Lumen de Lumine

Naléhavá žádost Svatému otci

Naléhavá prosba papeži Benediktu XVI.

aby vyvolal prohloubené zkoumání II. vatikánského koncilu

 

Svatý Otče,

Mons. Brunero Gherardini, kněz diecéze Prato a kanovník baziliky Svatého Petra, známý jako emeritní profesor eklesiologie na papežské Lateránské univerzitě a děkan italských teologů, poslal Vaší Svatosti v roce 2009 uctivý naléhavý prosebný dopis. Ten měl za cíl zahájení kritické debaty o textech II. vatikánského koncilu v rámci promyšlené veřejné diskuze. K tomuto dopisu se připojil v roce 2010 Roberto de Matei, profesor církevních dějin a křesťanství na Evropské univerzitě v Římě a viceprezident Národní rady pro výzkum.

Ve své suplice prof. Gherardini napsal:

K blahu Církve – a přesněji k uskutečnění salus animarum která je jeho suprema lex (srov. CIC 1983 can 1752) – jeví se po desetiletích svobodné exegetické, teologické, liturgické, historiografické a „pastorální“ kreativity ve jménu Druhého vatikánského koncilu naléhavě potřebné, aby bylo autoritativní odpovědí zjednáno jasno v otázce jeho kontinuity – nikoliv skrze tvrzení, nýbrž skrze důkazy – s ostatními koncily a jeho věrnosti tradici, která měla v Církvi vždy platnost. Jeví se totiž obtížné, ne-li nemožné, uplatnit žádoucí hermeneutiku kontinuity bez předchozí vědecké analýzy jednotlivých dokumentů, jejich celku i každého jejich argumentu, jejich bezprostředních a i vzdálených pramenů, dokud se o ní pouze mluví a opakovaně se prezentuje jejich obsah jako absolutní novost.

Řekl jsem, že takové šetření s tak velkou závažností překračuje pracovní možnosti jediné osoby nejen proto, že potřebné šetření se týká různých oblastí – historie, patristiky, práva, filozofie, liturgie, teologie, exegeze, sociologie ba i profánních věd – ale také proto, že každý dokument se týká několika desítek obsahů, které mohou šetřit jen příslušní odborníci.

Když jsem o této věci opakovaně přemýšlel, zrodila se u mě idea – kterou si nyní dovoluji předložit Vaší Svatosti – obsáhlého a pokud možno definitivního vyjasnění posledního koncilu z hlediska jednotlivých jeho aspektů a obsahů:

1. Jaká je jeho pravá podstata?

2. Jeho pastorační charakter – tento pojem je třeba autoritativně upřesnit: v jakém vztahu stojí ke svému eventuálnímu dogmatickému charakteru? Je s ním slučitelný? Předpokládá ho? Protiřečí mu? Ignoruje ho?

3. Je skutečně možné označit II. vatikánský koncil za dogmatický? Odvolávat se na něho jako na dogmatický? Založit na jeho základě nové teologické výpovědi? V jakých mezích?

4. Je to „událost“ ve smyslu Boloňské školy, která ruší souvislost s minulostí a zdůvodňuje každý názor novou érou? Nebo v něm žije celá minulost in eodem sensu eademque sententia?

Je zcela zřejmé, že hermeneutika zlomu nebo ona kontinuity závisí od odpovědi, kterou dáme na tyto otázky. Ale jestliže vědecký požadavek šetření vede k hermeneutice kontinuity jako jediné možné a přiměřené, pak je nutné dokázat – nade všechno pouhé slovní dokazování – že reálná kontinuita spočívá jen v důsledné dogmatické identitě a jako taková se skutečně projevuje. Jestliže ji v celku nebo dílčím způsobem vědecky není možno dokázat, pak by bylo nutné říci to zcela svobodně a otevřeně jako odpověď na potřebu jasnosti, kterou již téměř půl století pociťujeme a její naplnění očekáváme.“ ⁽¹⁾

Ve svých posledních velmi dokumentaristických Dějinách II. vatikánského koncilu představil profesor de Matei veřejnosti realistický přehled o bouřlivém a dramatickém průběhu koncilu a uzavírá:

„Na konci této knihy budiž mi dovoleno obrátit se s úctou na Jeho Svatost Benedikta XVI., kterému se jako Petrovu nástupci cítím nerozlučně zavázán, vyjádřit svou vděčnost, že otevřel bránu pro první debatu o II. vatikánském koncilu. Pro tuto debatu, opakuji, chtěl jsem přispět nikoliv jako teolog, nýbrž jako historik. Končím nicméně prosebnou žádostí oněch teologů, kteří se v plné úctě a s dětinnou prostotou obracejí s prosbou na náměstka Kristova na zemi, aby zavedl prohloubené šetření o II. vatikánském koncilu v celé jeho mnohoznačnosti a v celé jeho šíři, aby se prozkoumala kontinuita s předchozími dvaceti koncily a rozptýlil se stín a pochybnosti, které téměř půl století působí utrpení církvi, i když je spojena s jistotou, že brány pekelné ji nepřemohou (Mt 16,18).“ ⁽²⁾

A my podepsaní, prostí věřící, se plně připojujeme k této uctivé a dovolené prosbě. Jsme si jisti, že není pochybením proti dětinné úctě k Vaší Svatosti, když si dovolujeme ke čtyřem výše uvedeným otázkám připojit četné další, které si podle našeho přesvědčení zasluhují vyjasňující odpověď, jak to vyplývá z analýz Mons. Gherardiniho, teologů a akademiků, kteří se od počátku pokoncilní doby zasazují energicky za to, získat potřebná vysvětlení týkající se II. vatikánského koncilu.

Následuje třináct otázek, které budeme stručně charakterizovat:

5. Jaký přesný význam přísluší termínu „živá tradice“, který se objevuje v konstituci Dei Verbum?

Podle autora došlo na II. VK ke Kopernikovské revoluci v pojetí tradice. Církev až do I. vatikánského koncilu uznávala dva prameny božského zjevení, které byly v Dei Verbum omezeny ad unum. Objevuje se zde rozpor s dogmatem o neomylnosti Písma svatého, která se týká všeho, co bylo z inspirace Ducha Svatého zapsáno a nikoliv pouze pravd o spáse. ⁽³⁾

6. Jaký přesný význam přisuzuje nová definice katolické církvi, jak ji uvádí Lumen gentium? Podle pojetí platného ve všech dosavadních dobách je katolická církev jediná pravá Kristova církev, protože je jediná, která od našeho Pána a apoštolů přijatý poklad víry chránila pod vedením Ducha Svatého. Proč byla změněna tato jednoduchá a pro každého pochopitelná definice? V nové definici se katolická církev jeví jako pouhá část Kristovy církve. „Kristova církev“ podle Dignitatis humanae obsahuje i prvky mimo katolickou církev. Může tedy „subsistovat“ katolická církev mezi nekatolickými prvky Kristovy církve?

7. Jaký je přesný význam termínu „Boží lid, který má být přisouzen církvi? (Lumen gentium 9 - 17) V minulosti představoval tento termín jen část celku a celek pak představuje „mystické tělo Kristovo“.

8. Jaký význam má skutečnost, že byly zcela pominuty výrazy „nadpřirozený“ a „transsubstanciace“ (podstata a proměňování)? Znamená toto vypuštění také změnu představ a pojetí, jak se tu a tam tvrdí?

9. Jaký je přesný význam nového pojmu kolegialita? Jde o celý komplex otázek týkajících se skutečného nositele autority. Je zde nebezpečí, že hlava církve se může stát jen reprezentantem kolegia a že autorita má svůj původ nikoliv v Božím ustanovení, ale ve většině; dochází k uvolnění jednoty s papežem, jak se to projevilo po vydání encykliky Humanae vitae. Hrozí ztráta autority jednotlivých biskupů a jejich osobní odpovědnosti.

10. Jaký přesný význam se přisuzuje kněžství, které je významnou institucí církve? Je pravda, že kněz byl ze stavu sacerdos Dei sesazen do postavení sacerdos populi Dei? Podle Lumen gentium 13,3 je kněžství pouze funkcí Božího lidu. Podle Presbyterorum Ordinis je prvním úkolem kněze být pomocníkem biskupa při hlásání Božího poselství. Ale podle tridentského koncilu stojí u kněze na prvním místě přijatá plná moc konsekrovat tělo a krev Krista a odpouštět nebo zadržovat hříchy. (DS 957/1764). Neznamená text Presbyterorum ordinis 16 degradaci kněžského celibátu a špatnou interpretaci 1 Tim 3,2-5; Tit 1,6?

11. Jaký je přesný význam „kreativity v liturgii“, která vyplývá ze skutečnosti, že biskupské konference mají širokou kompetenci včetně experimentování s novými kulturními formami, přizpůsobováním tradicím národů a největším možný zjednodušováním? Nebyla právě taková praxe učitelským úřadem vždy zavrhována? Toto zpustošení se šíří navzdory všem nařízením a opatřením.

12. Církev poprvé ve svých dědinách hlásá princip náboženské svobody jako přirozené právo, které je nadřazeno nad právo jedině zjevené pravdy, totiž našeho katolického náboženství jako jedině pravého. Jiná náboženství nejsou zjevená a nepocházejí od Boha. Princip náboženské svobody znamená zrovnoprávnění pravého náboženství s náboženským indiferentismem, agnosticismem, a konec konců s ateismem. Čím se liší tato církví hlásaná svoboda od svobody laicistického svědomí, které je uctíváno jako „lidské právo“ a které prosazovala protikřesťanská Francouzská revoluce?

13. Nevede současný ekumenismus ke stejným výsledkům, totiž k indiferentismu a ztrátě víry, protože hlavním cílem není obrácení lidského pokolení ke Kristu, nýbrž spíše sjednocení všech v nějaké nové církvi nebo světovém náboženství? Tyto cíle se již projevují v pastorační konstituci Gaudium et spes a nebezpečně vedou k jisté shodě Krista s Belialem.

V závěru své pokorné prosby signatáři píšou:

Uzavíráme svou pokornou žádost tím, že svoláváme pomoc Ducha Svatého, aby Vaší Svatosti tímto krokem pomohl při obnovení Kristovy vlády v srdcích a při uzavření žádoucí revize koncilu.

(následuje 83 podpisů významných osobností)

 

Poznámky:

1 -  B. GHERARDINI, Supplica al Santo Padre, in appendice a: ID., Concilio Ecumenico Vaticano II. Un discorso da fare, Casa Mariana Editrice, Frigento (AV), 2009, cm.editrice@immacolata.wscm.editrice@immacolata.ws, pp. 254-256. Nei testi riportati nella presente Supplica, tutti i passi in parentesi quadre sono del Relatore, non dell’Autore citato.