Kanonista P. Garald Murray : Resposa zahází do kanonicky nepřípustné oblasti
Náš překlad z Rorate Caeli.
Důležitý rozhovor s kanonistou otcem Geraldem Murrayem, v němž vysvětluje, v čem všem Responsa překračují rámec Traditionis Custodes, a proto nemají kanonickou legitimitu. . Za předpokladu, že TC a Responsa mají být brány vážně, jsou objasnění otce Murraye nezvratná a musí být biskupům předložena. Responsa v podstatě nabízí autoritativní pokyny k ustanovením, která se nenacházejí v dokumentu, který objasňují, a v tomto případě jdou nad rámec toho, co je kanonicky přípustné. Existuje proto důvodná pochybnost, zda tato ustanovení mají kanonickou autoritu.
Kanonista P. Gerald Murray uvádí, že obsah Responsa" přesahuje rámec toho, co je kanonicky přípustné".
Nedávno byla zveřejněna dvě hodnocení »Responsa ad dubia« Kongregace pro bohoslužbu, která vycházejí z kanonického práva. První napsal dominikán Pius Pietrzyk OP, STL, JD, JCD a publikoval ji zde Edward Pentin. Druhým je rozhovor Diane Montagny s otcem Geraldem Murrayem, odborníkem na kanonické právo, který je známý z mnoha vystoupení na EWTN; celý text najdete zde. Oba kanonisté tvrdí, že Traditionis Custodes a Responsa jsou kanonicky platné dokumenty a mají právní sílu; oba však otevřeně přiznávají nesrovnalosti, rozpory a nepřehledné nejasnosti jak uvnitř dokumentů, tak ve vzájemných vztazích, nemluvě o nesčetných pastoračních krizích, které způsobily. Oba doporučují biskupům, aby plně a nerušeně využívali svého kanonického práva upustit od škodlivých nebo nepodstatných ustanovení a aby obecně dělali to, co je nezbytné pro naplnění chvályhodných duchovních tužeb a základních svátostných potřeb svých oveček. S vděčností za souhlas časopisu The Remnant níže uvádíme některé klíčové pasáže z rozhovoru s otcem Murrayem. - PAK
Apoštolská konstituce Pastor Bonus upravuje činnost různých kongregací Římské kurie. V článku 15 se uvádí, že "věci mají být řešeny podle práva ..., ale pastoračními prostředky a úsudky, s ohledem na spravedlnost a dobro církve a zejména na spásu duší".
Jako pokyn může být každá nová norma právně závazná pouze v těch otázkách, které jsou v TK výslovně upraveny. Pokyn k dokumentu nemůže jít nad rámec toho, co stanoví samotný dokument.
Dispenzační pravomoc udělenou v kánonu 87 může biskup ve své diecézi použít podle svého uvážení. Takové rozhodnutí není formou neposlušnosti vůči TC nebo Responsům, ale spíše pastoračně odůvodněným výkonem legitimní autority biskupa pro "duchovní blaho" věřících jeho diecéze .....
[Ohledně žádosti o dispens k používání farních kostelů pro slavení tradiční latinské mše:] Není třeba žádat Kongregaci pro bohoslužbu o něco, na co už má člověk nárok na základě obecného církevního práva.
Právě péče o duchovní dobro věřících, která umožňuje těm, kdo nacházejí inspiraci a sílu v tradiční latinské mši, uctívat Boha v mimořádné formě římského ritu, byla důvodem, proč papež Benedikt XVI. vydal Summorum Pontificum [SP]. Tato pastorační péče se vztahuje na všechny, kdo si přejí uctívat Boha tímto způsobem, a papež Benedikt nikdy nenaznačil, že by existovalo nějaké mezní datum, jako například že by každý, kdo se narodil po vstupu Novus Ordo v platnost, nemohl navštěvovat tradiční latinskou mši. To, co je dobré samo o sobě - a to platí i pro odvěkou formu katolické bohoslužby -, by měla církev vždy podporovat. Jakékoli náznaky, že katolíci, kteří nevyrůstali na tradiční latinské mši před II. vatikánským koncilem, by se jí neměli účastnit, jsou pastoračně neopodstatněné a ignorují skutečnost, že mnoho mladých katolíků se této mše klidně účastní od doby, kdy papež Jan Pavel II. před 34 lety v roce 1988 liberalizoval její slavení.
Cítím se oprávněn tvrdit, že vzhledem k tomu, že TC nestanoví žádné zrušení povolení v čl. 9 § 1 SP pro slavení svátostí křtu, biřmování, pokání, manželství a pomazání nemocných, je toto povolení kanonicky platné i po promulgaci TC ..... TC nezrušil SP jako celek, ale pouze ta ustanovení SP, která "nejsou v souladu s ustanoveními" TC. Nová omezení používání římského ritu a zákaz používání římského pontifikálu, která se nacházejí v Response, se v textu TZ nenacházejí a jsou v rozporu s ustanoveními Response
V každém případě bych řekl, že neabrogovaná ustanovení SP 9 zůstávají v platnosti, protože papežské Motu proprio má přednost před instrukcí, jakou je Responsa Kongregace pro bohoslužbu, a to i s jejich papežským schválením. Zajímavé je, že SP neuděluje povolení k udělování svátosti svěcení podle římského pontifikálu používaného v roce 1962. Kongregace Ecclesia Dei mají naopak právo používat starší římský pontifikál v souladu se svými schválenými pontifikálními konstitucemi, které zůstávají v platnosti a nejsou nijak modifikována v TC ani v Responsa.
Výše jsem uvedl, že TC nezrušil ustanovení SP 9, které umožňuje používat římský pontifikál pro udílení svátosti biřmování. Poznamenávám také, že existuje výjimka týkající se používání římského pontifikálu pro udělování svátostí svěcení, která měla být v Responsu uvedena, a sice že biskupové jsou oprávněni udělovat svátost svěcení s použitím staršího římského pontifikálu jménem kongregace Ecclesia Dei, které podle své ústavy mají právo používat starší liturgické knihy, včetně samotného římského pontifikálu.
Tato papežská oprávnění [udělování rozhřešení a svědectví při svatbách, která byla udělena FSSPX] nebyla zrušena ani v TK, ani Responsa. Setkáváme se tedy s anomální situací, kdy kněží FSSPX, kteří jsou v kanonicky neregulérní situaci, jsou papežem Františkem oprávněni používat římský rituál, zatímco většině kanonicky regulérních kněží je tato možnost odepřena ..... Chvályhodná velkorysost papeže Františka je odepřena kněžím, kteří se plně podřizují jeho autoritě, pokud nepatří k malému počtu kněží přidělených do osobních farností věnovaných slavení tradiční latinské mše. Tato povolení znovu jasně ukazují, že tvrzení, že pouze reformované liturgické knihy představují lex orandi církve, je nepravdivé: vyvrací je právě toto papežské povolení nadále používat starší obřady.
Je pravděpodobné, že FSSPX nadále usiluje o plné smíření s církví, když ví, že toto papežské povolení již není udělováno většině kněží latinského ritu? Jak lze považovat za správné, že v praxi je neposlušnost odměňována povolením používat starší liturgické obřady v naději na obnovení plné jednoty s církví, zatímco kněžím poslušným papeži je používání týchž obřadů zakazováno s odůvodněním, že takové používání podporuje nejednotu v církvi?
Jednota církve nezávisí na "jedné a téže modlitbě", ale na společném vyznávání katolické víry, náležité podřízenosti pastýřům církve a přijímání svátostí, které se slaví v různých liturgických obřadech jak ve východních katolických církvích, tak v latinském ritu (ambrosiánský ritus, osobní ordinariát pro bývalé anglikány, dominikánský ritus atd.). Pokračující, i když omezené, používání tradiční latinské mše, schválené papežem, také ukazuje, že jednota církve v žádném případě nezávisí na jednotnosti liturgické praxe. Snaha o zavedení liturgické jednoty v rámci latinského obřadu by logicky znamenala potlačení všech ostatních liturgických obřadů, které se v současné době v latinské církvi používají. Spíše by se dalo důvodně usuzovat, že cíl vyjádřený v TC a Responsech, kterým je zavedení jednoty lex orandi latinského ritu, znamená právě potlačení jediného výrazu jiného než reformovaného liturgického ritu. Nejednalo by se tedy o tolik žádanou jednotnost, ale pouze o potlačení tradiční latinské mše.
Jasným předpokladem této otázky [Dubium #3] je, že kněz, který se rozhodne nekoncelebrovat při mši svaté nebo jiných mších, jak je jeho právem, je podezřelý z neuznávání platnosti a legitimity samotné koncelebrace. Responsa uvádí: "Výslovné rozhodnutí neúčastnit se koncelebrace, zejména při mši svaté, jako by vyjadřovalo nepřijetí liturgické reformy a nedostatek církevního společenství s biskupem...". Jedná se o nepodložené podezření, které předpokládá, že kněz odmítá platnost a legitimitu koncelebrace, odmítá liturgickou reformu jako celek a navíc stojí mimo církevní společenství s biskupem. Takový unáhlený závěr o úmyslech kněží, kteří se rozhodli mši nekoncelebrovat, staví tyto muže do pozice, kdy mohou být shledáni vinnými ze závažných přestupků jen proto, že využívají svého kanonického práva sloužit mši individuálně.
Kanonické právo uvádí, že žádný kněz nemůže být povinen koncelebrovat mši: kánon 902 uvádí, že "kněží mohou koncelebrovat eucharistii; jsou však plně oprávněni slavit eucharistii samostatně". Rozhodnutí nekonelebrovat mši je tedy samo o sobě zcela legitimní a nemělo by vyvolávat podezření, že konkrétní kněz, který se rozhodne nekonelebrovat, tak činí proto, že "neuznává platnost a legitimitu koncelebrace". Pouze konkrétní důkazy o tom, že se kněz domnívá, že koncelebrace mše svaté je neplatná a nelegitimní, by měly vést jeho církevního nadřízeného k tomu, aby ho vyzval k nápravě tohoto chybného prohlášení, jinak mu hrozí kanonické sankce. Koncelebrace zůstává na svobodné volbě každého kněze, s možnou výjimkou mše svaté sloužené v okamžiku jeho kněžského svěcení, kde obřad předpokládá, že nově vysvěcený kněz koncelebruje mši svatou se světícím biskupem od okamžiku bezprostředně následujícího po jeho vysvěcení.
Tato změna, která se nachází v latinské verzi Responsa [tj. skutečnost, že TC nyní v případě nových kněží sloužících tradiční mši v latině již nevyžaduje nejen konzultaci, ale ani licentia, která by měla být udělena Římem], je zarážející vzhledem k tomu, že Responsa byla vydána 16. července 2021 v italštině, přičemž anglický a německý překlad byl zveřejněn ve stejný den. V původním italském znění byl diecézní biskup povinen "konzultovat s Apoštolským stolcem" každou žádost kněze vysvěceného po 16. červenci 2021 o povolení sloužit tradiční latinskou mši. V Response se odkazuje na latinský text TC, který je označen jako "oficiální text, na který je třeba se odvolávat". Jak jste poznamenal, latinský text byl na vatikánské webové stránky umístěn v listopadu 2021, tedy několik měsíců po zveřejnění italského textu 16. července, z něhož byly pořízeny překlady do dalších moderních jazyků. Latinský text je zjevně překladem italského textu do latiny, ale obsahuje tuto podstatnou změnu pojmů, která je v podstatě změnou práva. Italská verze na webových stránkách Vatikánu z 11. února 2022 nadále uvádí, že diecézní biskup "se poradí s Apoštolským stolcem", než udělí nově vysvěceným kněžím povolení sloužit tradiční mši v latině. Anglická verze z téhož data také nadále používá slovo consult.
Postup, kterým se kanonické opatření mění z žádosti o konzultaci s Apoštolským stolcem na žádost o povolení samotného Apoštolského stolce tím, že se v následném latinském textu, označeném až po jeho oficiálním znění, změní slova, která se nacházejí v dříve vydaném italském textu (který Svatý stolec označil za zdroj, z něhož byly odvozeny anglické a německé překlady), je neregulérním způsobem změny právních závazků. Četné rozdíly mezi italskou, anglickou a latinskou verzí, které lze nalézt na internetu, jsou pozoruhodné. Uložení nové povinnosti diecézním biskupům prostřednictvím vydání latinské verze Motu proprio z 16. července 2021 o čtyři měsíce později, které vstoupilo v plnou právní platnost dnem svého zveřejnění, mělo být provedeno výslovným oznámením této změny všem biskupům světa a mělo být jasně uvedeno, že tato změna práva má výslovnou papežskou podporu.
¨Ve "Vysvětlivkách", které toto nové opatření doprovázejí, se uvádí: "Účelem této normy je pomoci diecéznímu biskupovi při posuzování takové žádosti: Kongregace pro bohoslužbu a kázeň
Ve "vysvětlivce", která toto nové opatření doprovází, se uvádí: "Tato norma má pomoci diecéznímu biskupovi při posuzování takové žádosti: Kongregace pro bohoslužbu a kázeň svátostí bude brát náležitý ohled na jeho rozlišování". To je záhadné ze dvou důvodů: jakou pomoc může Kongregace pro bohoslužbu poskytnout ohledně vhodnosti nově vysvěceného kněze pro sloužení tradiční latinské mše, když si uvědomíme, že Kongregace nikdy - až na vzácné výjimky - nemá o knězi žádné informace? Nesvědčí snad skutečnost, že se biskup rozhodl požádat Kongregaci o povolení povolit nově vysvěcenému knězi sloužit tradiční latinskou mši svatou na základě vlastní znalosti schopností a vlastností člověka, kterého vyhodnotil jako vhodného pro kněžské svěcení, o tom, že si je jist, že takový kněz je vhodný pro sloužení tradiční mše?
Jinými slovy, lze jen předpokládat, že diecézní biskup bude žádat Svatý stolec o povolení pro nově vysvěcené kněze, o nichž ví, že jsou vhodní, a že nikdy nebude posílat jména těch, které považuje za nevhodné. Jestliže Svatý stolec nevyžaduje, aby biskupové žádali o povolení vysvěcení na kněze muže, kterého biskup po dlouhém a vážném zvážení považuje za vhodného, proč by měl biskup sám žádat o povolení udělit tomuto knězi povolení sloužit tradiční latinskou mši? To, co Svatý stolec nepožaduje pro větší záležitost (způsobilost k přijetí svátosti svěcení), by nemělo být žádáno pro menší záležitost (způsobilost ke slavení tradiční latinské mše), pokud se toto nové ustanovení skutečně netýká lepšího osvědčení způsobilosti ke slavení tradiční latinské mše, ale toho, co Responsa uvádí v dalším odstavci: "Motu proprio jasně vyjadřuje přání, aby to, co je obsaženo v liturgických knihách promulgovaných papeži svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety II. vatikánského koncilu, bylo uznáno jako jediné vyjádření lex orandi římského ritu: je proto naprosto nezbytné, aby kněží vysvěcení po zveřejnění Motu proprio sdíleli toto přání Svatého otce...".
Zdá se tedy, že Kongregace pro bohoslužbu možná využívá této příležitosti a podmiňuje své rozhodnutí o tom, zda biskupům povolí či nepovolí umožnit nově vysvěceným kněžím slavit tradiční latinskou mši, ověřením, ba dokonce požadavkem, aby kněz souhlasil s tvrzením Svatého otce, že existuje pouze jedno vyjádření lex orandi římského ritu, a to Novus Ordo Missae a další reformované liturgické obřady. To je záhadné a rozporuplné, protože Kongregace, která je pověřena regulací lex orandi římského ritu, rozhoduje o tom, kdo smí sloužit tradiční mši v latině, tím, že vyžaduje, aby kněží souhlasili s tím, že taková mše není vyjádřením lex orandi římského ritu. Pokud je to pravda, pak kněz takové povolení od Kongregace nepotřebuje, protože Kongregace nemá pravomoc upravovat něco, co není uznáno jako liturgické vyjádření lex orandi římského ritu.
Ve skutečnosti existuje více než jedno vyjádření lex orandi římského ritu a tradiční latinská mše je jedním z nich. Kongregace pro bohoslužbu to uznává tím, že potvrzuje svou pravomoc upravovat, kdo může sloužit tradiční mši. Nemělo by se tedy po knězi chtít, aby uznal něco, co sama Kongregace pro bohoslužbu v praxi neuznává, totiž že tradiční latinská mše není vyjádřením lex orandi římského ritu.
Chci také upozornit, že je problematické tvrdit, že je "naprosto nezbytné", aby kněží vysvěcení po vydání TC sdíleli "touhu" papeže Františka po uznání reformovaných liturgických knih jako "jediného vyjádření lex orandi římského ritu". Náležitá podřízenost nejvyššímu pontifikovi vyžaduje poslušnost řádně vyhlášeným zákonům, které upravují vnější chování, nikoli vnitřní myšlenky. Jako řádné podřízení se nemůže vyžadovat vágní a neurčité "sdílení přání" jakéhokoli nejvyššího pontifika, protože by to bylo porušením svědomí kněze, který byl v případě, jako je tento, přesvědčen, že ustanovení SP Benedikta XVI. uznávající tradiční latinskou mši jako legitimní vyjádření lex orandi římského ritu odpovídá správnému a historicky přesnému posouzení lex orandi. Vnucování svátosti
Rád bych také upozornil, že je problematické tvrdit, že je "naprosto nezbytné", aby kněží vysvěcení po vydání TC sdíleli "touhu" papeže Františka po uznání reformovaných liturgických knih jako "jediného vyjádření lex orandi římského ritu". Náležitá podřízenost nejvyššímu papeži vyžaduje poslušnost řádně vyhlášeným zákonům, které upravují vnější chování, nikoli vnitřní myšlenky. Řádné podřízení úaúežo nemůže vyžadovat vágní a neurčité "sdílení přání" jakéhokoli nejvyššího pontifika, protože by to bylo porušením svědomí kněze, který byl v případě, jako je tento, přesvědčen, že ustanovení SP Benedikta XVI. uznávající tradiční latinskou mši jako legitimní vyjádření lex orandi římského ritu, odpovídá správnému a historicky přesnému posouzení lex orandi. Nutit kněze, aby přijali úsudek papeže Františka v otázce, která je zjevně předmětem diskuse - totiž zda má římský ritus více než jedno vyjádření lex orandi - jako podmínku pro oprávnění sloužit tradiční latinskou mši, by bylo zneužitím donucovací moci, kterou má Kongregace pro bohoslužbu.
Kánon 1321 § 1 zakotvuje zásadu trestního práva, podle níž je trestné pouze vnější porušení práva: "Nikdo nesmí být potrestán, pokud vnější porušení práva nebo příkazu, kterého se dopustil, není hrubě přičitatelné zlému úmyslu nebo nedbalosti". To znamená, že ten, kdo vnitřně nesouhlasí s nějakým zákonem nebo příkazem, ale přesto tento zákon nebo příkaz dodržuje ve svém vnějším chování, nemůže být za tento nesouhlas v myšlení potrestán. Analogicky k právu v otázce udělení povolení slavit tradiční latinskou mši není kanonicky přípustné odepřít takové povolení na základě toho, že kněz nesdílí přání papeže Františka, aby reformovaná liturgie byla uznána jako jediný výraz lex orandi římského ritu.
Jak jsem tvrdil výše, kromě velmi vzácných případů nemá Kongregace pro bohoslužbu žádné nezávislé informace o nově vysvěceném knězi. Diecézní biskup, který žádá o povolení pro nově vysvěceného kněze sloužit tradiční latinskou mši, ho již shledal vhodným. Zasahovat do jeho úsudku v záležitosti, kdy má o knězi nejúplnější informace, je neoprávněným zásahem do jeho role moderátora liturgického života v diecézi.
Spravedlivý důvod pro dvojí slavení by zahrnoval podporu duchovního růstu věřících, kteří se snaží uctívat Boha účastí na tradiční latinské mši. Takový spravedlivý důvod nemůže být naplněn, když je knězi zakázáno celebrovat v obou formách. To znamená, že kněz, který běžně sloužil druhou mši svatou podle misálu z roku 1962, aby naplnil oprávněný důvod duchovní pomoci věřícím, kteří se účastní tradiční latinské mše, může sloužit druhou mši svatou pouze podle reformovaného Římského misálu. To ignoruje skutečnost, že příznivá odpověď věřícím, kteří se snaží uctívat Boha při tradiční mši svaté, pro jejíž slavení je nedostatek kněží, se jasně kvalifikuje jako oprávněný důvod, jak je uvedeno v kánonu 905 §2 .....
Neznamenalo by to, že kromě prostého případu dvojího slavení mše svaté, kdykoli a kdekoli je k dispozici "současná rituální forma" mše svaté, by žádost věřících o účast na tradiční mši svaté v latině mohla být ignorována, protože nevyvolává ani "oprávněný důvod", ani "pastorační nutnost"? Kromě toho, že diecézní biskup přichází o možnost uspokojit konkrétní pastorační potřeby své diecéze, tato omezení dvojího slavení znamenají, že úcta věřících k tradiční mši svaté může být ignorována a považována za zbavenou pastoračního významu, který naopak vyžaduje velkorysou reakci církevních pastýřů. Nevím o žádné jiné skupině věřících v církvi, se kterou by se takto zacházelo.
Arcibiskup Roche ve svém úvodním dopise k Response napsal: "Jako pastýři se nesmíme propůjčovat k neplodným polemikám, schopným pouze vytvářet rozdělení, v nichž je samotný obřad často zneužíván ideologickými názory." Tato věta vypovídá o mentalitě, která se snaží ospravedlnit tvrdé a nemilosrdné zacházení s celou kategorií katolíků a obviňuje je, že si za takové zacházení mohou sami svými údajně sterilními, rozdělujícími a účelovými ideologickými názory. Nejsou uvedeny žádné příklady těchto názorů ani jména jejich zastánců. Svatý stolec zde považuje lásku a obranu tradiční latinské mše za ukazatel nikoli chvályhodné oddanosti víře, ale za projev názorů, které "často" vedou ke slovům a činům, jež poškozují církev. Tento závěr není podložen mými zkušenostmi ani znalostmi toho, co se v Církvi stalo od doby, kdy papežové Jan Pavel II. a Benedikt XVI. zrušili omezení uplatňovaná na tradiční mši. Církev naopak poškodily nedávné kroky, které byly podniknuty s cílem omezit a nakonec odstranit slavení tradiční mše.
[Překlad Chiesa e post Concilio].
