Projekt amazonské synody odsouzen jako projev hereze a apostaze
27. června 2019
Walter kardinál Brandmüller
27. června zveřejnil kardinál Brandmüller ostrou kritiku Instrumentum laboris k synodě o Amazonii v říjnu letošního roku (dále IL). IL protiřečí základní a závazné nauce církve v rozhodujících bodech, a proto je třeba kvalifikovat tento dokument jako heretický. Dokument si dovoluje podrobit diskuzi i samotné božské zjevení, a proto je třeba současně i mluvit o apostazi. IL představuje útok na samotné základy katolické víry, a to způsobem, jaký dosud nebyl vůbec ani myslitelný. Je třeba tento projekt zavrhnout s maximální rozhodností.
Kritika „Instrumentum laboris“ pro amazonskou synodu.
Úvod
Vyvolává opravdu ohromení, že na rozdíl od předcházejících shromáždění tentokrát se biskupská synoda zabývá výlučně oblastí země, jejíž populace tvoří sotva polovinu města Mexiko, tzn. 4 mil. To také vyvolává otázky, jaké jsou skutečné záměry, které se mají podvodně uskutečnit. Především pak je třeba se ptát, jaké záměry se mají uskutečnit s náboženstvím, křesťanstvím a církví. To všechno bude posouzeno podle jednotlivých složek tohoto textu.
Proč synoda o této oblasti?
Na začátku je třeba si položit otázku, proč mají biskupové jednat o záležitostech, které tvoří obsah tří čtvrtin IL a mají jen okrajově co do činění s evangelii a církví. Naopak, v části této synody mají biskupové provést agresivní vpád v záležitostech čistě světských, týkajících se státu a společnosti Brazílie.
Je třeba se ptát: co mají společného ekologie, ekonomie a politika s posláním a misií církve?
A především: jaká kompetence opravňuje církevní synodu biskupů vydávat prohlášení k těmto oblastem?
Pokud by to synoda opravdu učinila, představovalo by to překročení klerikální troufalosti, kterou by mohly státní autority odůvodněně odmítnout.
O přirozených náboženstvích a inkulturaci
Je zde další prvek, přítomný v celém IL: jedná se o velmi kladné hodnocení přirozených náboženství včetně léčebných indiánských praktik a podobných forem myticko-náboženského kultu. S odvoláním na „harmonii přírody“ se zde hovoří přímo o ‚dialogu s duchy‘ (n. 75).
Není to jen ideál „dobrého divocha“, o jakém psal Rousseau a iluminismus, který je tu srovnáván s úpadkovým evropským člověkem. Tato linie myšlení sahá až do XX. století, kdy kulminuje v panteistické idolatrii přírody. Hermann Claudius (1913) napsal pro dělnické socialistické hnutí hymnu „Až budeme kráčet bok po boku...,“ kde v jedné strofě čteme: „Zeleň bříz a zeleň semen, která Matka Země zasévá plným rukama s gestem prosby, aby se člověk stal její...“
Budiž poznamenáno, že tento text byl použit ve zpěvníku pro Hitlerjugend, protože pravděpodobně odpovídal nacistickému mýtu o „krvi a půdě“. Tato ideologická blízkost stojí za povšimnutí. Pro IL je totiž příznačné záměrné antiracionální odmítání „západní“ kultury, která poukazuje na význam rozumu, a naopak hovoří s úctou o Matce Zemi (n. 44) v „hlasu země a chudých“ (n. 101).
V této souvislosti je dotyčné teritorium – tzn. příroda amazonské oblasti - přímo prohlašována za locus thelogicus – zvláštní zdroj Božího zjevení. V ní se mají nacházet místa epifanie, kde se projevují zdroje života a moudrosti planety, a která promlouvají o Bohu (n. 19). Navíc v důsledku přechodu od Logos k Mythos je vyzvedáváno kritérium, které IL nazývá „inkulturace církve.“ Výsledkem má být přírodní náboženství jako křesťanská maškara. Představa inkulturace je zde virtuálně znetvořena do té míry, že ve skutečnosti představuje opak toho, co mezinárodní teologická komise vyslovila v roce 1988 a čemu již předtím učil dekret 2VK Ad gentes o misijní činnosti církve.
O zrušení celibátu a zavedení ženského kněžství
Je nemožné skrývat, že tato synoda je částečně využívána pro uskutečnění dvou projektů velmi důležitých a dosud nikdy neuskutečněných: jde o zrušení kněžského celibátu a zavedení ženského kněžství, počínaje ženami jáhenkami. V každém případě se jedná o ústřední roli, jakou mají ženy zaujmout v amazonské církvi (n. 129, a 3). Stejným způsobem se jedná „v tomto historickém okamžiku o otevření nových prostorů pro vytvoření adekvátních služeb“. Má to být „moment naslouchání hlasu Amazonie“... (n. 43).
Zde se však přehlíží skutečnost, že nejposledněji také Jan Pavel II. potvrdil s nejvyšší magisteriální autoritou, že církev nemá moc udělovat svátost kněžství ženě. Požadavek je v přímém rozporu s vírou, protože slovo církev je ze strany autorů IL používáno jako sociologický termín, čímž implicitně popírají svátostně-hierarchický charakter církve.
O popření svátostně hierarchického charakteru církve
Podobným způsobem odst. 127 obsahuje útok na hierarchicko-svátostnou ústavu církve, když požaduje zvážit ideu, aby jurisdikce (moc a vláda) byly spojeny ve všech oblastech (svátostné, jurisdikční a administrativní) permanentně ve „svátosti řádu“. Tato bludná vize pak pokračuje v n. 129 požadavkem vytvořit nové úřady, které odpovídají potřebám amazonských národů.
To je zásah do oblasti liturgie a kultu, který zcela falešně zavádí novou inkulturaci: některé formy přirozeného náboženství jsou v IL pozitivně chápány (n.126 e), a odtud vychází troufalý požadavek, aby »chudé a prosté národy mohly vyjadřovat „svou“ víru svými obrazy, symboly, tradicemi a rity a jinými svátostmi«(!!)
Toto zcela jasně odporuje pokynům konstituce Sacrosanctum Consilium i dekretu Ad gentes o misijní aktivitě církve a představuje ryze horizontální pojetí liturgie.
Závěr
Summa summarum: IL obtížilo synodu biskupů, a tím i papeže těžkým porušením „depositum fidei“, což ve svých důsledcích představuje sebezničení církve a změnu Corpus Christi mysticum na sekulární nevládní organizaci s ekologickým a sociálně psychologickým zaměřením.
Po těchto konstatováních se přirozeně otevírají otázky:
Je možno přehlížet, zvláště pokud jde o svátostně hierarchickou strukturu církve, že se jedná o rozhodující rozchod s apoštolskou tradicí jakožto základem církve; nebo snad autoři mají názory o rozvoji nauky, které mohou teologicky podpořit a ospravedlnit výše uvedené zlomy.
Zdá se, že se jedná právě o tento případ. Jsme svědky nové formy klasického modernismu z počátku XX. století. V epoše, kdy se začalo se sbližováním s evolucí, zrodila se idea, že v průběhu vývoje člověka k vyšším stupňům je třeba najít také vyšší roviny vědomí a kultur, z čehož plyne falešný závěr, že to, co bylo falešné včera, může být dnes pravdou. Tato evoluční dynamika byla aplikována na náboženství tj. na náboženské vědomí a jeho jevy v nauce, kultu a přirozeně i morálce.
Zde se však staví na předpokladu vývoje dogmat, což je v příkrém protikladu k autentickému katolickému pojetí, které vývojem dogmat rozumí nikoliv jejich změnu, nýbrž spíše organický vývoj subjektu, který zůstává věren své vlastní identitě.
To je to, čemu učí vatikánské koncily I. a II. ve svých konstitucích „Dei Filius“, „Lumen Gentium“ a „Dei Verbum“.
Proto je třeba dnes konstatovat s veškerou rozhodností, že Instrumentum laboris protiřečí závazné nauce Církve v rozhodujících bodech, a proto je nutno kvalifikovat je jako heretické. Vzhledem k tomu, že i fakt božského zjevení je zde předmětem diskuze, nebo je špatně chápáno, nutno k tomu připojit i apostazi.
To je tím více oprávněné vzhledem ke skutečnosti, že Instrumentum laboris používá ryze imanentistické pojetí náboženství jakožto výsledku a formy k vyjádření duchovních zkušeností člověka. Používání křesťanských slov a pojmů nemůže zakrýt, že jsou to prostě pouze prázdná slova odtržená od svého původního významu. Instrumentum laboris pro amazonskou synodu představuje útok na základy víry, a to způsobem, který dosud nebyl vůbec považován za možný. Je ho tedy třeba rozhodně odmítnout.
Walter kardinál Brandmüller - Corrispondenza Romana
