Vyznání víry
Don Morselli svému biskupovi mons. Matteo Zuppimu v Boloni
Veřejné vyznání víry ve formě přísahy
1. Úvod
Excelence,
nikdy jsem neskrýval své rozpaky nad exhortací Amoris laetitia, a sdílím je s odpovědnými osobnostmi církve, kardinály, biskupy a především s Vaším předchůdcem.
Nikdy bych neuvažoval o tom, že tyto pochybnosti vyjádřím, kdyby je obdobným způsobem nevyslovily také tyto osobnosti.
Navíc předem prohlašuji, že se podřizuji soudu Církve k obsahu tohoto spisu a jsem připraven od této chvíle odvolat a eventuálně zdržet se všeho, co by bylo - zcela nezáměrně - v rozporu s vírou.
1. Velký zmatek v Církvi
Kardinál Caffarra řekl 14. 1. 2017: „Jen slepý může popřít, že v Církvi panuje velký zmatek [1] a že rozdělení mezi pastýři je důvodem dopisu, který jsme poslali Františkovi [2].
Nyní přibyla další fakta: s odvoláním na exhortaci je předmětem diskuzeHumanae vitae, přičemž někteří biskupové ve prospěch žehnání soužití osob s homosexuálními sklony poukazují na pokyny v osmé kapitole Amoris laetitia a dopis biskupů v Reggio Emilia Romana, zveřejněný 15. 1. 2018; nemohu nevidět, že tento dokument představuje odklon od toho, co Církev předkládá k věření, a to způsobem jasným již mnoho let.
2. Homogenní vývoj dogmatu
Homogenní vývoj dogmatu je jistě možný: sv. Tomáš Akvinský při vysvětlování definice »Víra je podstata věcí, kterým věříme důkazem, že nejde o zdání« [3], učí, že termín podstata je chápán jako první počátek všeho toho, co je na základě tohoto principu vysvětlitelné a co je v něm virtuálně obsaženo“… Podstatu je třeba nazvat prvním prvkem jakékoliv věci, zvláště když veškerý další vývoj je obsažen v prvním principu.« [4]
Víra je tedy na jedné straně neměnná – jakožto účast lidského rozumu na první Pravdě – a na druhé straně se může také vyvíjet. Formální předmět víry je jediný a prostý, je pouze první pravdou, jak jsme dříve ukázali. Z tohoto hlediska víra nemá své proměny ve věřících, nýbrž ve všech je stejného druhu [5], nicméně quoad nos víra může růst postupně, jak nás Duch Svatý vede k celé Pravdě. Svatý Tomáš vysvětluje, že pravdy věcně předložené k věření jsou četné a mohou být přijímány způsobem více méně explicitním. Jeden člověk může věřit explicitně ve více věcí než druhý. Proto u někoho může být víra větší na základě výkladu dogmat. [6] V tom smyslu existuje dogmatický pokrok v Církvi.
Ale homogenní rozvoj nemůže připouštět kontradikce, proto závěry nemohou být v protikladu k premisám: Kardinál Caffarra učil:
»... velké téma evoluce nauky, které vždy provázelo křesťanské myšlení, bylo skvělým způsobem pojato u bl. J. Henry Newmana: »Je zde jasný fakt, že evoluce nemůže být tam, kde je kontradikce. Jestliže řeknu, že s je p a pak řeknu, že s není p, pak druhý výrok nerozvíjí ten první, nýbrž mu protiřečí. Již Aristoteles správně učil, že pronést afirmativní soud (např. každé cizoložství je hříšné) a současně dílčí negativní výrok o stejném předmětu (některé cizoložství není hříšné), nevypovídá o výjimce z prvního výroku, ale je jeho kontradikcí. Tedy kdybych chtěl definovat logiku křesťanského života, použil bych výrok Kierkegaardův: Stále se pohybovat a setrvávat pevně ve stejném bodě. [6bis]
3. Kontradiktorní tvrzení
Bohužel musíme konstatovat, že rozdělení mezi pastýři se točí kolem dvou kontradiktorních tvrzení, tj. takových, že pokud je jedno pravdivé, druhé je klamné.
(a) osobám nesezdaným není dovoleno konat akty vyhrazené manželům
(b) někdy je dovoleno, aby nesezdané osoby vykonávaly akty vyhrazené manželům
Připuštění dvou rozvedených (civilně sezdaných a žijících more uxorio) ke sv. přijímání pokládá za pravdu výrok (b) a nese s sebou nevyhnutelně závěry pro správného křesťana nepřijatelné: váš ctihodný předchůdce totiž u příležitosti významné konference v Římě v listopadu 2015 odpověděl na otázku o možnosti připustit rozvedené sezdané k přijímání a řekl, že to není možné, protože takové připuštění by znamenalo změnit nauku o manželství, o Eucharistii, o zpovědi a o lidské sexualitě, zkrátka byla by to devastující pedagogika, protože na základě takového rozhodnutí by mohli především mladí udělat závěr: je vlastně pravdou, že nerozlučné manželství neexistuje.
4. Láska a úcta k Svatému otci
Vzhledem k výše popsaným problémům, pro které vidím Církev jako dceru siónskou popisovanou v Pláči, chtěl bych obnovit svou úctu k papeži Františkovi a použít slova Vašeho předchůdce, jemuž nadále úzkostlivě naslouchám:
Toužíme všichni obnovit naši absolutní odevzdanost a naši bezpodmínečnou lásku ke katedře Petrově a Vaší osobě, ve které uznáváme Nástupce Petrova a Zástupce Ježíše, sladkého Krista na zemi, jak to říkala sv. Kateřina Sienská.
A právě pro tuto úctu k Římskému biskupovi a pro ideu, kterou mám o jeho službě, očekávám od Zástupce Kristova odpověď na dubbia kardinálů. Svatý Tomáš jasně vysvětluje princip, že je dovoleno očekávat jednoznačné vyjasnění ze strany papeže, aby bylo vyloučeno jakékoliv nebezpečí schizmatu.
„To je důvod, pro který Pán řekl Petrovi, kterého ustanovil papežem: Já jsem prosil za tebe, aby neklesala tvá víra a ty, až se jednou obrátíš, utvrzuj své bratry. Smysl toho všeho spočívá ve skutečnosti, že církev má mít jednu víru podle napomenutí sv. Pavla: Říkejte všem stejné věci, aby mezi vámi nebylo rozporu. Ale k tomu nedochází, když vyvstávají otázky o víře, která není vymezena od toho, kdo stojí v čele celé církve, takovým způsobem, aby jeho rozhodnutí přijala celá Církev s pevným vnitřním souhlasem. [10]
Dnes, tak jak to sv. Tomáš říká v hypotéze – skutečně není možno pozorovat, že by všichni měli stejnou víru a že zde nejsou rozpory. Co tedy můžeme udělat, když v této otázce žádáme povinné a rozumné vyjasnění, a ono nepřichází? Když potřebná otázka není papežem vyjasněna skrze jasné pokyny, ani z hlediska formálního, nastupuje neodvolatelně způsob, který doporučuje kardinál Caffarra:
»Katolickým věřícím tak zmateným v oblasti nauky víry o manželství prostě říkám: čtěte a rozjímejte o Katechismu katolické církve nn1601-1666. A když slyšíte nějaký projev o manželství, ať už od kněží, biskupů nebo kardinálů, a zjistíte, že není ve shodě s Katechismem, neposlouchejte je. Jsou to slepí vůdcové slepých.« [12]
Z těchto důvodů v tomto bolestném příboji mi nezbývá nic jiného, než vyznat jasně katolickou víru, které jsem přísahal svou věrnost, kdykoliv jsem nastupoval nějaký úřad, jak to vyžaduje kanonické právo: a jestliže nyní, místo abych byl věrný katechismu, bych se měl dopustit zpronevěry vzhledem k Amoris laetitia, pak zde něco není v pořádku. A protože Pokyny biskupů v Emilia Romagna jsou veřejné, veřejné je také toto vyznání víry včetně Úvodu.
Mnoho osob se na mne v těchto dnech obrátilo pohoršených pro nedostatek směrodatných zásahů, proto na základě svého svědomí nemohu mlčet.
5. Vyznání víry
Já, kněz Alfredo Maria Morselli, farář v diecézi Boloňa ve snaze praktikovat s pomocí Boží to, co píše sv. Maria Grignion z Montfortu, pronáším toto vyznání víry:
I. NĚKOLIK ZÁKLADNÍCH MORÁLNÍCH PRINCIPŮ
1. věřím, že existují skutky samy o sobě špatné, které jsou vždy smrtelným hříchem, když jsou vykonány s plným vědomím a dobrovolným rozhodnutím, a u kterýchnemohu připustit morální hodnocení případ od případu.
Jsou skutky, které jsou samy o sobě a samy v sobě vnitřně špatné, nezávisle na okolnostech a úmyslu, jsou vždy naprosto nepřípustné vzhledem k závažnosti předmětu; takovými skutky jsou rouhání, křivá přísaha, vražda a cizoložství. Není dovoleno páchat zlo, aby z něho vzešlo nějaké dobro (KKC 1756).
2. Věřím, že žádné okolnosti samy o sobě nemohou změnit mravní jakost samotných skutků.
Okolnosti samy o sobě nemohou změnit morální kvalitu těchto skutků; nemohou nějaké samo o sobě zlé morální jednání učinit ani dobrým ani správným (KKC 1754).
3. Věřím, že není možno rozhodovat, zda skutek je morálně dobrý nebo ne, pouze na základě úmyslu a okolností.
Je chybné posuzovat mravnost lidských skutků jenom podle úmyslu, který jim dává podnět, nebo podle okolností (prostředí, společenský nátlak, nutnost apod.) (KKC 1756).
4. Věřím, že morální hodnota předmětu, jak vysvětluje encyklika Veritatis splendor, může a musí být aplikována na konkrétní pastorační zkušenost i ve velmi kritických případech.
Učitelský úřad církve představuje důvody pro pastorační rozlišování praktických a kulturních situací, často kritických (Veritatis splendor 6-8-1993 §115).
5. Věřím, že Bůh nikomu neukládá zachovávání věci nemožné, (tedy ani rozvedeným a znovu sezdaným).
Nikdo ze žádných důvodů se nesmí vyhýbat dodržování příkazů, nikdo si nesmí osobovat právo zakázané od církevních otců pod trestem exkomunikace: rozhodovat, že člověk je osvobozen od zachovávání Božího přikázání (Trid. konc. Dekret o ospravedlnění 13-1-1547 s. VI. kap. 11).
Bůh neukládá nemožné věci a nenařizuje odolávat jakýmkoliv pokušením, ale napomíná: dělej to, co můžeš, a pros, když nemůžeš, a pomáhá ti, abys mohl (Trid. konc. tamtéž).
6. Věřím, že Bůh nepřipouští, abychom byli pokoušeni nad naše síly.
Zkoušky, které na vás přišly, jsou úměrné vašim silám (1Kor 10, 13).
7. Věřím, že není třeba porušovat Boží přikázání ani za nejtěžších okolností.
Církev nám představuje příklad četných světců a světic, kteří dosvědčují a obhajují mravní pravdu až k mučednické smrti a dali přednost smrti před smrtelným hříchem. Pozvedla je k úctě oltáře a kanonizovala tak jejich svědectví, podle kterého osvědčili lásku k Bohu zachováváním jeho přikázání a i za nejtěžších okolností odmítali zradit ho z důvodu, aby tak zachránili svůj život. (Veritatis splendor §91).
8. Věřím, že není dovoleno spáchat hřích ani ve prospěch výchovy dětí mimo legitimní manželství.
Není dovoleno ani za nejtěžších okolností páchat zlo, aby z toho vzešlo dobro, tj. učinit dobrý skutek ze skutku vnitřně nezřízeného, tedy nehodného lidské přirozenosti, s úmyslem zachránit nebo podpořit individuální, rodinné nebo sociální dobro (Humanae vitae §14).
9. Věřím, že svědomí se musí řídit tím, co je dobré, a nikoliv autonomně rozhodovat.
Svědomí je praktická činnost, soud o správnosti čili morálnosti našich skutků, ať už hodnocených v jejich obvyklém výskytu, nebo jednotlivých skutků (Pavel VI. GA 12.8.1969)
10. Věřím, že výše vymezené svědomí je nezbytné.
Dobro lidského jednání závisí na předmětu, na který je zaměřeno, a na okolnostech a úmyslu, s jakým je vykonáno (srov. S. Tom 1I-II 15, 1-4), (Pavel VI. GA 2. 8. 1972).
11. Věřím, že výše uvedené svědomí je samo o sobě nedostačující.
Svědomí samo o sobě nestačí, i když v sobě nese základní přikázání a přirozený zákon (srov. Řím 2, 2-16) Je nezbytný také zákon. Křesťanská cesta by nebyla poznávána s pravdou a autoritou, kdyby nebyla zjevena vnějším slovem evangelia a Církve (Pavel VI. GA tamt.)
12. Věřím, že svědomí není arbitrem o hodnotě morálních skutků, které samo podněcuje.
Svědomí je interpret vnitřní a vyšší normy, kterou samo nevytváří.
Svědomí není zdrojem dobra nebo zla. Je pozorností a nasloucháním hlasu, který se právě proto nazývá hlasem svědomí a který je odvoláním na soulad s vnitřním požadavkem, aby člověk jednal správně a dokonale. Je to vnitřní subjektivní a bezprostřední přijetí zákona, který nazýváme přirozený, i když o něm mnozí nechtějí nic slyšet (Pavel VI. GA 12. 2. 1969).
13. Věřím, že lidský rozum sám nemůže vytvářet morální normy.
Správná vnitřní autonomie praktického rozumu znamená, že člověk má v sobě svůj vlastní zákon, který přijal od Stvořitele. Autonomie rozumu však neznamená, že rozum sám tvoří morální hodnoty a normy. Jestliže by tato autonomie obsahovala negaci účasti praktického rozumu na moudrosti božského Stvořitele a Zákonodárce, nebo sugerovala tvůrčí svobodu morálních norem podle historického vývoje a různých kultur, taková autonomie by protiřečila nauce církve týkající se pravdy o člověku (Jan Pavel II. VS §40).
14. Věřím, že rozhovor s katolickým knězem nemůže vést k závěru o přípustnosti skutku vnitřně zvráceného.
15. Věřím, že negativní zákazy mravního zákona (KKC 1756) jsou univerzálně platné.
Tato přikázání jsou obecně platná a zavazující všechny, vždy a všude. Zakazují jednání, které je neslučitelné s dobrou vůlí lidské osoby, s jejím povoláním k životu a společenství s bližním. Jsou zakázány každému vždy, protože urážejí a poškozují všechny a především lidskou důstojnost, která je společná všem lidem (VS §51).
16. Věřím, že ten, kdo spáchal smrtelný hřích, je zbaven milosti Boží.
Smrtelný hřích je radikální možnost lidské svobody, podobně jako láska. Má za následek ztrátu lásky, a tím posvěcující milosti, tzn. stavu milosti (KKC 1861).
- - -
Následuje obdobně dalších 27 VĚŘÍM z okruhu svátosti manželství a Eucharistie.
Poslední Věřím:
44. Věřím, že Panna Maria, která potřela všechny hereze, potře také bludy z nauky o manželství.
Pisatel pak končí závaznou přísahou:
Hanc veram catholicam fidem, extra quam nemo salvus esse potest, quam in praesenti sponte profiteor et veraciter teneo, eamdem integram et immaculatam usque ad extremum vitae spiritum constantissime, Deo adiuvante, retinere et confiteri atque a meis subditis vel illis, quorum cura ad me in munere meo spectabit, teneri, doceri et praedicari, quantum in me erit, curaturum, ego idem Sac. Alfredo Maria Morselli spondeo, voveo ac iuro: sic me Deus adiuvet, et haec sancta Dei Evangelia.
Tuto pravou katolickou víru, bez níž nikdo nemůže dojít spásy, kterou tímto svobodně vyznávám a věrně zachovávám, budu až do konce života s Boží pomocí věrně a neporušeně uchovávat a vyznávat a mým podřízeným a těm, kteří náležejí do oblasti mé péče, budu předkládat, učit a hlásat, nakolik budu moci, já, kněz Alfredo Maria Morselli až do poslední chvíle svého života; tak vyznávám, slibuji a přísahám. K tomu mi dopomáhej Bůh a tato svatá Boží Evangelia.
Pramen: Corrispondenza Romana
