Přijímání na ruku jako útok protestantů na katolickoui víru a kněžství
Obyčej přijímat „na ruku“, který byl v době patristiky neutrální, získal u protestantských reformátorů jasný doktrinální charakter. Podle Martina Bucery, propagátora anglikánské reformy, podávání do úst staví na dvou pověrách: na „falešné úctě“, jaká se věnuje této Svátosti, a „perverzní pověře“, že ruce ordinovaných kněží jsou více svaté než laiků. Od tohoto momentu gesto přijímat na ruku získalo markantní roli v polemickém protestantském napadání reálné přítomnosti a katolického kněžství.
Podle dokumentů převzatých z knihy La Riforma liturgica 1948-1975 mons. Annibale Bunini, který byl nejen svědkem, ale hlavním protagonistou těchto reforem, tento postup směřoval k tomu, aby se předešlo možným rozepřím. Autorita tak nebude napadena v průlomu dodržování zákazu přijímat na ruku, ten však později s obtížemi obstojí v praxi. Neboť když jsou k dispozici dvě možná řešení, dá se předpokládat, že nastoupí silná reakce a v některých oblastech se spíše uplatní neposlušnost než zavádění nového stavu. Je zde zřejmý restriktivní záměr zákonodárce dokumentu, Memoriale Domini, který počítá s efektem, že ústupky nejlépe podpoří žádoucí rozšíření novoty.
Toto zákonodárství nikdy nebylo modifikováno, a aniž by se přijímání na ruku propagovalo, četné žádosti biskupských konferencí přicházely i z míst, kde nebylo konfliktů, a tak se vytvářely podmínky pro šíření indultů. Příliš snadné připouštění ze strany dikasteria a předchozí mlčení k neposlušnosti bylo ve skutečnosti jediným motivem k žádostem o udělování indultu, který se nakonec téměř všeobecně rozšířil.
Druhým bodem ve studii mons. Laiseho, který si zaslouží pozornost, je konstatování, že nová praxe se pojednou stala znovuobjevením „staré tradice“, a údajného návratu k počátkům církve a Otcům, jak to často slyšíme. Ve skutečnosti, jak to tlumočí mons. Laise, evangelium a spisy některých Otců, podobně jako Růžový kodex z V. století dokazují, že Ježíš podával přijímání do úst.
V Instrukci Memoriale Domini je jasně řečeno, že i když v prvotním křesťanství se přijímání podávalo normálně na ruku, »postupem času se prohlubovalo poznání eucharistického tajemství, takže ve smyslu úcty a pokory bylo žádoucí zavádět praxi, která podávala posvátné způsoby na jazyk«.
A tak v určitém momentu jeden způsob nahradil druhý, a ten první byl nejen opuštěn, ale dokonce výslovně zakázán. Z kontextu je jasně vidět, že Pavel VI. ve změně praxe udělal krok od nedokonalé praxe k praxi dokonalejší. Přitom ve starých textech nenacházíme žádnou zmínku, že by Otcové církve objevili nějaký pokrok v tom, že se podávalo na ruku, a stejně tak nikde nenacházíme žádnou zmínku, že by tato praxe byla vychvalována, ale prostě je konstatován tento způsob přijímání. Ovšem jak říká mons. Laise v opakovaném varování před nebezpečími, která jsou s tím spojena, Otcové si jasně uvědomují nedostatky takové praxe přijímání. Proto autor si dovoluje tvrdit, že přijímání na ruku se u Otců sice praktikovalo, ale světci toužili po zavedení způsobu do úst. Po několika stoletích přijímání na ruku, které bylo v patristickém období „neutrální“, použili je protestantští reformátoři jako jasný důkaz priority praxe před naukou. Např. Martin Bucer, propagátor anglikánské reformy, tvrdí, že podávání do úst staví na dvou pověrách: na „falešné úctě“, jaká se věnuje této Svátosti, a na „perverzní pověře“, že ruce ordinovaných kněží jsou více svaté než ruce laiků. Od tohoto momentu gesto přijímat na ruku je projevem projevem protikladné nauky a v těchto dvou základních markantních bodech se odlišuje pozice protestantská od katolické a rozdílné pojetí reálné přítomnosti i kněžství.
Proto když v druhé polovině XX. století začalo pronikat příjímání na ruku do katolického prostoru, nepokládalo se za pouhý návrat k primitivní praxi. Je to součást protestantských útoků. Není to vůbec náhoda, že místa, kde byl zaveden a zneužíván způsob na ruku, byla prvními místy, kde se rozšířil „Nový katechismus“ známý jako Holandský, ve kterém musela církev provést četné úpravy (15 podstatných a 45 menších), aby odstranila těžké naukové bludy. V tomto textu, objednaném holandským episkopátem a prezentovaném jako „kolektivní pastýřský list“, se vyslovuje pochybnost o reálné přítomnosti Krista v Eucharistii, uvádí se nepřípustné vysvětlení transsubstanciace a popírá se jakákoliv forma reálné přítomnosti v částečkách a úlomcích po proměňování. Na druhé straně se zde vytváří zmatené ztotožňování všeobecného kněžství věřících a svátostného kněžství hierarchického.
Další aspekt argentinského preláta vhodně upozorňuje, že dokonce i tam, kde je přijímání na ruku zavedeno, nejedná se o volbu, kterou by více doporučila církev. Ve skutečnosti postoj Svatého stolce ke způsobu přijímání nemůže být lhostejný. I v těch místech, kde byl akceptován indult, zůstává přijímání do úst jediným autorizovaným zákonem církve, který je jasně doporučován, zatímco každý jiný způsob je pouze tolerován (a jak to definuje Laise, je to ve skutečnosti projev nejtěžší neposlušnosti vůči papežské autoritě v poslední době). Je nutno doprovázet ho řadou opatření, zvláště pokud jde o čistotu rukou, péči věnovanou každé částečce a používání pateny, (která se v praxi málo dodržují).
Podle encykliky Memoriale Domini způsob podávání do úst, který více než tisíc let nahrazuje přijímání na ruku, vyžaduje také náležitou přípravu, aby přijetí Těla Páně bylo co nejplodnější, aby bylo praktikováno důstojným způsobem a eliminovalo se nebezpečí profanace posvátných eucharistických způsob, neboť upozorňuje na péči, jakou církev vždy doporučovala pro zacházení s posvěcenými hostiemi (u přijímání na ruku je potřebný spíše zázrak, aby nedocházelo k pádu hostií a úlomků na dlažbu a neulpívaly úlomky na kůži).
V encyklice Mysterium Fidei uvádí Pavel VI. Origenovo svědectví, že věřící pokládali za hřích, (a to oprávněně, dodává papež), když při vší péči a pozornosti upadl úlomek na dlažbu. Vyjádření Otců ke změně způsobu přijímání na konci prvního tisíciletí a argumenty Pavla VI. proti návratu k archaickému způsobu jsou projevem reálné podstatné a trvalé úcty a klanění, jakou je třeba věnovat i nejmenší proměněné částečce.
Výroky Otců, změna způsobu přijímání na konci prvního tisíciletí a argumenty Pavla VI. popírající, že jde o návrat k archaickému způsobu, dokumentují jednoznačnou víru církve v reálnou přítomnost, podstatnou a trvalou, a to i v těch nejmenších částečkách, které vyžadují náležitou pozornost a úplnou úctu.
Dokončení
