Proč všichni mlčí?
Mezinárodní časopis pro kulturu, politiku a náboženství Catholica, který vychází ve Francii již 30 let, počítá s významnými autory, jako jsou Émil Poulast, Robert Spaemann, Ernst Wolfgang Böckenförde, Vladimir Bukovskij, Stanislav Grygiel, Thiery Wolton, Jacques Ellul a Diego De Marco. Šéfredaktorem je Bernard Dumond.
V nejnovějším vydání se Dumond ve svém hlavním článku zabývá „neuvěřitelným“ mlčením prakticky všech kardinálů a biskupů – s výjimkou čtyř signatářů dubií – k zrušení tradiční formy katolicity, jak to prosazuje Jorge Mario Bergoglio.
Bernard Dumond píše o prosazování konce „římského katolicismu“, aniž by se zvedl jeden jediný výkřik, jak si posteskl již dříve historik Roberto Pertici. Tento konec vyhlašuje Řím nebo ti, kteří se na Řím odvolávají, a všichni ostatní k tomu mlčí a vystupují, jako by se jednalo o nevyhnutelný osud. Prof. Pertici ve své analýze píše, že reformu papeže Františka napsal již mnohem dříve Martin Luther. Proč je tomu tak?
Víra redukovaná na pouhou etiku
Dumomd zveřejnil v novém vydání také text benediktinského mnicha a teologa Giuglio Meiattiniho, který analyzuje a kritizuje „nejradikálnější obrat katolicismu naší doby“. Ještě 2VK mluvil o svátostech jako o vrcholu a zdroji života církve. Nyní však je z nich pouhá etika.
Toto převrácení se týká jak znovu sezdaných cizoložníků, tak „interkomunia“ s protestanty. Meiattini vytýká Bergogliovi a jeho našeptávači Kasperovi, že neuplatňují rozlišování, nýbrž vychytralost. To je duch, který se lstivě a lživě aplikuje v AL.
»Z toho je zjevný nástup k zmatku«.
Těmito slovy začíná teolog, benediktinský mnich svůj článek. Jestliže někdo tvrdí, že současný zmatek je jen zdánlivý a že je pouze důsledkem nového stylu řízení, pak to autor bezpodmínečně odmítá:
Můžebýt zmatek a rozdílnost názorů mezi biskupy v horkých bodech víry plodem Ducha Svatého? Podle mého názoru nikoliv.
Mnoho malých kroků znamená v souhrnu velký krok
Meiattini poukazuje výrazně na skutečnost, že v otázce znovusezdaných rozvedených se sledoval od počátku předem připravený plán. Možností připustit v únoru 2014 před konzistoří jen jedinou řeč připravoval papež František kardinálu Kasperovi nezbytnou půdu. Přesto však ani dvěma synodám se nepodařilo najít pro tento problém společnou linii. Stačí si přečíst zprávy z circuli minores synody 2015 a dospějeme k závěru, že zde není možno najít pražádnou společnou pozici.
Papežovou prvořadou úlohou bylo rozlišit, které procesy je třeba zdůraznit a dále prohloubit. Ale k takovému rozlišování nedošlo. Navržené cesty nebyly nijak změněny.
Skutečností je, že široká většina synodních otců „nechtěla žádné změny tradičního řádu.“ Redakční komise se proto vyhýbala tomu přijímat do textu jakékoliv novoty.
Proto byl zvolen místo velkého „malý krok“. Redakční komitét formuloval několik nedefinovaných míst, které představovaly změnu atmosféry.
Neodmítnutí těchto neurčitých formulací, které jentaktak získaly většinu, stačilo k dalšímu malému kroku: vyvodit z AL dvojznačné poznámky, které měly znamenat „změnu atmosféry“.
Malé kroky, které přesně vzato pouze nepotvrzují tradiční pozice, ale postačily k tomu, aby vyvolaly rozdělení v episkopátu. Dalším krokem pak byla papežova interpretace. Prvním jeho krokem bylo, že potvrdil linie biskupů z Buenos Aires k osmé kapitole AL.
Tyto linie však nejsou ve skutečnosti žádná interpretace, protože obsahují pokyny, které se nevyskytují ani v AL ani v synodách, kde by ostatně rozhodně nezískaly žádnou většinu.
Řadou těchto „malých kroků“ byl tak navozen „velký krok“, který ovšem nemá se synodalitou nic společného, jak uvádí Meiattini.
V Amoris laetitia jakožto pokynu ke změně směru byla víra redukována na etiku.
Nechápu, jak mohl římský biskup něco takového napsat
»Opravdu, nemohu pochopit, jak mohl biskup, a především biskup Říma, napsat takovou větu jako: „Na dvě omezené lidské osoby není možno naložit násilně břemeno, aby tvořily dokonalým způsobem spojení, jaké existuje mezi církví a Kristem“ (AS 122)«.
Tato formulace je výrazem zcela nekatolického smýšlení. Evangelium překroucené na etiku zde vytvořilo ze svátosti místo „lehkého břemene a sladkého jha“ něco jako „těžké břemeno“.
K takové výpovědi je možno dospět jedině tehdy, když se křesťanství pojímá – snad nevědomky – pouze jako etika. Tímto způsobem se dojde k podobným výsledkům jako je Lutherův koncept simul justus et peccator, který byl tridentským koncilem odsouzen.
V interkomunio s protestanty se postupuje s podobnou logikou. Rozhodující je objevit ono domnělé vnitřní vymýšlení: jako objektivní motivy jsou použity všechny možné okolnosti, které se stanou určující pro subjektivní uspokojení a rozhodnutí svědomí. Meiattani klade otázku: Proč by podle tohoto vzoru nemohl ke katolickému přijímání přistupovat také buddhista nebo mohamedán?
Takto poškozený vztah mezi morálkou a svátostmi může vést jedině k nekatolickému pojetí církve.
