Lumen de Lumine

Svatý Bonaventura o Panně Marii

 

 

Mezi autory, kteří se věnovali otázce spolupráce Panny Marie na vykoupení, vyniká zvláště sv. Bonaventura, nejen jako doctor seraficus, ale protože byl schopen poskytnout elegantní řešení této otázky. Je znám nejen svým christocentrismem, ale také jako mariolog. Jméno Maria se v jeho spisech objevuje asi 3000 krát.

Ve své šesté konferenci o sedmi darech Ducha Svatého věnuje zvláštní pozornost daru síly Panny Marie. Naléhá na to, jakou cenu Maria zaplatila svému Synu: cenu překonávat všechno. I to, co přichází velmi z daleka od nejzazších hranic (srov. Přísl. 31,10). Text je rostoucí introspekcí do tajemství a může být přirovnán k mystickým hymnům ke cti Matky Boží. Bonaventura tak hovoří v době své plné teologické zralosti, šest let před svou smrtí (1274), a na tom se zakládá nejvyšší oprávněná autorita, s jakou přistupuje k Bohu a ke Kristu v jejich spasitelném poslání.

Je zcela evidentní, že od samého počátku křesťanství je u Marie evidentní komplikovanost její spolupráce na Ježíšově díle vykoupení. Událost Vtělení Slova není nic jiného, než »začátek vykoupení, které vrcholí na Kalvárii» (6). Její fiat andělu Gabrielovi nebylo nikdy pokládáno za něco neutrálního vzhledem ke Kristovu vykoupení, a již v prvním tisíciletí bývala mariánská úcta spojována zvláště s fakty Betléma (Narození) a Dormitio Mariae (Nanebevzetí).

V každém případě, jak uvádí Hauke, »v patristické epoše se Maria jeví jako spolupracovnice Vtělení, ale aktivní zapojení pod křížem zůstává ještě ve stínu (7). Není to zanedbatelné, protože Kristovo vykoupení je nutno maximálně přičítat jeho utrpení a smrti na kříži. Jestliže tedy měla Maria určitou spoluvykupitelskou roli, je třeba ji hledat především u paty Kříže.

Ve středověku se náboženská citlivost mění a »věnuje se větší pozornost Mariinu spoluutrpení pod Křížem« (8). Ve svatých zobrazeních je Panna vždy představována jako „žena bolesti“, zatímco autoři jako Arnaldo di Bonneval, sv. Bernard, Jiří z Nikodemie nebo Rupert Deutz začínají představovat Marii jako »prostřednici« všech Kristových milostí, nebo jako »spolupracovnici« v díle, pro které »Ježíš obětoval své tělo a Maria svou duši« (9).

Existují nicméně určité výjimky: »Mariino společenství na výkupné oběti není součástí nauky předávané ve velkých systematických dílech Scholastiky (10).

PANNA OBNOVITELKA CTI, ODŇATÉ BOHU

Zmíněnou výjimkou je např. skutečnost, že sv. Bonaventura nevyjadřuje svou exegezi v systematickém díle, nýbrž právě v díle De Donis. Jedním z autorů, který nejjasněji interpretoval Bonaventurovu nauku o Marii Spoluvykupitelce, je Vincenzo Cherubino Bigi (1921-2003), františkán a vědec vynikajících kvalit. V jedné své publikaci (11) o teologii sv. Bonaventury Cherubino Bigi píše právě o šesté konferenci De Donis a poukazuje na mariánský spoluvykupitelský aspekt, když konstatuje, - jak již bylo řečeno – že Bonaventura (a obecně středověcí teologové) nepoužívají termín »spoluvykupitelství«.

Bonaventura tedy ve své kolekci ihned zdůrazňuje »cenu«, o které mluví sv. Pavel: (1 Kor 6, 20) »Byli jste vykoupeni, a to za vysokou cenu, skrze Kristovu krev«. Slovo »cena« znamená »cenu, kterou má zaplatit Bůh za vykoupení lidí, neboť »člověk není schopen toto zadostučinění vykonat« (13). Kde je tedy tato cena?, ptá se Doktor. A odpovídá: »V lůně slavné Panny«. A dále: »Cenou je i tato žena (…) tj. s ní byla vzata do nebe, zaplacena a uložena« (14).

Již z těchto narážek se vyvozuje, že role Panny v Synově vykoupení není pouze pasivní, ale svým způsobem také aktivní, protože se neomezila na přijetí a podržení ceny (Ježíše Krista), ale také ji zaplatila«. Byla tedy zaplacena nejen od Krista, ale také od Matky. A serafínský učitel potvrzuje: »Ona sama přinesla, zaplatila a vlastnila tuto cenu« (15).

Ale Bonaventura se zde nezastavuje a vysvětluje, jak Maria »zaplatila«: Ona »zaplatila jako silná a chvályhodná«. A následuje ústřední část jeho úvahy: »Především zaplatila onu cenu jako silná a se zbožností a úctou k Bohu (…) Není zde nikdo, kdo by mohl vrátit Bohu odňatou čest kromě Krista. A blahoslavená Panna je ctitelka a obnovitelka [venerativa et restaurativa] cti Bohu odňaté, neboť souhlasí jako matka, aby Kristus přišel a byl přinesen v oběť (...) Anna byla chválena, protože obětovala Samuela; (…) Ona obětovala syna, aby mohla sloužit; blahoslavená Panna věnovala naopak Syna, aby byl obětován (…) Chudá vdova je chválena, protože obětovala všechno, co měla; zde jiná žena, tj. Slavná Panna, nejmilosrdnější zbožná a Bohu oddaná obětovala svou vlastní podstatu« (16).

Zde je evidentní – píše Cherubino Bigi - »důvod dostiučinění, které spočívá v obětování Mariině, cestou faktu, že jen Kristus mohl Bohu vrátit čest a zbavit ji hříchu; proto »ihned ukazuje, jak je blahoslavená Panna obnovitelkou oné cti, neboť souhlasí jako Matka, aby Syn byl obětován jako cena dostiučinění Bohu« (17).

Ještě více než koncept „ceny“ jeví se zde zvláštní povolání Marie, která se neomezuje na to, že je přítomna a vzdává úctu, ale že »obnovuje«, čímž projevuje naprostou podřízenost Synu, a tím pak obnovuje čest Bohu odňatou.

CO MNĚ A TOBĚ, ŽENO?

Blahoslavená Panna Maria byla » spolutrpitelkou« týchž bolestí Krista a s Kristem (comapassio ad Christum) pro spásu duší, přičemž spoluutrpení nemá jen »smysl, že má zbožnou úctu – zdůrazňuje Cherubino, ale také má větší sílu trpět spolu s ostatními« (18) (cum patior – spolutrpět). Cherubino Bigi poukazuje na dvojí charakter – spoluúčast Marie na oběti Syna: bolestné obětování má »charakter dostiučinění, zatímco »charakter obětní« je obsažen ve stejných slovech Bonaventury (»blahoslavená Panna obětovala svého syna, aby byl přinesen v oběť«); takže Kristus kromě ceny zadostučinění zaplacené Marií je také hostie a oběť, kterou přináší Maria« (19).

V žádném případě naopak nemůže být Marii přidělena rovnocenná role dostiučinění, kterou může vykonávat pouze Kristus; u Marie je to spíše role dostiučinění odpovídající důstojnosti, jak to vyjádřil sv. Bonaventura (20). Tvor totiž zůstává tvorem a Bůh zůstává Bohem: »spoluutrpení Mariino má hodnotu pouze spoluúčasti a závislosti«.

Kromě toho, fyzicky zemřel pouze Ježíš, nikoliv Matka. Nicméně u Marie je to spoluutrpení podřízené utrpení Syna, má autentickou hodnotu dostiučinění a obnovení cti odňaté Bohu (21) podle proroctví Simeona: »Také tvou duši pronikne meč (22). Maria je cenou vykoupení, nakolik ji obětovala, zaplatila a vlastnila« (23).

Neboť navíc »první spolu vykupitelskou akcí, kterou přinesla Maria, bylo dobrovolné přijetí božského mateřství ; (…) výkupným skutkem nebylo vtělení, nýbrž utrpení a smrt Krista«. Účast pod křížem byla vlastní cenou, kterou zaplatila Maria, jak praví Bonaventura ve stejném textu:

(Panna) »zaplatila cenu jako žena silná a zbožná, právě když Kristus trpěl na kříži, aby zaplatil cenu, s cílem očistit nás, omýt a vykoupit. V té hodině byla blahoslavená Panna přítomná, přijímala a souhlasila s Boží vůlí. Líbilo se jí, že byla za nás obětována cena z jejího lůna (…); když Ježíš viděl přítomnou svou Matku a učedníka, kterého miloval, řekl své matce: Ženo, to je tvůj syn, jako by chtěl říct: Je nutné, abys byla zbavena mne. A já musím být zbaven tebe – ty, která jsi mě jako svatá počala, abys mě zbožně obětovala – aby se ti zalíbilo, Panno, že já vykoupím lidský rod a usmířím Boha« (24).

Bonaventura zde aplikuje kategorii »vykoupení« vlastní Kristu. Je aplikovaná skrze vůli - »V onu hodinu blahoslavená Panna byla přítomná, přijímala a souhlasila s Boží vůlí«, jak bylo řečeno výše. To všechno má bezprostřední logiku, protože kdyby Panna nebyla vyslovila Fiat s vykoupením lidstva pro zásluhy Krista, nenaplnilo by se to, co se skutečně stalo.

Bůh proto ve své předvídající prozřetelnosti, i když měl nekonečné modality vtělení (jakožto všemohoucí), zvolil právě tu, která procházela lůnem blahoslavené Panny. I když neměl žádnou nutnost sdílet zásluhy svého utrpení a smrti s tvorem, Kristus chtěl dobrovolně, aby se s ním podílela jeho Matka, protože tak se to zalíbilo věčné Božské vůli Otce.

U paty kříže máme odpověď na otázku, kterou položil Ježíš Marii na svatbě v Káně: Co chceš, ženo? Ještě nepřišla moje hodina (25). A Bonaventura odpovídá s Ježíšem: Ta hodina přišla nyní, ženo, a pochop, že mezi mnou a tebou je bolest Kříže a smrti, tj. odloučení, ale také nekonečná zásluha mých ran, totiž věčná jednota; mezi tebou a mnou je propast mezi tvorem a Bohem, mezi nekonečnem a konečností, mezi nesmrtelností a zmarem, ale je zde Vtělení Slova a jednota dvou přirozeností, mezi mnou a tebou je láska. »Je nutné, aby ses zbavila mne a já, abych se zbavil tebe« jen pro dočasný pláč, bolestný a omezený.

V Káně tedy nešlo o Ježíšovo pokárání své Matky, nýbrž o mystickou anticipaci kruté oběti Kříže.

NEVINNÉ OBĚTI

Podle názoru teologa Petera D. Fehlnera »Maria se těší jedinečné účasti na tzv. teandrických (božsko-lidských) dílech svého Syna jako Mistra, Krále, Kněze (26). Proto ona je jako nikdo jiný Učitelka, Královna a Spoluvykupitelka, a to způsobem takovým, že věřící, osvobozený od hříchu, může mít spolu s ní různou účast na království, magisteriu a kněžství.

Je to sám Cherubino Bigi, který tvrdí, že Maria dosáhla vynikajícího stupně následování Krista, zvláště v řádu jeho utrpení (28). Tento vynikají stupeň vysvítá také ze slov Ukřižovaného: »To je tvůj syn« (Jan 19,26): svatý Bonaventura vysvětluje tato Ježíšova slova nikoliv jako adresovaná učedníkovi Janovi, »nýbrž aby byla zdůrazněna účast Panny na výkupném díle Krista (29).

Františkánský teolog upřesňuje, že pravým vykupitelem je pouze Kristus, a Maria naopak platí cenu skrze osobu Syna; proto jen ona je Spoluvykupitelkou«, neboť má »jako matka právo na cenu vykoupení« (30).

Serafínský učitel o Mariině ceně říká jasně: »Žena cítí bolest z důvodu porodu, tj. před porodem, ale blahoslavená Panna netrpěla před porodem, protože nepočala v hříchu jako Eva (…) Ona zplodila před porodem, neboť porodila v Kříži (…)« (31).

Pokud jde o vykoupení, je jen jeden prvek, ve kterém se Matka rovná Synu: v absenci hříchu. Oba se spojují v nesmírné ceně placené z důvodu hříchu, který spáchali druzí.

Silvio Brachetta Chiesa e post concilio

Poznámky

[1] Bernardo Commodi, Canto francescano a Maria, San Paolo, 2011, p.75.