přísnou a poukazují na praxi východní církve, protože v ní spatřují původní tvář prvotní církve.
Toto mínění – stále podle názoru kardinála – nemá pravdu z celé řady důvodů. I když i na Východě existuje podpora některých patristických autorů – např. samotného Jeronýma nebo Epifania ze Salaminy, kteří opětovně vyložili důvody zdrženlivosti, křesťanský Východ postrádá onen zřetel ústřední autority. Tím, jak se Východ pozvolna vymaňoval z potvrzující role římského papeže, zůstal v zajetí určité anarchie, která nedokázala, nebo nechtěla vyřešit otázku ženatých kleriků. Ne že by neexistovala žádná apoštolská tradice mezi Východem a Západem, ale východní disciplinární systém zůstal dosti zlomkovitý. Všechny východní církve stále více vzdálené od ústřední autority si »vytvářely svoje vlastní normy«.
Role papeže byla nahrazena spisy východních Otců (směřujících do askeze) a byzantskými císařskými normami. V každém případě zdrženlivost u biskupů byla zachována, zatímco zdrženlivost kněží a jáhnů byla vzhledem k jejich manželské praxi pokládána za neudržitelnou. Jinými slovy, normou se stala panující situace.
K tomu, aby se tento obyčej stal nezměnitelný, rozhodující měrou přispěl byzantský koncil v Trullanu [16], který na Západě nebyl uznán za ekumenický a postrádal římské delegáty. Kánon 12 zapovídá biskupům manželství. Naopak kánon 13 je připouští u kněží, jáhnů a podjáhnů a zavádí tak údajné »antické apoštolské předpisy«. Tato praxe dále platí v pravoslavných církvích.
Je překvapující, že Trullano, pro ospravedlnění nové kázně a při absenci autentických textů, které by ji potvrdily, byl nucen modifikovat kánon 3 zmíněného afrického koncilu. Vznikl tak protikladný text, a aby tento rozpor nezatížil svědomí koncilních otců, prohlásili tuto otázku za záležitost ryze disciplinární.
To je podivná odlišnost, která dodnes trvá na Východě, ale stále častěji proniká na Západ, zvláště po rezignaci Benedikta XVI. (2013). Je tu snaha eliminovat nebo zneplatnit kněžský celibát tím, že se údajně jedná o změnitelný církevní zákon.
Ale tak tomu není. Stickler uzavírá dílo poukazem na skutečnost, že celibát stejně jako čistota nejsou náhodné, nýbrž podstatné a zásadní přívlastky katolického kněžství. Zatímco v období živé víry – píše Stickler – Kristus-Kněz tvořil ve vědomí všech živý střed života víry«, v době »úpadku smyslu víry se postava Krista-Kněze vytrácí a mizí«.
Teologických prvků je zde mnoho a všechny jsou evidentní: Kristus je čistý, panic, celibátník; křesťanský kněz je nazýván alter Christus, neboli čistý pro nebeské království [17]; svatý Pavel vyžaduje od služebníka církve, aby byl »enkratés« (zdrženlivý) [18], dále sv. Pavel říká, že má právo mít s sebou ženu jako jiní apoštolové, ale ve smyslu »gynaika adelfén«, »žena sestra«, nikoliv žena manželka.
Jestliže k tomu všemu připojíme příklad mnoha svatých kněží, kteří učinili z čistoty jeden ze smyslů svého života, pochopíme, proč pro Jana Pavla II. a Benedikta XVI. platí církevní celibát za uzavřenou otázku.
Silvio Brachetta
[1] Alfons Maria Stickler, “Il celibato ecclesiastico. La sua storia e i suoi fondamenti teologici”, Ius Ecclesiae, Vol. V, n. 1, leden – červen 1993, str. 3-59. Všechny citace jsou z tohoto díla
[2] Lc 18, 29-30.
[3] Lc 18, 28.
[4] San Paolo: «Kdo se ožení, činí dobře…», 1Cor 7, 38.
[5] 2Tes 2, 15.
[6] Nel 306. Elvira je antický název města Granada, sídla koncilu
[7] Se sídlem v Kartágu, ve městě, které hostilo více než dvacet koncilů dogmatických a disciplinárních ve III. až V. století
[8] Římský koncil 386, který exkomunikoval biskupy souložníky.
[9] 1Tim 3, 2.
[10] Decretale Dominus inter, počátek IV. století.
[11] Epistola al vescovo Rustico di Narbonne, 456.
[12] Srov: Ambrogio di Milano, De officiis ministrorum, I, 50.
[13] «Vel virgines, vel post nuptias continentes […] presbiteri, episcopi, diaconi, aut virgines eliguntur aut vidui aut certe post sacerdotium in aeternum pudici», San Girolamo, Apologeticum ad Pammachium, ep. 49, 21 – pl. 22, 510.
[14] Decretum Gratiani, sec. XII. Jedná se o sbírku pramenů kanonického práva od Graciána, biskupa z Chiusi.
[15] italský jurista (XII-XIII sec.), autor Summa al Decretum Gratiani, circa 1190.
[16] Zvaný také Quinisesto. Costantinopoli, 692.
[17] Mt 19, 12.
[18] 1Kor 7, 9.
