Dopis generálního představeného FFSPX k TC
Vážení členové a přátelé Kněžského bratrstva svatého Pia X.,
Motu proprio Traditionis custodes a doprovodný dopis způsobily hluboké pozdvižení v takzvaném tradicionalistickém světě. Logicky je vidět, že éra hermeneutiky kontinuity s jejími iluzemi a nemožným úsilím je drasticky překonána, zrušena švihnutím bíče. Tato jasná opatření se přímo netýkají Společnosti svatého Pia X., ale musí pro nás být příležitostí k hlubokému zamyšlení. Na to je třeba podívat se shora a položit si otázku starou i novou: Proč je po padesáti letech tridentská mše stále jablkem sváru?
Předně musíme mít na paměti, že mše svatá je v průběhu času pokračováním toho nejtrpčího boje, jaký kdy existoval: bitva mezi královstvím Božím a královstvím satanovým, tato válka, která vyvrcholila na Kalvárii triumfem našeho Pána. Právě pro tento boj a pro toto vítězství se vtělil. Jelikož vítězství našeho Pána bylo získáno z kříže a jeho krve, lze pochopit, že je také udržováno prostřednictvím bojů a rozporů. K této bitvě je povolán každý křesťan: Náš Pán nám to připomíná, když říká, že přišel „přinést meč na zem“ (Mt 10,34). Není divu, že mše všech dob, která dokonale vyjadřuje definitivní Kristovo vítězství nad hříchem prostřednictvím jeho smírné oběti, je sama o sobě znakem rozporu.
Proč se ale tato mše stala znakem rozporu i uvnitř církve? Odpověď je jednoduchá a stále jasnější. Po padesáti letech jsou prvky odezvy evidentní pro všechny křesťany dobré vůle: tridentská mše zprostředkovává a vyjadřuje koncepci křesťanského života, a v důsledku toho koncepci církve, která je absolutně neslučitelná s ekleziologií odvozenou z II. Vatikánského koncilu. Problém není jen liturgický, estetický nebo čistě formální. Problém je současně naukový, morální, duchovní, ekleziologický a liturgický. Jedním slovem, je to problém, který zahrnuje všechny aspekty života Církve, bez výjimky: je to otázka víry.
Na jedné straně je mše všech dob měřítkem církve, která zpochybňuje svět a je si jistá svým vlastním vítězstvím, protože její bitva není ničím jiným než pokračováním toho, co náš Pán vybojoval zničením hříchu a království Satana. Mší a prostřednictvím mše náš Pán zařazuuje křesťanské duše do své bitvy, takže se společně účastní jeho kříže a jeho vítězství. Od toho všeho se odvíjí hluboce militantní pojetí křesťanského života. Charakterizují to dvě poznámky: duch oběti a neotřesitelná naděje.
Na druhé straně mše Pavla VI. je autentické vyjádření církve, která chce být v souladu se světem, která akceptuje požadavky světa; Církev, která koneckonců už nemusí bojovat se světem, protože svět už jí nemá co vytýkat; Církev, která už nemá co učit, protože naslouchá silám tohoto světa; Církev, která již nepotřebuje oběť našeho Pána, protože poté, co ztratila představu o hříchu, již nemá co odčinit; Církev, která již nemá za úkol obnovit univerzální panství našeho Pána, protože chce přispět k vypracování lepšího, svobodnějšího, rovnostářštějšího a ekologicky odpovědnějšího světa; a to vše čistě lidskými prostředky.
Bitva těchto posledních padesáti let, která 16. července skutečně zažila významný okamžik, není válkou mezi dvěma obřady: je to ve všech ohledech válka mezi dvěma odlišnými a protichůdnými koncepcemi církve a křesťanského života, absolutně neredukovatelná a navzájem nekompatibilní. Parafrázujeme-li svatého Augustina, dalo by se říci, že obě mše staví svá města: Mše všech dob vybudovala křesťanské město, nová mše se pokouší vybudovat humanistické město tohoto světa.
Pokud to dobrý Pán dopouštíí, určitě to dělá pro větší dobro. Především pro nás, kteří máme nezasloužené štěstí znát tridentskou mši a těžit z ní; vlastníme poklad, u kterého ne vždy doceňujeme jeho plnou hodnotu, a které se možná někdy až vyhýbáme. Když je něco cenného napadeno nebo opovrhováno, lépe vynikne jeho plná hodnota. Kéž tento „šok“ způsobený tvrdostí oficiálních textů z 16. července slouží k obnovení našeho sepětí s tridentskou mši, s jejím prohloubením a znovuobjevením; tato mše, naše mše, pro nás musí být opravdu jako perla evangelia, pro kterou se všeho zříkáme, pro kterou jsme připraveni vše prodat. Kdo není připraven pro tuto mši prolít krev, není hoden ji slavit.
Zde musí být naše první reakce na události, které otřásají Církví. Kéž reakce nás, katolických kněží a věřících, v šíři a hloubce daleko přesáhne komentáře všeho druhu, neklidné a někdy beznadějné.
Pán má v perspektivě určitě ještě jeden cíl, tím že dopouští tento nový útok na tridentskou mši. Nikdo nemůže pochybovat, že v posledních letech tuto mši objevilo mnoho kněží a věřících, a že se jejím prostřednictvím dostali k novému duchovnímu a morálnímu horizontu, který jim otevřel cestu k posvěcení jejich duší. Nejnovější ustanovení přijatá proti mši donutí a zavazují tyto duše vyvodit důsledky toho, co objevily: nyní je na nich, aby si vybraly - s prvky rozlišování, které mají k dispozici - to, co je uloženo každému správně formovanému katolickému svědomí. Mnoho duší se ocitne tváří v tvář důležité volbě ve věcech víry, protože - opakujeme - mše je nejvyšším vyjádřením naukového a morálního vesmíru. Jde tedy o výběr katolické víry v její celistvosti, a to prostřednictvím Pána Ježíše Krista, jeho oběti, jeho královské důstojnosti. Jde o to, vybrat si jeho Krev, napodobit Krucifix a následovat ho až do konce s úplnou, radikální a důslednou věrností.
Společnost svatého Pia X. má povinnost pomáhat všem těmto duším, které jsou v současné době ve zděšení a zoufalství. Máme především povinnost nabídnout jim s fakty jistotu, že tridentská mše nikdy nezmizí z povrchu země: je to nesmírně nezbytný znak naděje. Kromě toho jim každý z nás, kněz nebo věřící, musí podat uklidňující ruku, protože ten, kdo si nepřeje podělit se o majetek, který vlastní, není ve skutečnosti tohoto zboží hoden. Jedině tak budeme opravdu milovat duše a církev. Protože každá duše, kterou získáme na kříži našeho Pána, a nesmírná láska, kterou projevil svou Obětí, bude duší skutečně získanou pro svou Církev, pro lásku, která ji oživuje a která musí být naše, především v této chvíli.
Tyto úmysly svěřujeme Bolestné Panně Marii, jí adresujeme své modlitby, protože do tajemství oběti našeho Pána a jeho vítězství na kříži nikdo nepronikl tak, jako ona. Nikdo nebyl tak důvěrně spojen s jeho utrpením a jeho triumfem. Náš Pán vložil do jejích rukou celou Církev, a tím i to, co má Církev nejcennějšího: svědectví našeho Pána, svatou oběť Mše.
Menzingen, 22. července 2021,
svátek sv. Máří Magdalény
Don Davide Pagliarani, generální představený
