Zdraví a spása
"Pouze tím, že církev dá přednost Bohu a Kříži, bude schopna porazit strach a vzdát slávu Bohu, upřednostňovat nejen zdraví, ale také a především spásu duší". Lectio magistralis Dona Maura Gagliardiho. Proto "Církev by nikdy neměla zbavovat věřící léků pro duše". Přesto: "Kolik pastýřů během pandemie veřejně potvrdilo, že církev postavila zdraví občanů na první místo!" (Sarah)Ukázali jsme tváří v tvář pandemické krizi pouze na imanentní příčiny, nebo jsme si vzpomněli kázat o transcendentních příčinách? Žádali jsme o obrácení srdcí, nebo jen o to ekologické? Církev se nikdy nesmí poddat imanentistické mentalitě, která se ukrývá výhradně lidskými prostředky."
Zveřejňujeme rozsáhlé úryvky z lectio magistralis "Zdraví a spása", které vyslovil Fr Mauro Gagliardi. Kompletní záznam nalezneteZDE.
Je známo, že katolicismus, zejména ve srovnání s protestantismem, lze účinně popsat jako náboženství et-et, na rozdíl od aut-aut. Tyto páry latinských konjunkcí stručně naznačují základní přístup ke Zjevení a víře. Zatímco protestanti dávají přednost – obecně řečeno – dialektickému přístupu, tedy odporu mezi tím, co je božské a co je stvoření, katolicismus dává přednost způsobu integrace, nebo ještě lépe syntéze.
Pro katolíka je vždy nádherná syntéza, kde slovo Boží se nenachází ani v Písmu, ani v tradici (aut-aut), ale jak v jednom, tak v druhém (et-et). Katolík si nemusí vybírat mezi adorací Krista a uctíváním P. Marie: udržuje obojí sjednocené. (...)
Syntéza katolického et-et se vztahuje také na téma křesťanské spásy, počínaje stejným teologickým slovníkem. Vidíme, že pro Písmo a Otce je spasení jak vykoupení, vykoupení stvoření padlého v Adamovi, tak povýšení a naplnění člověka a kosmu v Kristu. Termín redemptio a slovo salus nestojí proti sobě a jsou součástí jediného tajemství. Podobná dualita platí také pro prvky související s přírodou, stejně jako ty, které se týkají světa nadpřirozené milosti. Není náhodou, že latinští otcové zvolili slovo salus, aby naznačili spásu
.
ZDRAVÍ A SPÁSA
Toto slovo původně naznačuje fyzické zdraví, ale také zachování a pohodu, a tedy skutečnost, že něco nebo někdo je v bezpečí a v pořádku. Pozdrav starověkých Římanů "salve" si přeje jen to: "Jsi v pořádku!", nebo "zdraví!", a byl použit jako ekvivalent našeho "dobrého rána" nebo přesněji našeho "ahoj!". Dokonce i přídavné jméno salvus naznačuje, kdo je zdravý, nezraněný a také kdo je v bezpečí. Původně se tyto pojmy týkaly přirozeného prostředí, tedy zdraví a fyzické bezpečnosti osoby nebo stavu integrity objektu. V dnešní době používáme toto starověké slovo ve vztahu k souborům našich počítačů: ve skutečnosti, abychom je udrželi neporušené, "zachráníme" je.
Latinští otcové přijali tato slova a použili je k označení také nadpřirozeného zdraví lidské bytosti, jeho spasení v milosti Kristem. Tato operace v latinském slovníku nebyla zaměřena na zkreslení původního významu slova, představovalo to spíše přidání dalšího a vyššího významu k již existujícímu, který zůstal neporušený, a proto také dílo povýšení termínu salus, ne proti předchozímu smyslu, ale vyšší, i když v souladu s původním smyslem. (...)
Jak již bylo řečeno, nejde o to, abychom postavili proti zdraví těla zdraví duše, ale o to, abychom tyto dva aspekty shrnuli. Salus neznamená ani zdraví, ani spásu, ale – zdraví ispásu (et-et). Je také nutné vzít v úvahu vnitřní hierarchii mezi těmito dvěma aspekty, hierarchii, pro kterou pozornost k nadpřirozené spáse vůbec neodstraní péči o fyzické zdraví, ale zůstává důležitější než toto. To, že věci jsou v těchto termínech, lze ukázat poměrně snadno a čerpat jak z toho, co evangelia říkají o Kristově díle, tak o životě svatých. Evangelia líčí četné uzdravení, která provedl Kristus, a dokonce tři epizody oživení mrtvých. Ve všech těchto případech Pán pracuje především pro tělesné zdraví. Přemýšlejte o případech, kdy léčí malomocné nebo obnovuje zrak slepému muži. Jsou to nemocní lidé, kterým Kristus dává dar fyzického zdraví, což je zjevně dobré. (...)
PRIMÁT SPASENÍ
Je však nutné zdůraznit skutečnost, že pro křesťanskou víru, i když neexistuje žádná opozice mezi fyzickým zdravím a věčným spasením, existuje jasná hierarchie hodnot, protože spasení (které se kdysi nazývalo "spasení duše") je mnohem rozhodnější než zdraví těla, které v každém případě zůstává velmi důležité. To jasně vyplývá ze stejných zpráv evangelia, v nichž Kristus, i když pracuje pro zdraví těla, vždy tak činí podřízením těchto uzdravení spáse duší. Tak je tomu v případě oživení jeho přítele Lazara, kterého Pán nechal zemřít, aby ho pak mohl rezolutně přivést zpět k životu, a tím dát nadpřirozené znamení spásného díla Syna Božího. (...)
Zázrak obnovy fyzického života Lazara je proto podřízen oslavě Syna, jediného Spasitele světa. Mnoha příklady z Nového zákona by se dalo snadno ilustrovat tuto hierarchii hodnot mezi zdravím a spasením, ale zde se musíme takových přehledů z časových důvodů zdržet.
Tato opoziční hierarchie hodnot byla několikrát zdůrazněna magisteriem Církve. Například v projevu v roce 1999 svatý Jan Pavel II. uvedl: "Od té doby, co se Slovo ztělesnilo, je lidské tělo důležité stejně jako fyzické, sociální a kulturní podmínky lidské rodiny. Vzhledem k tomu, že slovo se vtělilo v čase, lidská historie je důležitá; každodenní život mužů a žen je důležitý. [...] Křesťanství je však také eschatologie. Nový zákon nenechává nikoho na pochybách, že se jedná o "poslední dny", že svět, jak ho známe, prochází změnami, a proto není v žádném případě absolutní ani božský" (Kanadským biskupům, 30.10.1999, n. 3).
ESCHATOLOGICKÁ PERSPEKTIVA
V této pasáži najdeme dva hlavní body, které jsou nezbytné k dobrému formulování vztahu mezi zdravím a spásou. Na jedné straně je jasně potvrzena již zmíněná hierarchie hodnot (nebo axiologie) mezi přírodním a nadpřirozeným. Na druhou stranu papež připomíná eschatologickou povahu křesťanství. Tato povaha je autoritativně připomínána v kapitole VII Lumen Gentium DVK a v poslední době v encyklice Spe Salvi papeže Benedikta XVI.
Na samém počátku této encykliky papež Benedikt napsal: "Vykoupení je nám nabízeno v tom smyslu, že nám byla dána naděje, spolehlivá naděje, díky níž můžeme čelit naší přítomnosti: přítomnost, dokonce i únavná přítomnost, může být prožita a přijata, pokud to povede k cíli a pokud si můžeme být jisti tímto cílem, pokud je tento cíl tak velký, že ospravedlňuje únavu z cesty"(Spe Salvi,n. 1).
Tato anotace je velmi důležitá. V únavné přítomnosti, v níž se všichni v životě ocitáme, je nutné neztrácet pocit eschatologické naděje, zvláštní a nepostradatelné charakteristiky křesťana. Křesťan čelí těžkostem tohoto života podporován a motivován pevnou a konkrétní nadějí, že ne všechno je v této pozemské existenci vyčerpáno a že velká odměna čeká na ty, kteří vědí, jak trpět s Kristem.
Eschatologicky orientovaná perspektiva nám umožňuje správně porozumět samotnému utrpení. Žijeme v době, kdy hodně trpíme a z různých důvodů. Poslední příčinou utrpení a úmrtí byla pandemie covid-19. Tento virus způsobil velké fyzické utrpení, ale také a především psychické a duchovní. Co na to říká Církev? A jak by se církev měla chovat podle své vlastní nauky o lidském utrpení?
Základním bodem, na který jako křesťané nesmíme zapomínat, je to, že utrpení je nezkrotným prvkem jak pozemského života každého člověka, tak křesťanského náboženství. Utrpení je jednou ze základních složek života každého člověka, v každém věku, zeměpisné oblasti, společenském stavu a náboženství. To je nepopiratelný fakt. Křesťanství se vyznačuje svou schopností dát poprvé v dějinách lidstva pevnou a přesvědčivou reakci na problém kosmického zla a lidského utrpení.
Utrpení mezi lidmi vždy existovalo. Pouze křesťanství však naučilo lidi, aby mu rozuměli a čelili mu správným způsobem. V centru křesťanství je ve skutečnosti Ježíš Kristus, ukřižovaný a vzkříšený, Ten, kdo na sebe vzal naše utrpení a proměnil ho ve slávu a dal nám naději. Díky Kristu můžeme odpovědět na tuto záhadu zla, kterou filozofové vždy zkoumali, aniž by to vyřešili, protože nemohli. Díky Kristu víme, proč musíme trpět, co je příčinou našeho utrpení, tedy hříchu, ale především víme, jak se z něj dostat, protože Kristus nás vykoupil z hříchů a dal nám spasení, na kterém spočívá naše naděje. Vysvětlil nám tajemství utrpení a dává nám milost, abychom mu čelili a nakonec ho překonali. (...)
ODPOVĚĎ NA STRACH
V situaci, jako je ta současná, v níž existuje jemný, ale zřejmý systém strachu, jak by měla Církev reagovat? Především musí reagovat připomenutím, že kříž není okrasným prvkem, ale centrem života a víry. Církev musí i nadále učit, že utrpení je součástí tohoto života, a proto se mu nikdy nemůžeme zcela vyhnout. Tímto způsobem je vyloučeno jakékoli pokušení sebespasení ze strany lidí. Křesťanství má hermeneutický klíč k pochopení utrpení, a především může vydat duchovní protilátku, aby jej překonalo a proměnilo v dobro.
V situaci, jako je ta současná, v níž existuje jemný, ale zřejmý systém strachu, jak by měla Církev reagovat? Především musí reagovat připomenutím, že kříž není okrasným prvkem, ale centrem života a víry. Církev musí i nadále učit, že utrpení je součástí tohoto života, a proto se mu nikdy nemůžeme zcela vyhnout. Tímto způsobem je vyloučeno jakékoli pokušení sebespasení ze strany lidí. Křesťanství má hermeneutický klíč k pochopení utrpení, a především může vydat duchovní protilátku, aby jej překonalo a proměnilo v dobro.
Církev se proto nemůže jednoduše přizpůsobit lidským řešením – ať už správným nebo špatným – navrženým politickými a zdravotnickými orgány. Ty dělají, co mohou. Někdy to dělají dobře, jindy špatně; chyby, sobectví, ideologie a korupce znečišťují činnost vlád a zdravotnických agentur. Církev, v každém případě, aniž by zanedbávala aspekt přírody, má mnohem více co říci a dát, a s mnohem vyšší autoritou. Nerozlišuje-li, degraduje svou povahu na úroveň politicko-sociální agentury nebo instituce dobročinné péče. Jak řekl papež František v první den svého pontifikátu: "Můžeme chodit, kolik chceme, můžeme stavět mnoho věcí, ale pokud nevyznáme Ježíše Krista, není to dobré. Staneme se nevládní organizací pro sociální péči, ale ne církví, Nevěstou Páně" (mše s kardinály,14.03.2013).
PŘÍKLAD SV. KARLA
Církev se nezabývá pouze, ani hlavně zdravím těla, i když se o ně stará. Připomeňme si příklad svatého Karla Boromejského. Milánský arcibiskup čelil morové epidemii v letech 1576-1577, kterou považoval za pohromu poslanou Bohem jako trest za hříchy lidu a neopomněl vyčítat občanským orgánům, že vkládaly větší důvěru v lidské prostředky než v duchovní. Svatý Karel si stěžoval, že úřady zakázaly zbožná setkání a průvody, stejně jako veřejné obřady všeho druhu, protože se obávaly, že shromažďování lidí může podporovat šíření nákazy. Borromeovi se podařilo tyto předpisy stáhnout s odvoláním na opačné historické důkazy, včetně příkladu svatého Řehoře Velikého, který v roce 590 získal z nebe ukončení moru v Římě právě prostřednictvím slavnostního veřejného náboženského aktu
Tato vize víry je jako vždy inspirována slovy evangelia. Kristus ve skutečnosti řekl: "Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale nemají žádnou moc zabít duši; spíše se toho bojte, kdo má moc způsobit, že duše a tělo zahynou v Gehenně" (Mt 10:28). Postoj Církve k nebezpečí tohoto života byl vždy čelit strachu, a vštěpovat zdravý strach z Boha.
Svatý Jan Pavel II., který trpěl hodně za represivního režimu, kterému dominuje vštěpování teroru, se objevil na světové scéně jako Nástupce Petra a zvolal: "Nebojte se!" (Homilie na začátku pontifikátu, 22.10.1978). Církev se staví proti strachu, který se rodí v srdci člověka kvůli nebezpečí života. Působí proti strachu, protože má a učí o bázni z Boha. Strach je ve skutečnosti plodem hříchu, sobectví a nedostatku víry. Ti, kteří nemilují Boha nebo souseda, se bojí, a proto jsou uzavřeni v neuspořádané sebelásce.
NE STRACH, ALE BÁZEŇ Z BOHA
Ke strachu, který vzniká spontánně tváří v tvář zlu tohoto světa, křesťanství staví dar svaté bázně z Boha. Svatý Tomáš Akvinský vysvětluje, že existuje rozdíl mezi servilním strachem a filiálním strachem. První nás nutí obrátit se k Bohu ze strachu z trestu kvůli našim hříchům, zatímco druhý je pociťován kvůli vině, protože "je správné, aby se děti bály přestupku vůči otci" (STh II-II, 19, 2). Narozdíl od toho, co bychom si instinktivně mohli myslet, servilní strach však není zcela negativní. Svatý Tomáš sám připomíná, že servilní strach a filiální strach jsou dvě tváře jediného strachu z Boha, který je darem Ducha. Není možné, aby nás Duch svatý naplňoval něčím negativním, a proto je pro naše posvěcení užitečný i servilní strach jako součást bázně z Boha. (...)
Na rozdíl od politických a mediálních sil, které šíří strach a dokonce i určité normy, aby nutily lidi jednat určitým způsobem, církev svým kázáním o strachu z Boha nikoho nenutí. Člověk vždy zůstává svobodný k hříchu. Církev nabádá, snaží se přesvědčit, ale nezavazuje. Nekáže o božském úsudku, aby podrobila duše otroctví, ale aby oživila vědomí, že hřích s sebou nese nešťastný důsledek trestu, zatímco ctnost získává odměnu.
To je důvod, proč svatý Tomáš píše, že i "servilní strach ze své podstaty je dobrý, jakkoli jeho servilita je špatná" (ibid., 19,4). Rozdíl je tedy následující: "Servilní strach považuje Boha za schopného způsobit tresty; místo toho filiální strach nepovažuje Boha za aktivní zásadu z hlediska naší viny, ale za někoho, od koho se bojí oddělit svou vinou" (ibid., 19, 5, ad 2). V tomto smyslu, i když servilní strach není zlý a může představovat formu zdravé sebelásky, protože člověk musí také milovat sebe a nejen svého bližního (srov. ibid., 19:6), zůstává pravda, že nejdokonalejší formou strachu z Boha je forma filiálního strachu, pokud nás učí respektovat Boha a vyhýbat se naší nadvládě" (ibid., 19, 9); protože "čím více člověk miluje člověka, tím více se bojí ho urazit a rozloučit se s ním" (ibid., 19, 10).
Tato velmi krátká cesta do teologie andělského doktora nám ukázala, že hlavním předmětem strachu je Bůh, ne trest, vina . Ještě méně se tedy člověk musí bát podřadného zla, které způsobují mocné a nepřátelské postavy, nebo nemoci. Určitě musíme být opatrní, ale nebát se. (...)
CÍRKEV SE ŃESMÍ PODDÁVAT IDEOLOGIÍM
Právě z tohoto důvodu by církev nikdy neměla zbavovat věřící léků pro duše, které dávají věčný život. Ve svém příspěvku k svazku, který je publikován v těchto dnech, kardinál Robert Sarah se vyjádřil s obvyklou jasností:
Právě z tohoto důvodu by církev nikdy neměla zbavovat věřící léků pro duše, které dávají věčný život. Ve svém příspěvku k svazku, který je publikován v těchto dnech, kardinál Robert Sarah se vyjádřil s obvyklou jasností:
(...) Ve světě došlo k mnoha situacím, kdy my pastýři jsme nebojovali za zachování svobody uctívání Kristova stáda. V některých případech biskupové přijali ještě restriktivnější rozhodnutí než občanské vlády, například tím, že se rozhodli uzavřít kokstely i tam, kde to stát neuložil. Určitě za to všechno se budeme zodpovídat Nejvyššímu soudci. (...) Kolik pastýřů během pandemie veřejně potvrdilo, že církev klade zdraví občanů na první místo! Ale Kristus zemřel na kříži, aby zachránil zdraví těla, nebo aby zachránil duše? Je zřejmé, že zdraví je dar Boží a Církev si ho vždy vážila a starala se o něj mnoha způsoby. Ale ještě více než o zdraví těla jde o duše, což je "nejvyšší lex", nejvyšší zákon v Církvi. Dovolili jsme, aby naši věrní zůstali po dlouhou dobu bez liturgie, bez eucharistického přijímání a zpovědi, ač stačilo zorganizovat posktytování svátostí bezpečným způsobem i ze zdravotního hlediska. Mohli jsme a měli protestovat proti zneužívání a nátlaku vlády, ale téměř nikdy jsme to neudělali." (Ze svazku Desatero přikázání pro deset kardinálů; očekávání citované z Libera, 28.09.2021, s. 12).
Církev se nemůže ohýbat před ideologiemi současnosti, neexistuje proto, aby byla oblíbená, ale aby spolupracovala na spasení lidí. Ježíš se velmi obával oblíbenosti od lidí: (...) Pro Pána by nebylo těžké být lidem oceňován a získat souhlas vedoucích. Ale v tom případě by se soustředil na světskou moc, zatímco On přišel zlomit moc ďábla.
Z toho všeho vidíme, že za současných okolností církev by udělala dobře, aby chránila zdraví těla, protože milost nevylučuje přirozenost. Musí se však vždy a všude zajímat alespoň stejnou měrou také o duchovní zdraví. Abych to řekl konkrétně: usilovně jsme pracovali na dezinfekci lavic v kostele; ale vložili jsme alespoň stejnou horlivost na podporu pokání, pocitu strachu z Boha a na svátostné Vyznání? Ukázali jsme tváří v tvář krizi pouze na imanentní příčiny, nebo jsme si vzpomněli na potřebu kázat o transcendentních příčinách? Žádali jsme o obrácení srdcí, nebo jen o to ekologické? Opět: jsme velmi znepokojeni tím, že svaté přijímání bylo podáváno a přijímáno s ohledem aby byly dodrženy zásady desinfekce. Záleží nám však ještě více, abychom připomněli věřícím, že svaté přijímání musí být přijímáno především s čistým srdcem?
Je-li nějaká naléhavá lekce, kterou si musíme vyvodit z toho, co jsme zažili v nedávné době, je to právě toto: že Církev se nikdy nesmí poddat imanentistické mentalitě, která se ukrývá za výhradně lidskými prostředky. Vždy musí zůstat velkým "znamením mezi národy", které každému připomíná primát Krista, nadřazenost Kříže, nadřazenost Boží, nadřazenost milosti a věčného života. Pouze tímto způsobem bude schopa porazit strach a vzdát slávu Bohu, upřednostňovat nejen zdraví, ale také a především spásu.
* Řádný profesor papežského Athenaeum Regina Apostolorum; Hostující profesor na Papežské univerzitě svatého Tomáše Akvinského v Římě (Angelicum).
