Úryvky z promluvy kardinála Pacelliho v Notre Dame, 13. VII. 1937
23.4 . 2019
Je to nejen kouzlo Lisieux a malé „Květinky“, jež mě v tomto okamžiku dojímá na kazatelně katedrály, je to také dojem, který se rodí z ní samé.
Chci říci, bratři moji, že toto všechno vyvolává v mé duši, jako v duši každého katolíka a v každé správné kultivované duši již samo jméno Notre Dame v Paříži, protože je to duše Francie, duše prvorozené dcery církve, která promlouvá k mé duši.
Duše dnešní Francie, tj. její aspirace, její úzkosti, její modlitby; duše Francie určité doby, její hlas, který vychází z minulosti čtrnácti staletí, připomínající Boží gesta pro Franky, ať už to bylo ve zkouškách či triumfech, zaznívá v kritických hodinách jako kouzelný zpěv neochvějné naděje.
Hlas Chlodvíka a Klotildy, hlas Karla Velikého a především sv. Ludvíka, který jakoby na tomto ostrově ještě žil a který ho ozdobil v Santa Capella nejslavnější a nejsvětější ze všech korun, korunou našeho Pána Ježíše Krista; také hlas velkých doktorů pařížské univerzity, učitelů víry a svatosti... Památka jejich jména zní v názvech vašich ulic, a zatím co vyhlašují hodnotu a ctnosti vašich předků, vyznačují také triumfální cestu dějin Francie, které postupují vpřed, takže navzdory všemu Francie neumírá!
Ó tyto hlasy! Jejich nenapodobitelnou harmonii slyším zaznívat v této katedrále, veledílu vašeho génia, vaší láskyplné práce, která vztyčila tento monument modlitby, lásky, bdělosti, jejichž symbol nacházím výmluvně na tomto Božím oltáři, na který Bůh sestupuje v eucharistických způsobách; a také nás všechny přijímá Maria pod svůj mateřský plášť; v těchto věžích, které jakoby zkoumaly klidný či hrozivý horizont jako bdělé strážkyně tohoto hlavního města.
Nastavme sluch hlasu Naší Paní v Paříži; uprostřed ustavičného hluku velké metropole, uprostřed jednání o záležitostech a zálibách, v dusné vřavě boje o život; zbožné svědectví zoufalství a klamných radostí; pařížská Notre Dame, která vždy jasná a klidná ve své pokojné vážnosti jakoby opakovala bez ustání všem, kteří přicházejí: Modlete se, bratři...; ta která se jeví sama jako Orate fratres z kamene, jakožto trvalá výzva k modlitbě.
(...)
Povolání Francie! Její náboženské poslání! Bratři moji, není sama tato katedrála jeho svědectvím? Tato katedrála, která vyvolává vzpomínky na nejslavnější učitele, kazatele, teology, moralisty, apoštoly, jejichž slova po staletí za hranice této lodi hlásají zářivou nauku pravdy, svatou morálku evangelia, lásku Boha ke světu, pokání a nezbytná rozhodnutí, boje o přežití, vítězství, která je třeba získat, velké naděje spásy a obrody.
(...)
Nuže, při vší lidské odvaze pociťujeme tíži situace, s láskou, bez které by nebylo opravdového apoštolátu, s jasným vědomím aktuální skutečnosti, nezbytné podmínky každé obnovy, jako bych volal ke všem synům a dcerám Francie: „Buďte věrni svému tradičnímu povolání! Nikdy nebylo závažnější uložit vám vaše povinnosti, nikdy nebyla lepší hodina dát vám odpověď. Nenechejte zmařit hodinu, nedovolte propást dary, které vám Bůh dal pro poslání vám svěřené; nepromrhejte, nezprofanujte ji službou jinému, hanebnému ideálu, nepodstatnému, méně vznešenému, kterého jste méně hodni!
A proto vám opakuji: naslouchejte hlasu, který k vám volá: Modlete se, modlete se, bratři! Jinak budete konat jen dílo lidské a v naší přítomné hodině proti nepřátelským silám je pouhé lidské dílo odsouzeno k planosti, tj. k selhání, znamenalo by to nezdar vašeho povolání.
Ano, to je to, co chápu jako dialog Francie minulosti a Francie dneška. A Notre Dame v Paříži, v době, kdy se její zdi zvedaly od země, byla opravdu působivou radostí společenství víry a citů, které navzdory všem rozdílům a všem slabostem, neoddělitelným od lidské křehkosti, spojovala všechny v Orate fratres, jehož všemohoucí líbeznost vítězila nad všemi nahodilými úchylkami.
A nyní toto Orate Fratres, hlas této katedrály to ustavičně opakuje; ale kolik je srdcí, ve kterých už nenachází svou ozvěnu! Kolik je srdcí, pro které jakoby tato výzva byla pouze provokací k opakování Luciferova gesta, k pyšnému projevu jejich nevěry!
Tentokrát, kdy se projevil velkolepý vzlet duše Francie z doby, kdy díky Bohu se ještě projevovala víra a láska někdejší Francie; tenkráte, kdy před sedmi staletími pozvedla své paže k nebi, jakoby trvale přinášela modlitby, touhy a aspirace vašich předků i vaše, abyste na oplátku přijali Boží požehnání, tentokráte v době krize a nevěry ve své pýše pouze zvedá rouhavé triumfy s profanacemi toho, co je před nebem svaté; tentokrát, bratři moji, ať se dnes zamyslí svět, který potřebuje vykoupení více než v kterékoli jiné epoše; snad ještě nevěří, že by se ho mohl vzdát.
(...)
Notre Dame Paříže, svědek tolika minulých staletí a tolika zkušeností, tolika zklamání, tolika vznětů krásných i smutně odešlých, obrací se na vás se svou výzvou k bdělosti, výzvou proniknutou mateřskou dobrotou, ale také tíživou starostí: „Bděte, bratři, fratres vigilate!
Dnes se již nejedná o to, jako kdysi, vydržet v boji proti úpadkové či změněné formě náboženské civilizace, které z velké části ještě zachovávají duši pravdy a spravedlnosti zděděné od křesťanství a nevědomky uhašené, dnes je to sama podstata křesťanství, sama podstata náboženství, která je ve hře. Její obnova nebo její zničení je předmětem nesmiřitelných bojů, které se rozpoutávají v základech našeho kontinentu, a tím i v celém světě.
(...)
Člověk, který spadl z vrcholů křesťanského zjevení, odkud mohl vidět svět jediným mrknutím oka, není dnes schopen vidět řád na pozadí svého časného a věčného cíle; není schopen slyšet a vychutnat harmonie, které i v disonanci vyznívají mírumilovně. Jaká je to sisyfovská práce pokračovat v obnově řádu, spravedlnosti, pozemského štěstí při zapomenutí nebo popření svých vlastních a podstatných vztahů!
(...)
Inteligentní technická organizace vyvolává dojem, jakoby učinila člověka definitivně pánem nad silami přírody, a v pýše svého života i před zákony posvátnějšími než ty přírodní, člověk umírá z námahy a strachu ze života, on, který dal strojům zdánlivý život, má strach předat svůj život dalším, takže stále více rostoucí hřbitovy hrozí, že zaplaví rakvemi terén, který zůstal volný pro nedostatek kolébek.
(...)
Bděte! Ach, je zde tolik těch, kteří jako apoštolové v Getsemanech ve stejném okamžiku, kdy zatýkali jejich Mistra, se jevili jako ospalí ve své slepé nevědomosti, v přesvědčení, že hrozba, která dopadla na svět, se jich netýká, že za ni nemají žádnou odpovědnost, že nejdou vstříc krizi, ve které se vesmír v hrůze zmítá (…) Zůstávají proto hluší a neteční k výzvě Krista: Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení! (…) Bděte!(...)
Pramen: unavox.it – aprile 2019
