Teologická formace nebo deformace?
Mnohým z nás seminaristů bylo jasné, že ti, kteří nás mají formovat, nemají vůbec představu, jak by to měli správně dělat. To je srdce všech problémů. V nejdůležitější italské diecézi představení přiznali otevřeně: „My nevíme, jakou formaci vám máme dát.“ To je osvobození! Vědět, že ti, kterým jsi svěřil své povolání, mají jasné představy, bylo by jistě povzbuzující a plnilo by to srdce seminaristů nadšením. Jenže, raději nevzpomínat na Ježíšova slova: Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy (Mt 15,14).
Z čeho se rodí takový zmatek? Odkud pramení tato ztráta vedení? Zdá se mi, že všechno vychází ze ztráty představy, že kněz je člověk povolaný k tomu, co je svaté, a to nikoliv jako náhoda, ale jako přesná teologická interpretace, jejíž výsledky jsou jasně patrné v liturgii a posvátném umění; dříve než přišel Ježíš, existovalo jasné rozlišení mezi tím, co je svaté a co profánní, ale po jeho vtělení se posvátným stalo všechno, a to znamená konec posvátna. Převedeno do praxe: nic není opravdu posvátné. To také znamená konec představy chrámu jako posvátného místa, které je všechno jiné než to, co je venku. Benedikt XVI. nás učil, že Ježíš i ve věci posvátna nepřišel, aby je zrušil, ale naplnil. Co tedy myslíš, kým jsi? Maximálně, ne–li pouze, předsedajícím v přítomném shromáždění (proto je třeba se „otočit“).
Jak říká Strýc Ben, „s velkou mocí roste velká odpovědnost. Když má člověk před sebou dimenzi jako „druhý Kristus“, bude jako kněz usilovat o to, aby vedl život jemu podobný. Ale když všechno, na co může aspirovat, je předsedat shromáždění, stačí, když je nepohoršuje, a všechno je vyřízeno. Bohužel z toho hrozí nebezpečí, že kněz se spokojí s tím, aby svůj život trávil v průměrnosti, jak je tomu u mnoha kněží, kteří nemohou nakonec zakoušet nic jiného, než velký smutek. To říkám z osobní zkušenosti, protože v momentech největší pastorační námahy si uvědomuji, jak spasitelné je připomínat si vznešenost kněžství.
Život modlitby v semináři
Život v semináři ve skutečnosti není pojímán jako život pro kněze, ale pro komunitu angažovaných laiků. Nedivte se: je to důsledek prvního bodu. Nemít ideu, jaká je identita kněze, přináší s sebou „dávkování“ modlitby a všeho toho, co má skutečně živit vnitřní a duchovní život.
Vždy mě zraňovala jedna věc: představení se dívali s opravdovou hrůzou na chování seminaristy, který budil pozornost tím, co je opravdu kněžské, jako by byl synonymem „klerikální fixace“ nebo nějakou problematickou osobou. Uvedu banální příklad: Jestliže nějaký mladík vášnivě miluje kopanou a z dálky uvidí svůj idol, běží rychle za ním, aby mu stiskl ruku, získal autogram, pořídil snímek. S Bohem to zřejmě neplatí. To, co platí jako střed tvého života, čeká na tebe jako neproniknutelná zóna. Nemůžeme se pak divit, že kněží celebrují tak, že zneužívají svou roli a demonstrují, že neznají liturgii. Praktická liturgie je v semináři nepřístupné pole.
Když to vykládám laikům, nemají pro to slov, protože předpokládají, že jsme dobře připraveni na své specifické úkoly. A místo toho se s nimi až do dne kněžské ordinace jedná jako s laiky.
Po tomto úvodu se můžeme hlouběji věnovat předmětu mého svědectví, totiž kvalitě formace, která trvá šest roků (první dva roky filozofie a další čtyři teologie).
Myslím, že mohu zčásti potvrdit to, co jednou řekl Jean Guitton: Freud, Marx a Luther zčásti nahradili v seminářích Tomáše, Ambrože a Augustina. Říkám zčásti, protože jestliže trvá skutečnost, že nejsou předmětem výuky velcí církevní autoři a Feud a Marx ztrácejí své kouzlo, nahrazuje je Heidegger a nezbytný Zygmund Baumann.
Obecně ve všech ročnících jsem konstatoval komplex nižší úrovně profesorů teologie ve srovnání s těmi, kteří mají za předmět laická témata, značnou ignoranci o autorech, kteří by měli tvořit referenční body křesťanské formace: za šest let jsem neslyšel jmenovat žádného učitele církve, jen Rosminiho, Garigou LaGrange, Fabera, Del Noce, Ratzingera a Balthasara.
Přejděme k jednotlivým disciplinám.
Filozofie. Zesměšňování byla podrobena metafyzika. V mnoha teologických školách slyší studenti od profesorů přibližně tato slova: »Hoši, začínáme kurzem metafyziky, ale řeknu vám rovnou, že metafyzika je mrtvá. Nicméně protože církev říká, že ji musíme probrat, tak tedy… Umíte si pak představit nadšení, jaké vyvolává tento předmět, s jakou vehemencí se budou hoši věnovat velkým otázkám metafyziky. To minimum, co z toho vzejde, je představa, že církev je tak trochu nekrofilní, protože vyučuje mrtvým věcem, které už nesouvisejí s životem. Tento blud je vlastně makroskopický, když pomyslíme, že „kdo nezvládne filozofii, nezvládne teologii.“
Mariologie. Moje profesorka po celou dobu kurzu nedělala nic jiného, než že kritizovala Pannu Marii ve všech jejích božských aspektech. Navíc přidala pochybnosti o jejím panenství. „Víte, Ježíš měl své bratry...“ A žádné dogma nám nebylo nikdy vysvětleno a zdůvodněno z teologického hlediska, ale vždy jen ze socio-politického. S výsledkem často velmi kuriózním, např. dogma o nanebevzetí: Pius XII. údajně konstatoval, že uprostřed světa zraněného druhou světovou válkou, s těly masakrovanými bombami, je třeba něco udělat pro důstojnost lidského těla. … To sice je nějaká příčina, ale vzdálená, akcident velmi vzdálený!
Úvod do dějin náboženství. Profesor (velmi zběhlý v mezináboženském dialogu) nekritizoval katolicismus, ale začal s nevysvětlitelným vyzvedáváním hebraismu a islámu. Po hodinách ve kterých jsme ho snášeli, jednoho dne jsem mu řekl: „Suma sumárum, řekněme přímo, bývalo by mnohem lepší, kdyby Kristus vůbec nebyl přišel“. Profesor po chvíli překvapení roztáhl paže a povzdechl, jakoby chtěl říct: „Ano, bylo by to vlastně tak lepší“! A to všechno při studiu na katolickém institutu.
Úvod do Písma svatého. Profesor nám přednáší, že dějiny Starého zákona nejsou ověřeny, ale patří mezi mytická vyprávění, s nimiž lid hledal svou minulost a svou vlastní identitu. Pak po několika lekcích přeskočil k dokumentu Dominus Iesus a tvrdil, že dokument raději neměl vycházet, protože je „rozdělující“ a popírá paralelní spásu pro židy. Položil jsme mu tuto otázku: „Promiňte, takže židé by se byli spasili, kdyby poslouchali Starý zákon, který je v podstatě bajka?“ Ticho jako v hrobě. Panika. Raději pokračujme. Ano, raději!
Patrologie. Profesor využíval kurs, aby kritizoval Katechismus (ať už nový, nebo Pia X.) a papeže Benedikta. Perly se dostavily, když začal tvrdit, že koncil zrušil slova, jako „hřích“, „vykoupení“, „spása“. Po hodině jsme vybrali všechna místa v koncilních dokumentech, kde jsou tato slova použita. Ale nic naplat, ta jsou tam prý proto, aby uspokojila konzervativce, ale duch textu je jasně překonává.
Teologie XX. století. Kurs se týkal výlučně teologů protestantských. Nebyl jmenován ani autor Nové teologie Karl Rahner.
Mystika. Kurs pojednával o dvou monografiích, o Mistru Eckhartovi a o jednom jansenistickém biskupovi. Je to možné, že v celých dějinách katolické církve se nenajde žádný autor, který by jasně patřil ke katolické církvi?
Biblická hermeneutika. V biblickém vypravování to, co je užitečné pro víru, nemusí být právě Ježíšova slova (v té době nebyly záznamníky, jak poznamenal generál jezuitů).
Dějiny současné církve. Pojato zcela po laicistické linii. Kurs získal magické napětí, když profesor vykládal, že modernismus neexistuje, vyjma hlavy Pia X.
Christologie. Profesorka mluví v tom smyslu, že církev může děkovat sionistovi Jules Issakovi, protože díky jemu pochopila, jak číst List Římanům a mohla se tedy otevřít dialogu s hebraismem. Tedy před Issakem církev neuměla číst sv. Pavla.
Mohl bych tak pokračovat na dalších několika stránkách a hovořit o opomenutích ve výuce morálky a ponižování Magisteria, které brání rozvoji dialogu, o katechismu, který je v opozici proti Duchu Svatému, který dále působí v církvi, o výsměchu pro ty, kteří dělají z teologie poslušnost vůči magisteriu a „bigotních, kteří dělají teologii s Denzingerem“. Ze všech těchto aspektů bych mohl parafrázovat slova sv. Jana: „ Je ještě mnoho věcí, které vykonali tito profesoři a které kdyby byly všechny napsány, svět by nepojal ty knihy, které by bylo třeba napsat.“
Mohu tedy pouze odpovědět na poslední otázku: Jaké je ovoce z těchto šesti let?
Vytvořit kněze velmi labilního, plného pochybností, s velkým zmatkem v hlavě, protože taková zlomkovitá a povrchní formace nemůže podat bezpečný obraz o křesťanské nauce a morálce.
Po tomto přehledu v hlavních liniích myslím, že je jasné, jaké jsou skutečné kořeny kněžské krize a důvody, že jeden den tě biskup potěší svou naukou a další den tě utvrdí ve sklíčenosti. Je to výsledek nekompletní a útržkovité formace, jejíž obětí jsou stejně tak biskupové jako my, protože jsou syny postkoncilia.
Je třeba znovu objevit sloupy katolické víry a kultury, abychom našli důvody naší naděje v Krédu a odhalili krásu být součástí Kristovy církve, „protože víra, která se nestane plně také kulturou, je víra, která nebyla plně přijata, nebyla vnitřně promyšlena a nebyla by věrně prožívána (Jan Pavel II.).
Jak může kněz založit svůj život na Kristu, když ho učili, že zmrtvýchvstání není historický fakt, když zasévali semeno pochybností o kardinální události, na které celá naše víra stojí? „Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, marné je naše hlásání a marná je naše víra. (…) Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1 Kor 15,19).
Mladý kněz
In: Duc in altum
