Lumen de Lumine

Biskup Athanasius Schneider analyzuje Querida Amazonia

                                  18. 2. 2020

Querida Amazonia: záblesk naděje uprostřed rozhodujícího zmatku 

Bez ohledu na stanoviska vyjádřená v Querida Amazonia o kněžském celibátu, nejsou vyloučeny otázky; dokument obsahuje „politováníhodné naukové dvojznačnosti“, píše biskup Athanasius Schneider ve své podrobné analýze. To co se uvádí o celibátu, je sice zábleskem naděje, nikoliv však jednoznačné.

 

Většina pozorovatelů se shoduje v tom, že zveřejnění posynodní exhortace vyvolalo duchovní zemětřesení. Papež František zde dveře pro ordinaci ženatých mužů tzv. Viri probati neotevřel. Odmítl také návrh zavést svěcení žen jako trvalých jáhenek, což byl návrh schválený většinou hlasů na amazonské synodě. Pro média stejně jako významné sítě kardinálů, biskupů, teologů a prelátů, jejichž smýšlení se ztotožňuje se skeptickým duchem světa, to znamenalo šok, následovaný zjevnou či potlačenou frustrací.

V programu Tagesthemen 13. února oficiální komentátor kritizoval papeže slovy: Papež František nás všechny překvapil svým rozhodnutím interpretovat celibát rigorózním způsobem. Není tajemstvím, že osobní postoj argentinského papeže přál uvolnění katolického zákona o zdrženlivosti kléru. Podle mnoha věřících obezřetné uvolnění zákona o celibátu bylo chápáno jak první krok navrhovaný amazonskou synodou. Ještě těžší než „ne“ k ulehčení celibátu je rozhodnutí hlavy církve o roli žen, kterým bude nadále odepřena možnost udělat v církvi kariéru.

Předseda Ústředního výboru německých katolíků prohlásil: „Je to nešťastné, papež František neměl dostatečnou odvahu zavést v církvi oprávněné reformy v oblasti svěcení ženatých mužů a liturgické služby žen, témata, o kterých se diskutuje již 50 let.“ Další reakce proti papeži Františkovi přišla od patera Paola Suesse, německého teologa a významného účastníka amazonské synody, který žije v Brazílii. Suess prohlásil, že některé části exhortace z pohledu papeže Františka na církev představují pro amazonskou církev opravdovou noční můru.

Takové reakce evidentně dokazují, že tyto skupiny si byly jisty, že dozrál čas, a očekávaly s důvěrou uskutečnění projektu, sledovaného dlouhou dobu, totiž zrušení kněžského celibátu a schválení ordinace žen. V zásadním článku 13. února s titulem: Máme celibát!!! naněmeckém blogu Im Beiboot Petri (Na lodičce Petrově)se objevilo zajímavé konstatování: „Jaký to den! Novináři celého západního světa okupovali Vatikán od časného rána, aby jako první přinesli senzační a očekávanou zprávu: 'Konečně padla poslední pevnost'. To by byl logický výsledek, protože v měsíci říjnu většina rozhodla a ani Bůh ani papež nemohli být proti.' Progresivní militantní tisk známý jako mainstream media, měl ve svých počítačích připravené články, stačilo než stisknout „Posílám“ a dát světu senzační zprávu. Ale věci dopadly zcela jinak.

Apoštolská norma kněžského celibátu a Bohem zjevená pravda, podle které svátostné svěcení je vyhrazeno pro muže, představuje poslední pevnost římského katolicismu, kterou se sekularizovaným a protestantizovaným sítím přítomným v církvi nepodařilo zatím dobýt.

Ano, podařilo se vážně poškodit pevnost věčného zákona modlitby lex orandi skrze protestantizované prvky v obsahu liturgických slavností. Podařilo se jim na základě praxe zavést rozvod schválený papežem jako místní normu s připuštěním ke svatému přijímání pro osoby žijící v konkubinátu. Podařilo se legalizovat homosexuální akty uvnitř církve tak, že kardinálové a biskupové je podpořili povolením účasti na Gay Pride a aktivisté LGBT nebyli postihováni. Podařilo se vzdálit katolickou hierarchii od církve a konkrétně od papeže, od věčného a nadpřirozeného primátu v poslání církve tak, že přikládají stejnou důležitost péči o hmotné a časné záležitosti – jako je např. klima, prostředí, amazonská atmosféra, a staví tak na stejnou úroveň přirozené s nadpřirozeným a znesvětili tak to, co je nadpřirozené. Podařilo se jim relativizovat pravdy katolické víry jako jediného a pravého náboženství, tak jak je chce Bůh, ekumenickými teoriemi, relativistickými praktikami a mezináboženským dialogem. Podařilo se jim zrušit První přikázání Desatera tím, že historicky bezprecedentním způsobem uctívali sošku Pachamamy, eminentního symbolu pohanského náboženství a domorodých kmenů v Jižní Americe.

Ve světle tolika útoků mistrně zaměřených proti pokladu víry a proti všemu, co je autenticky katolické, stala se skutečnost, že papež František odmítl zrušení nebo změnu kněžského celibátu a schválení svátostného svěcení žen na jáhenky, událostí historického významu, která si zaslouží přijetí a vděčnost všech pravých synů a dcer církve.

Postoj papeže Františka frustroval mnoho vlivných účastníků amazonské synody. Jejich zlost prozrazuje skutečnost, že neměli vůbec žádný zájem o amazonské národy a jejich autentickou evangelizaci, nýbrž že je pouze zneužívali, aby bezohledně dosáhli cílů své církevní politiky. Tímto způsobem inscenovali komedii cynického klerikalismu. Vídeňský teolog Jan-Heiner Tüct definoval papežův postoj jako „provokační odmítnutí“. Tück dal průchod svému zklamání tím, že vychrlil: „Komu posloužilo vytoužené úsilí čtyř týdnů v Římě, když se nakonec nic nezměnilo?“

Po zveřejnění Querida Amazonia dal papež František najevo před skupinou biskupů USA své zklamání nad reakcí na apoštolskou exhortaci. Biskup William A. Wack z Pensacola - Tallahassee referoval o těchto slovech papeže Františka: „Prohlásil, že někteří říkají, že neměl odvahu, protože nenaslouchá Duchu Svatému. 'Nemyslí na Ducha, myslí na mě, který jsem zde dole', řekl papež. 'Někteří se zabývají jen celibátem a nikoliv Amazonií', prohlásil papež. „Biskup Wack dodal: „Rozčarování papeže Františka bylo evidentní“.

Ve své frustraci klerici a laici, kteří přijali své úřady díky vlivu církevní nomenklatury, která je orientovaná na svět, hledají nyní zoufale způsob, jak omezit vzniklé škody. Ve své zbožné naději opakují jako mantru frázi: „Ještě nebylo řečeno poslední slovo“. „Diskuze bude pokračovat“. „Karty jsou ještě na stole“. Kardinál Christoph Schönborn zasel další zmatek prohlášením: “Rozhodnutí amazonské synody mohou dozrát později, otevřené dveře nebyly znovu zavřeny“.

Jiní se těší myšlenkou, podle které závěrečný dokument synody tvoří součást papežova řádného magistéria, ale různí představitelé Svatého stolce tento názor odmítli. V průběhu tiskové konference, kde byla Querida Amazonia prezentována, kardinál Lorenzo Balldisseri, generální sekretář synody, řekl jasně, že apoštolská exhortace papeže Františka mluví o „prezentaci“, nikoliv o „schválení“ závěrečného dokumentu synody. Mluvčí Vatikánu Matteo Bruni prohlásil: „Apošolská exhortace Querida Amazonia je magisterium. Závěrečný dokument magisterium není“.

Zveřejněním Querida Amazonia jsme se stali svědky události svým způsobem podobné zveřejnění encykliky Humanae vitae Pavlem VI. r. 1968. Postoj papeže Františka k zákonu o kněžském celibátu a svěcení žen vyvolal úlevu u všech katolíků, posvěcených i laiků. Skála sv. Petra v průběhu současného pontifikátu byla stále zahalena mlhou; nyní osvícena božským příslibem Krista vzdoruje vlnám, které do ní bijí.

Když upřímně děkujeme papeži Františkovi, že odolal náporu, který vyvíjel tlak na uvolnění zákona o kněžském celibátu a schválení svátostného svěcení žen, je třeba také poctivě zdůraznit, že QA představuje svým textem určité zlepšení proti závěrečnému dokumentu synody o Amazonii. Abych citoval několik příkladů: QA mluví o „vnitřním obrácení“ (§ 61) tam, kde závěrečný dokument představuje celé kapitoly sdružené pod titulem „integrální obrácení“ a „ ekologické obrácení“ a kde se dokonce mluví o „ekologickém obrácení církve a planety“ (§ 61). Téma „společný dům“ je v závěrečném dokumentu široce rozebíráno, zatímco v QA je jmenováno jen jednou. Pojem „klimatická změna“ a adjektivum „klimatický“ nejsou v QA uváděny, zatímco v závěrečném dokumentu se objevují dvacetkrát a mluví se zde dokonce o emisích CO2 (§77). Termín „ekologie“ je použit v závěrečném dokumentu 27x a téměř vždy ve výrazu “integrální ekologie“ a třikrát je řeč o „humánní ekologii“ (§ 41) ve smyslu navrhovaném Benediktem XVI.

V dalších odstavcích provádí autor určité srovnání závěrečného dokumentu s QA, pokud jde o výskyt určitých termínů. Srovnání vyznívá ve prospěch QA.

Závěrečný dokument nehovoří o limitech kultury životního stylu domorodých kmenů, zatímco QA se o nich zmiňuje dvakrát, a to ve smyslu morálním (§ 22 a 26). QA se vyslovuje proti uzavřené „domorodosti“. QA uvádí doslova: »Nemám v úmyslu hovořit o domorodosti jako o něčem zcela uzavřeném, odtrženém od historie a statickém, co se vystříhá jakékoliv formy směšování. Kultura se může stát sterilní, když se uzavře sama do sebe, snaží se zachovat zastaralé formy a odmítá každou změnu v konfrontaci s pravdou o člověku« (§37).

Závěrečný dokument hovoří výlučně o „sociální transformaci“, zatímco QA mluví o transformaci spirituální, zvláště o nutnosti kultury přetvořené dílem Ducha Svatého: „Duch Svatý oplodňuje kulturu silou transformujícího evangelia“! (§68). (...) QA nemluví o „právu na Eucharistii, ale naopak o právu domorodců přijmout evangelium (§ 64). O tom závěrečný dokument zcela mlčí a vyhýbá se upozornění na nebezpečí, aby se církevní struktura nestala transformací OSN. QA říká, že bez vášnivého hlásání evangelia by se církevní struktura stala druhým OSN, a neodpovídala by požadavkům Ježíše Krista: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15) (§ 64).

Termín „adorace“ se v závěrečném dokumentu vůbec neobjevuje. QA mluví o „artikulované spiritualitě“. Závěrečný dokument jen jednou použije slůvko „milost“, a to ve smyslu antropocentrickém, zatímco QA mluví 10x o milosti ve smyslu spíše teologickém, např: „Kristus je zdroj milosti“ (§87); Ve svátostech se „přirozenost pozvedá, aby se stala nástrojem milosti“ (§81); Mluví se zde o Boží přítomnosti skrze milost“ (pozn.105). V závěrečném dokumentu schází zmínka o misijním poslání církve, zatímco QA o něm mluví velmi jasně v kompletních citátech (1 Kor 9,16). Závěrečný dokument vůbec nehovoří o autentickém smyslu Tradice církve, zatímco QA mluví o Tradici jako o kořenu, ze kterého vytrvale vyrůstá strom. Cituje přitom sv. Vincence z Lerinu, že křesťanská nauka se léty konsoliduje, časem mohutní a věkem povznáší” [Ut annis scilicet consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate, N.d.T.] (Commonitorium, 23, citato nella nota 86).

I když konstatujeme v QA zlepšení, není možné zamlčet, že vzhledem k politováníhodným naukovým dvojznačnostem a bludům obsahuje také nebezpečné ideologické tendence.

Bůh zakázal svému vyvolenému národu klanět se pohanské modle zlatého telete a Baalovi. Když vojáci Judy Makabejského přijali zlaté amulety Jamby, aniž by pomysleli na idololatrii, odsoudil Bůh toto – svým způsobem uctění pohanských symbolů – a vojáci byli zmasakrováni. Celé splečenství konalo pokání za tento čin. Udělali sbírku, poslali ji do Jeruzaléma jako smírnou oběť a prosili, aby tento hřích byl zcela odpuštěn (Mak 2, 12, 42-43).

Apoštolové by nikdy nedovolili přijetí pohanských symbolů do řeckořímského společenství (viz Sk 19,13 a násl.). Svatý Pavel mnoho lidí od toho odvrátil (jsou to slova stříbrotepce Demetria, tedy člověka nepřátelského apoštolům, protože z prodeje těchto předmětů žil). Efezané protestovali proti neoblomnému sv. Pavlu, který byl proti přijetí takových symbolů, v obavě, že svatyně velké bohyně Artemidy přijde o svou slávu. Podle sv. Pavla musíme říci: »Jaká je shoda mezi Božím chrámem a modlami a mezi náboženskými symboly pohanů? (srov. 2 Kr 6,16). Svatý Vladimír nepřijal pohanské symboly používané v oblasti, kde působil, stejně tak sv. Bonifác v Německu. V těchto případech zachovávali Boží přikázání obsažené v Písmu svatém, a učení apoštolů. Jistě nikdo ze svatých apoštolů a svatých misionářů by nepřijal klidně tvrzení z QA, podle kterého je možné přijmout určitým způsobem pohanský symbol, aniž by se jednalo o modloslužbu (§ 79).

Také definice Blahoslavené Panny Marie jako „Matky všeho stvoření“ je z teologického hlediska krajně problematická (§ 111). Neposkvrněná Matka Boží není matkou všeho stvoření, ale pouze Ježíše Krista, Vykupitele lidstva, a proto je duchovní matkou všech osob, které vykoupil její Syn. Výrazy „matka stvoření“ a „matka tvorů“ je možno najít v pohanských náboženstvích, např. v kultu Pachamamy a v hnutí New Age, jak je možno doložit v následujícím popisu: »V náboženstvích primitivního charakteru antických i moderních je Matka Země věčně plodným zdrojem všech věcí. Je prostě matkou; nic není od ní odloučeno. Všechno pochází od ní a všechno se k ní vrací. Nejstarší formou „Matky Země“ je Matka Země, která všechno plodí nevyčerpatelně ze sebe« (Encyklopedia Britanica). Védské hymny hovoří o Aditě, prvotní bohyni patriotistického hinduismu jako o „matce všeho stvoření“. Sv. Anselm vytvořil definici a nejpříhodnější terminologii, když říká: „Bůh je Otec stvořeného světa a Maria je matkou znovu-stvořeného světa. Bůh je otec světa, skrze něhož všechno tvorstvo přijalo život, Maria je Matkou Toho, skrze něhož všechno tvorstvo přijalo nový život. Proto Bůh zplodil Syna, skrze něhož všechno bylo stvořeno, a Maria ho přivedla na svět jako Spasitele světa. Bez Božího Syna by nic nemohlo existovat; bez Syna Mariina by nikdo nemohl být vykoupen (Oratio 52). Maria je Královnou nebes, Regina coeli a„Královnou stvoření, ale nikoliv matkou všech tvorů“.

Některá základní chybná tvrzení v QA jsou plodem naturalismu a subtilní ozvěnou panteismu a pelagianismu. Tyto tendence se mohou projevovat zejména u jedinců s výjimečnými emfázemi a které je pokládají za nutkání přírody, země či časných záležitostí. Tato naturalistická a neopalagiální tendence je produktem duševní choroby, která převážně poškozuje a charakterizuje život církve počínaje druhým vatikánským koncilem. QA je důkazem existence této tendence v umírněné podobě, jak je tomu v závěrečném dokumentu amazonské synody.

Přílišná tendence vyzvedávat a prosazovat časné a přirozené reality závažným způsobem oslabuje poslání církve, jaké jí svěřil božský Vykupitel v následujícím a zcela jasném učení v Písmu svatém: »Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království (Mt 10,7); „V jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům byly odpuštěny hříchy“ (Lk 24,47), „Hledejte nejprve království Boží a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33); „Vy jste zdola, já jsem shora, vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa“ (Jan 8,23); „Nebylo by správné, abychom zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole (...) My se však nadále chceme věnovat modlitbě a službě slova“ (Sk 6, 2.4); „Jestliže máme naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1 Kor 15, 19); „Tento viditelný svět pomíjí“ (1 Kor, 7, 31).

Je v proudu dílo narušování základního a autentického významu hlásání evangelia našeho Pána Ježíše Krista, aby bylo nastoleno řízení světské. Hlavní poslání Ježíše Krista, Vykupitele lidstva, nebylo starat se o materiální blahobyt a biosféru Amazonie, nýbrž o spásu nesmrtelných duší pro věčný život v nebi: Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby ten, kdo v něho věří, nezemřel, ale měl život věčný“ (Jan 3,6); Ježíš neřekl: „Bůh dal svého Syna, aby tato planeta a všechny její části – jako např. Amazonie – nezemřela, ale měla hojný přirozený život“. Neřekl „Jděte a hlásejte: přiblížilo se království Matky Země“.

Materiální tvorstvo strádá právě z důvodu nedostatku života nadpřirozeného, který vychází z Kristovy milosti v duších lidí. Boží Slovo nás učí tomuto: „Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se synové Boží zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který je podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a trpí až doposud. A není samo, i my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Naše spása je zatím předmětem naděje. Je-li však již předmět naděje vidět, už to není naděje. Co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat? (Řím 8, 19-27).

Čím více aktuální církev zanedbává své poslání a svou primární nadpřirozenou aktivitu, tím více kompromituje také v Božích očích vykoupení a posvěcení materiálního stvoření.

Aktuální změna paradigmatu v životě církve (a bohužel i ze strany Svatého stolce a papeže) se orientuje na podporu toho, co je přirozené a časné, ke škodě nadpřirozeného a věčného, takže mohou být použita slova jednoho z největších papežů dějin sv. Řehoře Velikého, který prohlásil, že prach z pozemských starostí oslepuje zrak církve (terrena studia Ecclesiae oculos pulvis caecat): „Nakolik pozemské starosti zaměstnávají mysl pastýřů, prach zaslepuje zrak církve (Regula pastoralis II,7). Tím, že klade výjimečný důraz na pozemské záležitosti a věnuje se výlučně materiálním, vědeckým, technickým a ekonomickým otázkám, které jí nepříslušejí, tak jako jí nepříslušejí otázky týkající se klimatu nebo flóry a fauny určitého klimatického prostoru – církev našich dnů překračuje hranice své kompetence a moci a dopouští se bludu: upadá do nové formy klerikalismu. Zde nám pomáhá nauka sv. Papeže Lva XIII: »Bůh přidělil péči o pokolení lidské dvojí moci: totiž moci církevní a moci státní. První stojí v čele věcí božských, druhá v čele pozemských, čistě lidských. Každá je svým způsobem nejvyšší, každá má pevné hranice, odvozené od své povahy a bezprostředního předmětu své vlády, takže každá je jakoby uzavřena v kruhu, v němž se může samostatněpohybovat (Lev XIII. Immortale Dei 13).

Aktuální vybočení církve ve směru pelagianistického zbloudění směrem k naturalismu působí nesmírné škody dobru a spáse duší. Ještě jednou, osvědčují se jako velmi aktuální slova Řehoře Velikého: »Věřící svěření pastýřské péči nejsou schopni vnímat světlo Pravdy, když mysl pastýřů zaplňují materiální záležitosti: prach rozvířený větrem pokušení zaslepuje oči církve (...) Ale žádný prach nemůže zaslepit zrak, který se pozvedá vzhůru, aby hledal cestu, která vede k nebi (...) Okrasa církve tj. pastýři, kteří by měli mít nezbytnou svobodu, aby pronikali k vnitřním tajemstvím a tajným místům svatostánku, hledají místo toho široké cesty pozemských a vnějších záležitostí« Regula pastoralis II, 7).

Svatý Irenej říká, že Boží slávou je člověk plný života. Nicméně pravý život člověka není přirozený, ale nadpřirozený a spočívá v patření na Boha. Nejautentičtější člověk je Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn: Gloria enim Dei vivens homo, vita autem hominis visio Dei” (Adversus haereses IV, 20). Následující výrok z QA však naopak vyzvedá mimořádně hodnotu materiálního stvoření: »Kvůli nám tisíce druhů nemohou vzdávat slávu Bohu svou existencí ani nám nemohou sdělit své poselství. Nemáme na to právo (§ 54). Toto tvrzení, jak se zdá, ignoruje krutou skutečnost duchovní smrti tolika lidských duší, stvořených k obrazu a podobenství Božímu (viz Gen 1,27), které pro svůj život v hříchu a svou nevědomost nevzdávají Bohu chválu, naopak ho urážejí. Lidské bytosti, které urážejí Boha a které ho neoslavují, jsou tak četné z důvodu hříchu a z dopuštění církve našich dnů, která rozmazává zvěst Božího zjevení tím, že toleruje naukové dvojznačnosti a hereze. V důsledku toho mnoho osob nezná jedinečnost Ježíše Krista a jeho vykupitelské dílo, ani svatou Boží vůli, a proto nevzdávají Bohu slávu. Situace, do jaké současná církev uvedla lidstvo a svět, může být přiléhavě shrnuta do slov sv. Pavla: „[Běží] bez cíle jakoby boxovali se vzduchem (1 Kor 9,26).

Poskládaná z mnoha problematických, pochybných a dvojznačných teologických výrazů, obsahuje QA také cenná tvrzení, jako je např. toto, týkající se kněžství: „Toto je jeho velká moc, jakou může přijmout jedině skrze svátost svěcení kněžstva. Proto jen on může říci: 'Toto je moje tělo'. A jsou zde další slova, která může pronášet: 'Odpouštím ti tvé hříchy'. Protože svátostné odpuštění je služba hodná slavení eucharistie. V těchto dvou svátostech je srdce jeho výlučné identity“ (§ 88). „Pán chtěl projevit svou moc a svou lásku dvojí lidskou tváří: tváří svého božského Syna, který se stal člověkem, a tváří tvora, jakým je žena Maria (§ 101). „Spojuje nás přesvědčení, že ne všechno se vyčerpává v tomto životě, ale že jsme pozváni k nebeské slavnosti (§ 109).

Na závěr QA papež František nabízí zřetel nadpřirozený a plně katolický, když prosí: „Matko, učiň, aby se tvůj Syn zrodil v jejich srdcích“ (§ 111); „Matko, kraluj v Amazonii ty spolu se svým Synem“ (§ 111).

To, co církev našich dnů a autorita Svatého stolce a Říma potřebuje, není obrat k pozemským skutečnostem, ale obrat k nadpřirozeným skutečnostem Kristovy milosti a jeho vykupitelského díla. Jestliže tvrdíme, že „takové vnitřní obrácení nám může dovolit, abychom plakali kvůli Amazonii a volali s ní k Pánu (§ 56), pak, jak se zdá, QA nepochopila a podcenila naléhavou nezbytnost obrácení k Bohu. Celá církev, a především její papež, by neměl plakat kvůli Amazonii, nýbrž kvůli duchovní smrti tolika nesmrtelných duší z důvodu jejich odmítání Božího zjevení a Boží vůle, stejně jako kvůli hrozným hříchům odpadlictví, zrady Krista, rouhání a svatokrádeží, páchaných mnoha katolíky a členy kléru a dokonce členů církevní hierarchie. Papež, biskupové a celá církev by měli také plakat zvláště kvůli strašné a nevýslovné genocidě nevinných nenarozených dětí.

Nejnaléhavější obrácení není ono ekologické, obrácení nespočívá v nářku pro amazonskou přírodu. Naléhavější je obrácení k Bohu, k jeho království, k jeho milosti. Papež a biskupové jsou ti první, kteří by měli prosit se slzami v očích: Obrať nás, Hospodine k sobě, a my se vrátíme, obnov naše dny jako za dnů dávných („Converte nos, Domine, ad Te, et convertemur, sicut a principio”) (Lam 5, 22). Jak krásná a útěšná jsou slova žalmu 84, která se v tradiční formě římského obřadu modlil kněz s věřícími na začátku mše svaté: „Deus, Tu conversus vivificabis nos, et plebs Tua laetabitur in Te”. Obrať se k nám, Pane a oživ nás, a tvůj lid se bude v tobě radovat“.

Když uvážíme existující dramatické duchovní útoky proti Petrově skále, pak zveřejnění postoje papeže Františka, který potvrzuje normu kněžského celibátu a božské pravdy o kněžské ordinaci vyhrazené mužům, i přes své limity a teologické bludy je zábleskem naděje uprostřed vládnoucího zmatku.

Kéž všichni ti malí uvnitř církve, všichni ti, kteří byli vystrčeni na okraj světského establishmentu, prosí, aby papež František prohlásil s plnou magisteriální autoritou, tj. »Ex katedra« zjevenou Boží pravdu, ve kterou univerzální církev vždy věřila a kterou vždy praktikovala: totiž že svátost kněžského svěcení ve svých třech stupních (diakonát, presbyterát a episkopát) je božským ustanovením vyhrazena mužskému rodu.

Světlo tak oslňující, které vyzařuje z Petrovy skály, by se stalo ještě intenzivnější, kdyby papež František zveřejnil prohlášení o apoštolské normě kněžského celibátu, které odpovídá stanovisku všech římských papežů, které přes všechen nátlak ve směru ulehčení zákona o celibátu všichni římští papežové vždy podporovali a zůstali v tom pevní. Prohlášení podobného druhu, jaké učinil Benedikt XV., když řekl: „Jelikož je to hlavní ozdoba katolického kléru a zdroj nejvyšších ctností, zákon o celibátu musí zůstat neporušen ve své čistotě; Svatý stolec ho nikdy nezruší ani nezmírní (Allocuzione Concistoriale, 16. dicembre 1920).

Vyslechněme si slova tak aktuální, která náš Pán řekl sv. Brigitě: „Ó Říme, kdybys věděl, co tě čeká, plakal bys, místo aby ses radoval. V dávných dnech byl Řím jako koberec utkaný v krásných barvách z nejvznešenějších tkání. Koberec na podlaze měl barvu rudou, totiž barvu krve mučedníků a byl protkán kostmi světců. Nyní jsou jeho brány opuštěny, protože jeho obránci a jeho strážci podlehli lakotě. Jeho zdi jsou holé a jeho podlaha je prázdná a nestřežená, protože nikomu nezáleží na duších, které jdou do záhuby. Naopak, kněží a lid, kteří jsou Božími hradbami, se rozptýlili a oddávají se dílu tělesného prospěchu. Prodány jsou s opovržením posvátné kalichy, ve kterých jsou podávány Boží svátosti, aby se získala přízeň světa” (Libro delle rivelazioni, 3, 27).

A tato Kristova slova se obracejí k papeži, jeho Zástupci na zemi: „Začni reformovat církev, kterou jsem získal svou krví, aby mohla být vykoupena a uvedena duchovně do svého původního stavu“ (Libro delle rivelazioni, 4, 142).

Z historického pohledu hlavním zdrojem různých hrozivých krizí římské církve bylo vzdálení se papeže a římské kurie od nadpřirozeného primátu a od duchovního poslání k záležitostem časným a pozemským, a tak se Svatý stolec stal – podle některých komentářů – druhem náhradní OSN. Ve skutečnosti Svatý stolec je dnes používán jako účinný nástroj k zavádění jediné ideologie, globální a naturalistické, maskované pod pojmem „Lidského bratrství“. Pán jistě zasáhne a očistí Řím a papežství, jak to učinil tolikrát v minulosti.

Můžeme mít důvěru ve skutečnost, že modlitby a oběti a věrnost katolické víře maličkých uvnitř církve obdrží milost, jakou papež František potřebuje, aby plnil alespoň dva nezbytné akty Petrovské služby pro posvěcení svaté hierarchie, neboť každá autentická reforma církve musí začít od hlavy a pak proniknout do celého těla.

Kéž Bůh zachová Římského papeže a nedovolí, aby byl vydán zvůli svých nepřátel („Dominus conservet eum et non tradat eum in animam inimicorum eius”).

18. února 2020

+ Athanasius Schneider, pomocný biskup u Santa Maria v Astaně

Pramen: Chiesa e post concilio