Dopis jednoho kněze Janova
6. února 2019
Jeden kněz z Janova mi poslal tento dopis:
»Jsem knězem v Janově a nikdy mi ani na mysl nepřišlo, že bych mohl prožívat takové rozpory vůči tomu, kdo sedí na Petrově stolci. Vždy jsem myslel na papeže jako na neklamný vzor mého křesťanského života. Papežové byli pro mě příkladem živé víry a konkrétní svatosti.
Přijal jsem s nelibostí demisi papeže Benedikta XVI. Nikdy nepoužíval náhodná slova, byl moudrý a pomáhal mi pozvedat se k trascendenci.
Volbu arcibiskupa z Buenos Aires jsem přijal bez předsudků. Neznal jsem ho a pak, papež byl pro mě vždy papež.
Po nějaký čas jsem naslouchal jeho slovům, viděl jsem v něm prostotu, která mi napovídala: Jeho schopnost uchvátit srdce lidí, jeho soucit s těmi, kteří trpí, snad způsobí, že dokáže výrazněji hlásat Krista a pravdy víry, probudí lid Západu z necitelnosti svědomí.
Den po dni jsem však začínal chápat, jak roste jeho velmi vychytralá dvojakost. Nacházel jsem v jeho poselstvích něco matoucího. Zpočátku jsem to dobře nechápal, ale bylo to, jako by z jeho slov, z jeho výroků, z jeho interview se vynořoval nový horizontální pohled na život s vyloučením vertikální dimenze a Božího soudu a málo milosrdný pohled na jiné názory.
Dnes musím říct, že se cítím v katolické církvi jako v nějakém jiném náboženství, než v jakém jsem od dětství vyrůstal. Posedlost pro sociální témata je nesnesitelná. Zdá se, že jsou opomíjeni velcí světci lásky, pro které pozornost k bratru se rodila z rozjímání o Kristu, z adorace před Ním. Bergogliovy výzvy znějí jako výzvy nějakého politika. Církev „na cestě“ a „polní nemocnice“ jsou jako agentury sociálních služeb.
Upřímně řečeno, i když sdílím důležitost péče o chudé a potřebné, taková církev mě však nepřitahuje, není to společenství Kristem spasené.
Bolestně mě zraňuje lhostejnost k tématům o rodině. Někdy se papežovy projevy jeví jako pěkné, ale pak, když se nad nimi zamyslím, uvědomuji si, že neposkytují jasnou vizi. A samotná Amoris laetitia, co vlastně přinesla? Velký zmatek. Konkrétně, dnes všichni si dělají, co chtějí, na první místo staví člověka a zapomínají na Boží přikázání.
Tento zmatek, tento nedostatek jasnosti je znepokojující: jeví se jako záměrný. Ale proč?
Ve víře vždy hledám jasnost a úplnost. Hledám spásu. Ale dnes se to jeví tak, že podle papeže stačí dělat trochu dobra a zbytek přijde sám. Není zde hlásání Krista jako jediného Spasitele. Není zde zmínka o věčném životě a věcech nebeských.
Nikdy jsem si nemyslel, že zakusím takové rozpaky vůči Petrovu nástupci, a opravdu to nechápu a cítím se ztracený. Jdu vpřed, protože bez Pána je život jen zoufalstvím, a chci zůstat věrný onomu dvoutisíciletému pokladu víry, který nemůže být vymazán. Sytím se životy svatých, naslouchám slovům Mariiným, která připomínají vertikální smysl života. Vyznávám s bolestí, že ve mši mám problém vyslovit jméno našeho papeže. Je pro mě utrpením dívat se na něho v televizi, a když se mě na něho lidé ptají, snažím se změnit téma. Děsí mě myšlenka, že ten, kdo by měl být vůdcem církve zde na zemi, je pro mne jen překážkou, a dávám přednost se mu vyhnout.
Kam nás to Petrův nástupce vede? Kam chce dovést tuto církev, když neumí definovat těžký hřích a nepomáhá nám, jak se ho varovat? Co tím chce říct, když zapomíná zdůraznit, že Kristus je jediný Spasitel a že všechna náboženství nemohou být stejná? Chce nás dovést do nebe, nebo někam jinam?
Kněz«
Pater Aldo Maria Valli
