Eugenio Scalfari opět na scéně
15. března přinesl italský list La Reubblica další článek Eugenia 
Scalfariho, který je plodem jeho rozhovorů a písemných kontaktů s papežem Františkem. První část textu obsahuje reakci autora na Bergogliovo oznámení jubilejního roku a týká se otázek milosrdenství, odpuštění a spásy. V druhé části se pak sám zamýšlí, zda církev bude schopna udržet stav celibátního kněžství a jak se vyrovná s otázkou moderní kultury, která se zrodila v osvícenství. Uvádíme podstatnou část z prvního tématu, ve kterém Scalfari tlumočí Františkova naučení. Článek má titul:
CO MŮŽE FRANTIŠEK ŘÍCI EVROPĚ NEVĚŘÍCÍCH
»Musíme zabránit, aby dobří nebyli ztraceni, a musíme udělat všechno, co je možné, abychom spasili ztracené.«
Milosrdenství, jemuž papež věnuje příští Jubileum, má tento obsah: marnotratný syn z podobenství, kterého otec přijímá a je to pro něho sváteční událost, odpuštění mezi lidmi a nekonečná shovívavost Boha vůči tvorům. A také lítost, která je podmínkou, aby milosrdenství sestoupilo k duši a osvítilo ji svým světlem.
Papež Bergoglio se nikoliv náhodou jmenuje František, což je v římské církvi zcela neobvyklé: světec z Assisi miloval Boží tvory. Všechna Boží stvoření, protože všechna v sobě nesou jiskru božství; dobrý pastýř je tato jiskra, která má objevit a smazat svou láskou strusku, jaká se v duši nakupila a zhasila v ní světlo.
Zbývá nicméně téma hříchu a lítosti. A když se lítost nedostaví? Když jiskra je uhašena, nebo nikdy neexistovala? Papež František si nemyslí, že by mohla zhasnout, nebo že by některé povahy byly bez ní již od narození. Proto péče o duše se nesmí nikdy zastavit ani přerušit, a to je úkol misijní církve. V jednom našem setkání mi řekl, že tato misie se týká také nevěřících. »Misijní církev – řekl mi – neprovádí prozelytismus, snaží se najít dobro v jejich duších.«
»Svatosti, – odpověděl jsem – já v duši nevěřím.«
»Nevěřte si, ale máte ji.«
To je víra, která ho podpírá a která osvěcuje cestu, láska k bližnímu je vášeň, která ho pohání.
Vzpomínám si, že jsem mu také řekl, že podle mne žádný papež nebyl jako on, a on mi odpověděl: »Pán zná budoucnost a své nekonečné milosrdenství.«
Jsou zde v dějinách církve jen dva jeho předchůdci, kteří pokládali milosrdenství za hlavní téma svého pontifikátu. Lambertini v XVII. století a Roncalli před padesáti lety. Takřka všichni ostatní od koncilu v Niceji hlásali evangelium a současně vykonávali časnou moc a dávali přednost buď jednomu nebo druhému podle doby, ve které žili, a podle svého osobního charakteru.
František řekl novinářům, že jeho pontifikát bude krátký. Smrti se nebojí, bojí se utrpení.
»Smrt je svátek, protože toho, kdo má víru, čeká Otec v nebi.«
»A kdo víru nemá?«
»Jestli miluje druhé aspoň jako sebe (pokud možno více), Otec ho přijme. Víra pomáhá, ale není to prvek, který se posuzuje. Rozhodující je život. Hřích je součást života. Také lítost je jeho součást, i výčitky, pocit viny, touha po vykoupení, opuštění egoismu.«
Kdo poznal Františka, ví, že egoismus je nejnebezpečnější nepřítel člověka. Jestliže egoismus převýší lásku, uhasí božskou jiskru, která je uvnitř a sám sebe odsoudí.
»Co se stane s takovou duší, když zemře? Bude potrestána? Jak?«
Františkova odpověď je čistá a jasná: »Žádný trest není, jen anulování oné duše. Ostatní mají účast na blaženosti v přítomnosti Otce. Anulované duše účast nemají, s tělesnou smrtí je pro ně všechno skončeno. To je motivace misijní církve.«
»Když je možný dialog mezi různými osobami, různými kulturami, různými civilizacemi a různými náboženstvími, může misijní církev stimulovat povolání k dobru a omezovat egoismus.«
Tato Františkova nauka má velký smysl také pro ty, kteří nevěří, protože se týká aspektu hluboce lidského, nezávislého na víře v Boha, a v Krista jeho Syna. Je to nauka, která zdůrazňuje rozdíl mezi člověkem a živočichem (ze kterého pochází), člověk má mysl, která je schopná myslet na sebe a soudit sebe sama, držet na uzdě svůj narcismus a zvedat hlavu vzhůru a obdivovat hvězdy.
* * *
Eugenio Scalfari La Repubblica 15. března 2015
