Mezi optimismem a skutečností
Ani po nedobrých zkušenostech, které tak výrazně poznamenaly poslední padesátiletí, se o posledním koncilu uvnitř církve nemluví oficiálně jinak než jako velkém úspěchu a největší události. Zalistujeme-li ve světovém tisku z o oné i pozdější doby, setkáme se s něčím, čemu se tehdy v povznesené náladě a euforii nevěnovala náležitá pozornost. Souzeno s odstupem, nepřátelé a vnější pozorovatelé měli tehdy mnohem pronikavější postřeh. Nemělo by nám uniknout, že o výsledcích koncilu mluví jako o úspěchu svých vlastních, dávno připravených plánů.
V moskevském časopisu „Komunist“ se objevil článek „o náboženské svobodě a katolické církvi“. Mluví se zde o její krizi a téměř vyčerpávajícím způsobem se uvádějí všechny její příznaky. Jde o „krizi ve vlastním slova smyslu, jak v teologických tak v praktických otázkách.“ „Ve vnitrocírkevní, vlastní náboženské oblasti probíhá modernizace ideologického arzenálu i náboženské ideologie“ tedy „modernizace pozice církve.“ „Dialektika procesu náboženské obnovy spočívá v tom, že tato obnova je známkou slabosti náboženství“.
Ještě zřetelněji se vyjadřuje komunistická strana Itálie na svém XI. sjezdu. Zvláštní číslo časopisu Propaganda věnované dialogu s katolíky“ mluví jednoznačně o krizi církve: „Mimořádné propuknutí koncilu, právem srovnávané s generálními stavy z roku 1789, ukázalo celému světu, že stará politicko-náboženská Bastila se otřásá v základech. Naskytla se dosud nepředvídaná možnost přiblížit se vhodnými prostředky k definitivnímu vítězství. Praxe už předčila nejsmělejší prognózy a teorie. Situace pro nás ještě nikdy nebyla tak příznivá.“ „Sám koncil nám dává do rukou nejlepší prostředky, jak zasáhnout katolickou veřejnost.“
Koncil byl přirovnáván k útoku na Bastilu v roce 1789. „Volnost, rovnost, bratrství tak hluboce pronikly do vědomí, že už si sotva můžeme představit jejich zredukování.“
Francouzský časopis lóže Velkého Orientu L´Humanisme napsal v roce 1968 zcela otevřeně: „Mezi pilíři, které se nejsnáze hroutí, vidíme učitelskou moc: neomylnost, která od I. Vatikána byla považována za dobře opevněnou, musí nyní vzdorovat bouři odporu manželů u příležitosti encykliky Humanae vitae; víra v ‚reálnou přítomnost‘, kterou mohla církev předkládat středověkým masám, mizí, jak postupuje společné přijímání svátostí a společné slavení bohoslužeb s protestantskými pastory; posvěcený charakter kněží ustupuje duchu doby, od nynějška se děje pohyb od základny směrem nahoru jako v každé demokracii. Vidíme postupné mizení ontologického a metafyzického charakteru svátostí, úpadek zpovědi, protože s hřích, jak nám ho odkázalo dědictví biblického pesimismu, se stává anachronickým pojmem.... Církev prožívá koperníkovskou revoluci svého druhu, je to gigantická revoluce, která nese v sobě předehru našeho vítězství.“
„Jakmile se zhroutí tradiční struktury, všechno ostatní bude následovat. Církev nepředvídala takový zápas, dávno už není připravena přijmout tohoto revolučního ducha a asimilovat ho...Papeži nehrozí popraviště, ale vzpoura místních církví, které se organizují demokraticky, odmítají přehrady mezi kleriky a laiky a žijí v úplné nezávislosti na Římu.... Jak humánní je naše doba! Nikoliv popraviště. Jen místní církve. S těmi si bude muset poradit. Na konci tohoto vývoje bude papež zbytečný...“
To všechno shrnuje rovněž významné dílo svobodného zednáře Yvese Marsaudona Ekumenismus z hlediska traičního francouzského zednářství, dílo, které autor doplnil vzletným věnováním papeži Janu XXIII. a které má podle jeho záměru umožnit vytvoření mostu mezi svobodným zednářstvím a církví. Je výsledek strategie, která má svůj start již v roce 1908, kdy bylo stanoveno: Cílem už není zničení církve, ale pokusíme se jí využít tím, že do ní pronikneme. (Jak se toto pronikání praktikuje, se dočtete na http://rexcz.blogspot.cz/2013/01/jak-se-knez-stane-zednarem-2013.html)
Marsaudon věří, že s pomocí papeže Jana XXIII. udělali zednáři dobrý začátek: Z celého srdce si přejeme šťastné zakončení revoluce Jana XXIII. Jednoho dne musí dogmatická církev zmizet nebo se přizpůsobit, a aby se přizpůsobila, musí se vrátit k pramenům ...Kněz už dnes není onou zvláštní bytostí...naopak, snaží se splynout s moderní společností...My tradiční svobodní zednáři je přizpůsobíme okolnostem: katolíci, pravoslavní, protestanti muslimové, hinduisté, budhisté,volnomyšlenkáři a věřící myslitelé, to jsou pro nás jen křestní jména. Naším společným příjmením je svobodné zednářství .
Kristovo „aby všichni byli jedno“ se dostalo až k synkretickému ekumenismu, který relativizuje pravdu a směřuje k „supercírkvi“ jako velkému cíli tajných společností.
Pavel VI. se sice tohoto „pronikání“ zhrozil, ale zůstalo jen u konstatování, že Satanův dým pronikl do církve.
Podle: Biskup Dr. Rudolf Graber, Atanáš a dnešní církev, MCM 1998
Stojí za povšimnutí, kdy tento pramen vyšel. Pokud jde o originál, ten vyšel v prvním vydání již v květnu 1973! Ale je to jako volání na poušti.
