Kořeny katastrofálního dokumentu
20. 6. 2019
Znepokojující dokument Instrumentum laboris pro synodu o Amazonii je možno pochopit jedině jako výsledek soustavného růstu ekologického proudu v církvi, který má svůj oficiální začátek v encyklice Laudato Sí (2015). Jeho přijetí znamená zařazení obsahu do nauky víry.
Zvrat, který encyklika přinesla, nevzbudil hned dostatečnou pozornost. Ve skutečnosti je to rozchod s katolickou antropologickou tradicí a nastolení sociálních a politických kategorií, které mají své kořeny v sociálním darwinismu. V Laudato Sí nacházíme ozvěnu tzv.Charty Země, vyhlášení základních etických principů, které vzešly z OSN a podle kterých člověk ztrácí své ústřední postavení v tvorstvu a stává se pouhou součástí „životní komunity“, kde se jeho důstojnost degraduje na stejnou úroveň jako u živočichů a vegetace. Jedná se o základní panteistickou vizi, která zaujímá vůči závaznému pojetí podle křesťanského zjevení zcela protikladný koncept se značně starými kořeny.
Katolické pojetí harmonie stvoření má svůj základ ve správném vztahu člověka k okolnímu prostředí a k Bohu podle formule „příroda je pro člověka a člověk je pro Boha“. Jinými slovy, vztah člověka k přírodě je důsledek uznání, že náležíme Bohu, jemuž jsme odpovědni za to, jak užíváme darů přírody a jaký máme vztah k ostatním lidem. Je to přesně ona vize, jakou nacházíme v tolik nepochopeném a zneužívaném Zpěvu sv. Františka z Assisi.
I když Laudato Sí výslovně kritizuje „biocentrismus“ typický pro tzv. „hlubokou ekologii“, silná a oprávněná kritika moderního antropocentrismu neslouží tomu, aby náležitě zdůraznila tradiční křesťanské pojetí. Pravdou zůstává, že Laudato Sí jedním šmahem smetává ověřenou zkušenost benediktinského mnišství, které představuje velký dějinný příklad, co znamená správný vztah k přírodě, vycházející z hesla „Quaerere Deum“: život pojatý jako hledání Boha, při kterém člověk spolupracuje na díle stvoření a dává vzkvétat přírodě, která ho obklopuje. Místo toho jsou jako model harmonie mezi člověkem a přírodou předkládány primitivní domorodé kmeny podle vize idylické a nereálné. Instrumentum laboris dovádí ono hodnocení domorodé kultury až do extrémních závěrů.
Takový nástup nás nepřekvapuje, když vezmeme v úvahu rozhodující vliv, jaký má na Laudato Sí odpadlý brazilský františkán Leonardo Boff, hlavní exponent teologie osvobození, kterou v 80. letech jednoznačně odsoudila Kongregace pro nauku víry. Od 90. let žije Boff ve zvláštní ekologické rezervaci, kde rozvíjí akademickou a publikační činnost a podporuje ekologická a marxistická hnutí Latinské Ameriky. Byl to právě Boff, který doporučil papeži Františkovi, aby si přečetl jeho knihy jako pomoc pro sepsání Laudato Sí.
Tento vliv je více než evidentní. Tak např. nekritické přijetí globálního katastrofismu – nikoliv jen klimatického – tvoří základ, na kterém papež definuje „ekologickou konverzi“. Je to poprvé, co se podobná sociální a politická analýza, svou povahou sporná a vyžadující korekce, stává magisteriálním aktem, který se objevil v Instrumentum laboris.
Další základní deviací Laudato Sí je osvojení konceptu „udržitelného rozvoje“, který předchozí pontifikáty vždy rozhodně odmítaly. Až příliš povrchně se zde „udržitelnost“ prostě spojuje s přijetím ohledu na prostředí podle sociálních, ekonomických a politických kritérií. Udržitelnost je naopak mnohem širší koncept, který se ujal v 80. letech v prostředí OSN jako plod ateistické a materialistické koncepce. Základem je negativní vize člověka jako rušivého prvku v globálním ekosystému: z toho důvodu politika globálního prostředí má tendenci omezovat člověka kvalitativně i kvantitativně. Tedy: kontrola porodnosti v chudých oblastech, brzda rozvoje a deindustrializace bohatých zemí.
Jestliže v Laudato Sí nacházíme silné zdůrazňování druhého aspektu, ale i odmítání principu a metod kontroly porodnosti, pak je zřejmé, že se přijímají dobré principy na základě globální koncepce vztahu člověk – příroda. Odmítat praktické důsledky se stane pouhým moralismem, který dříve nebo později nutně selže.
Jinými slovy: jestliže se staví na principu, že lidská přítomnost a aktivita je pro prostředí škodlivá a že dává v sázku samotné přežití planety, jestliže se vyhlašují poplachy o bezprostředně hrozící katastrofě, jakmile se tvrdí, že jsme na pokraji propasti, pak je nezbytné dříve nebo později lidskou aktivitu zastavit, včetně zavedení antikoncepce a kontroly porodnosti. Stejně tak když se pokládá za model harmonie domorodá kultura, není možné se vyhnout oceňování animistických náboženství a odsuzování evangelizace, k čemuž v Instrumentum laboris zcela evidentně dochází.
To, co je ve hře, není pouze péče o prostředí (ta je samozřejmě povinná) – ani opatření pro záchranu amazonské přírody (pokud by to měl být specifický úkol církve), ale jedná se o mnohem závažnější záležitost, a to zachování samotného a nenahraditelného obsahu katolické víry. Proto je důležité, aby biskupové nezradili své svědomí atoto Instrumentum laboris odmítali.
Riccardo Casciolli, Nouva Bussola Quotidiana
Viz také: Novopohanská show na místě Božím
