Víra musí žít veřejně
Podívejme se na krátký výňatek z pastýřského listu 2021–2022, který biskup z Maceraty, monsignor Nazzareno Marconi, napsal své diecézi s významným názvem: „Za živou církev, která se nepřežila“. To, co nám chybělo - a pro mnohé obzvláště spojené s tradičním obřadem stále chybí - ještě před všemi dalšími přísnými omezeními na lidské a obecné úrovni, dokonce i v církevní sféře, je svoboda a plná volnost vykonávat veřejné projevy víry k vůli a slávě Pána, při omezení tolika svatých mší a zabraňování svátostné milosti, která z nich pramení.
Podívejte se zde, co se děje církvi v době pandemie.
Jako Církev se nemůžeme zabývat pouze rizikem pro fyzické a duševní zdraví, ale musíme se také zabývat rizikem nemoci duše způsobené izolací v životě víry.
Jednoduchá reflexe nám nabízí téměř protipól pravdivosti tohoto předpokladu. Pokud by ve skutečnosti, jak říká velmi rozšířené moderní smýšlení, víra byla intimní, soukromá věc, která by měla žít sama a v úkrytu, pak by tato doba izolace měla představovat triumf víry, nárůst oddanosti, exponenciální růst modlitby. Ať všichni čtou ve svém srdci podle pravdy: platilo by to pro vás? Opravdu tento lockdownzvýšil vaši víru, prodloužil čas vaší modlitby, zaplnil Bohem prázdná místa vašich dnů? Pro mnohé, ne-li pro všechny tomu tak jistě nebylo, protože víra má zásadní a hluboký společenský a bratrský kořen. Člověk nežije dobře sám, ani nevěří dobře sám. Ostatně Bible od začátku to jasně potvrzuje: „Pán Bůh řekl: »Není dobré, aby člověk byl sám: učiním mu pomocnici jemu podobnou«“ (Gn 2,18).
Z tohoto důvodu nám tolik chyběly příležitosti pro setkání: abychom meditovali o Slově, oslavovali víru, žili službou společnému dobru. Chybělo nám objetí pokoje a kontakt kněžské ruky, která nám žehná, hlas přítele, který po tvém boku zpívá stejný žalm, i společné úsilí pomáhat těm, kteří to potřebují, bez bariér a obrazovek. Víra pouze jako intimní, soukromá, izolovaná skutečnost, která má být ukryta v osamělém životě, se ukázala jako teorie, která nefunguje. Ti, kdo teoretizují o takové individualistické izolované víře, obvykle mají víru malou a nemají žádný skutečný zájem na tom, aby tato víra rostla, ať už v něm nebo v ostatních. Chtěl bych všechny vyzvat, aby to jasně řekli dalšímu „expertovi“, který po pandemii nad radostným průvodem, sborovým zpěvem s nadšením, výměnou znamení lásky snad příliš láskyplné ohrne nos a bude opět chválit tu víru intimní, soukromou a skrytou.
Pandemie nás naučila, že víra, aby mohla žít a růst, musí být ztělesněna veřejnými akcemi, konkrétními činy, musí infikovat život. (...)
Nazzareno Marconi, biskup z Maceraty
(Pramen Diecéze Macerata - Il Timone)
