Antikrist podle Messoriho
Zveřejňujeme článek převzatý z knihy "Vivaio", kterou napsal Vittorio Messori; vyšla v pěti svazcích v nakladatelství SugarCo. Následující text je převzat ze svazku Pensare la storia, 2006.
Jaký bude Antikrist? Je dobře známo, že v Pavlových listech, v Janových listech, v Apokalypse jsou roztroušeny různé předzvěsti skutečnosti, kterou křesťanská tradice označila jako (cituji z jedné teologické knihy) "knížete zla, který přijde vládnout světu na konci časů, než Syn člověka definitivně přijde a zřídí nové nebe a novou zemi".
V mnoha dobách se věřící snažili ztotožnit tuto tajemnou postavu s nějakým krvavým hrdinou dějin: Neronem, pak Attilou, až po Napoleona, Lenina, Stalina, Hitlera. Existuje však také křesťanská tradice, i když menšinová, která nebezpečí Antikrista ("člověka hříchu", Pavlova "syna zatracení") nehledá v násilí a krvi, ale v záludném napodobování svůdné a lákavé skutečnosti. Teprve nedávno byla do italštiny přeložena kniha R. H. Bensona Pán světa z roku 1907, kde je velký odpůrce Ježíše představen v podobě "humanisty", mistra tolerance, pluralismu a ekumenického irenismu. Spíše tedy úsměvný znečišťovatel než hřímavý protivník evangelia. Spíše vyprazdňovač zevnitř než útočník zvenčí.
Možná si dosud málokdo všiml, že o několik let později, v roce 1916, navrhl stejnou tezi znovu Carl Schmitt. Schmitt, který zemřel v roce 1985 ve věku téměř 100 let, je osobností, o níž v příštích letech pravděpodobně uslyšíme více: již nyní o tom jasně svědčí denně se rozrůstající bibliografie jeho díla. V posledních desetiletích bylo jeho dílo potlačováno a vymítáno, protože bylo dokonce podezříváno z nacionálního socialismu. Ve skutečnosti byl tento brilantní německý právník a politolog brzy odsunut na vedlejší kolej Třetí říší (v níž zpočátku viděl realizaci některých bodů své politické teorie), protože byl obviněn z "nedostatečného a povrchního antisemitismu" a především z "katolického znečištění".
Ve skutečnosti - jak potvrdily nedávné studie - nebylo Schmittovo katolictví pouhým kulturním dědictvím, určeným jeho mladistvým studiem na náboženských školách, ale vírou, kterou vyznával a žil až do konce. Znepokojivé kouzlo tohoto myslitele (nyní znovuobjeveného i bývalou levicí, která zmateně hledá učitele po pádu všech svých referenčních bodů) spočívá v tom, že do machiavellistického a hobbesovského realismu narouboval náboženská témata, jako je vina, vykoupení, spása; podobně jako Kristus a Antikrist. Říká se, že jeho teologie je "politická". Pro ty, kdo čtou pozorně, je to však možná "teologická politika", tedy diskuse o lidském uspořádání, která bere v úvahu i transcendenci; poměřování se s dějinami s vědomím, že nejsou vším, že jsou určeny k tomu, aby vedly k Tajemství, které je překoná.
Již v roce 1916, jako voják bavorské armády, začal osmadvacetiletý Carl Schmitt uvažovat o Antikristu v pasáži věnované knize Theodora Däublera Nordlicht ("Světlo severu" nebo "Polární záře"). Mladý Schmitt zde cituje text, který našel v latinském Efrémovi v Sermo de fine mundi. Stojí za to citovat v originále onu vskutku zvláštní pasáž, podle níž Velký podvodník, který vyvolá odpadnutí mnohých před definitivním Kristovým vítězstvím, "erit omnibus subdole placidus, munera non suscipiens, personam non praeponens, amabilis omnibus, quietus universis, xenia non appetens, affabilis apparens in proximos, ita ut beatificent eum omnes homines dicentes: Justus homo hic est!".
To znamená: "Nenápadně se všem zalíbí, nepřijme úřad, nebude si vybírat lidi, bude ke všem přívětivý, ve všem klidný, odmítne dary, bude se jevit jako přívětivý k bližnímu, takže ho všichni budou chválit a volat: "Tady je spravedlivý člověk!"".
Znepokojivá vyhlídka, to je latinský Efrém: Antikrist ve falešném převleku "muže dialogu", mírumilovného, zdrženlivého, čestného "humanisty"? Schmitt se drží právě této identifikace Protivníka: podle něj vzejde ze společnosti, jako je ta moderní západní, kde "lidé jsou ubozí ďáblové, kteří všechno vědí a ničemu nevěří"; ze společnosti, kde "nejdůležitější a konečné věci jsou sekularizovány: krása se stala dobrým vkusem, církev pacifistickou organizací, místo aby se rozlišovalo mezi dobrým a špatným, mezi užitečným a škodlivým".
V takové kultuře bude onen prohnaný "dialogický" Antikrist lidi přesvědčovat, že spása přichází prostřednictvím sociálního zabezpečení a plánování. Především (a to je jeden z nejznepokojivějších poznatků stále ještě mladého S.), Antikrist v žádném případě nebude materialista, nepřítel náboženství: naopak, bude "zajišťovat všechny potřeby, včetně duchovních". Uspokojí touhu člověka po transcendenci tím, že bude mluvit o duchovnosti a navrhne "náboženství lidstva", kde se všichni na všem shodnou a kde je zakázána každá odlišnost a především každé dogma, považované za radikální zlo.
Na počátku 20. století, kdy Schmitt psal, zůstala jeho perspektiva téměř nepovšimnuta a zdála se být zcela nevěrohodná. Nestojí však za to se nad tím zamyslet dnes, kdy nás v náboženské oblasti už rozhodně neohrožuje netolerance, ale její opak: "tolerance", která se mění v lhostejnost, v odmítání považovat různá náboženství za něco víc než za jedinečný způsob uctívání stejného, totožného Boha - odlišného pouze z historických a geografických důvodů? Kde "nepřítelem" už není starý, poctivý materialismus, ale jen zákeřný "humanitární" spiritualismus?
Vittorio Messori
