Farnosti nového typu v biskupství Limburg
10.9.2016
V městské hale v Hofheimeru představilo biskupství Limburg unikátní projekt „farností nového typu“ jako promyšlený nábor, který má věřící nadchnout pro „Novou církev“, která se zde ve skutečnosti již dokonale zabydlela. Prominentní osobností pro jeho prezentaci byl sám nový biskup Bätzing, bývalý generální vikář diecéze Trevír, kde biskup Ackermann se svými věrnými s velkým elánem už nějakou dobu buduje novou církev.
Podle názoru tvůrců je „nová církev“ nezbytnou odpovědí na nové společenské změny, které historicko-kriticky čtené Písmo svaté ještě nemohlo anticipovat, a tím také odpovědí na výroky Pavlových listů o homosexualitě, které v konfrontaci se současnou vědou neobstojí. Oficiální církevní vedení si proto namnoze všech homo-lobby nejen cení, ale proměňuje homosexuální praktiky v rozporu se sv. Pavlem na něco zcela pozitivního. K tomu se pojí další praktiky jako vzdouvající se požadavky kněžského svěcení žen.
Vyplývá to, jak se vyjádřil hamburský biskup Jaschke, z emancipace žen a rovnosti pohlaví, o jaké nemohl mít Ježíš Kristus a jeho současníci představu. Tato rovnost stejně jako demokratická spoluúčast na řízení se stala v západní civilizaci nedotknutelným paradigmatem, kterému odporuje současné hierarchické uspořádání církve. Kněží už nemohou jen samostatně rozhodovat a blokovat tak samostatnost grémií.
Za slibným názvem „farnosti nového typu“ (v hamburském biskupství jsou to „pastorační prostory“) se skrývá organizační forma, která je v souladu s protestantizovanou církví: je to církev, která ve svátostech křtu, biřmování a eucharistie spatřuje jen symbolické úkony, zpověď a pomazání nemocných se mění na formu psychoterapie s možným „placebo“ efektem.
Nejnápadnější je přestavba eucharistie. Stala se z ní slavnostní hostina podle protestantského vzoru, ve které nekrvavá oběť Ježíše Krista přinášená skrze kněze nemá místo, protože víru v reálnou přítomnost úřední církev již zcela opustila. Jestliže i zmrtvýchvstání Krista podle určujícího názoru teologů je povelikonoční konstrukce, proč by se to nemělo týkat i konsekračních slov, která nejsou historickou skutečností, ale podobnou povelikonoční konstrukcí, stejně jako je konstrukcí Ježíšovo božství. Bez víry v Kristovo božství nemá samozřejmě oběť na kříži žádný smysl. Z eucharistie zbývá tedy desakralizovaný rituál. Podle zobecnělé praxe nikdo není z přijímání vylučován a může k němu přistupovat bez výjimky každý návštěvník. Také této praxi zcela odporují slova sv. Pavla (1 Kor 1.11;27-29). Tomu také odpovídá změna konsekračních slov: „za všechny“.
Kněz vysvěcený biskupem v apoštolské posloupnosti, který se tak stal Boží milostí „knězem na věky, prostředníkem mezi věřícími a Bohem, který jako Kristův zástupce může přinášet nekrvavou oběť kříže, je v této nové církvi jen rušivým faktorem. Nová církev pokládá za štěstí, zdůvodněné nedostatkem kněží, že může kněžské svěcení odbourat a učinit tak poslední rozhodující krok k protestantizaci. Kněz jako člen pastoračního týmu se stává sociálním terapeutem, kterému se nejedná o spásu duší, nýbrž o vydařený pozemský život jemu svěřených osob; jde tedy o ryze sociologické pojetí, které spatřuje v náboženství pouze instituci na zprostředkování hodnot, které mají význam pro společenské soužití a které jsou žádoucí, protože fungování společnosti závisí také na předpokladech, které sekulární stát není schopen zajistit.
Tento sociologický pohled na náboženské zprostředkování funguje jen potud, pokud jsou věřící přesvědčeni o obsahu víry svého náboženství. Se ztrátou víry a odpadem mizí nutně také důvěra ve zprostředkující schopnost náboženství, takže nakonec ani těmto hodnotám se nedostává přijetí a uznání.
Stratégové nové církve věnovali proto mnoho práce, aby se co nejvíce kněží opravdu cítilo jako sociální inženýři, takže v oblečení, životním stylu a v řeči se od církve Kristovy vědomě distancují. Jako kněží nejsou na veřejnosti k rozeznání a se svými nároky na dovolenou, volné dny a způsobem zábavy se neliší od běžných úředníků. Jen málo z nich odpovídá na otázky týkající se víry a reálné přítomnosti jasnou odpovědí, ale spíše se tak děje skrytým úsměvem. Kněz, který se cítí jako sociální terapeut a zajišťuje symbolické úkony, nemůže něco takového chápat. Mladý muž, který cítí jako opravdové povolání, aby v kněžství následoval Krista, musí nutně v této církvi své povolání zradit. Takové kněze ostatně tato církev už nepotřebuje.
Vývoj církve
Podle propagační brožury „Farnosti nového typu“ usilují manažeři nové církve o to, aby se jí dokonale zmocnili. O původních úkolech kněze, nefalšovaném hlásání víry, službě svátostmi v jejich autentickém pojetí jako prostředků milosti, není v brožuře vůbec řeč. Jméno Ježíš se objevuje jen jednou v odstavci Vnímání I.: »Ano, je důležité, abychom lidem vyprávěli o Ježíši, abychom je uváděli do duchovního života, neboť to je to, co činí křesťanství obohacujícím a krásným. A tak je také možné lidi nalákat do církve.« Z poselství o Kristu jako Bohu který znovu přijde, aby všechny soudil, o jeho obtížných nárocích zbývá jen ezoterická nádivka o jednom muži jménem Ježíš.
Farnost nového typu
Náborový materiál je jediným nadutým a sebevědomým podnikatelským gejzírem, který má motivovat 500 (!) účastníků. Zde několik termínů na ukázku: „nástup, odvaha k novému začátku, exploze ideí, rozmach pastorační dílny, moderační procesy, rozhodovací procesy, perspektivní skupiny, procesy obratu farností, tvůrčí procesy, projekční skupiny, perspektivní skupiny, transparence... apod., neboť už nemá, co by řekl o udělování svátostí jako prostředků milosti, o všeobecném odpadu od víry, protože si v nové církvi osvojil něco zcela vlastního, co nemá nic společného s církví jakožto mystickým Tělem Kristovým, jako spíše s velkou organizací s přidruženým jáhenským velkokoncernem, který se pod křesťanským logem utíká k organizačnímu aktivismu, aby zachránil v nové církvi to, z čeho se dobře žije díky dostatečnému množství finančních prostředků.
Tak se brožura stává dokumentem o zániku úřední církve, která se změnila na kastu katolíků z povolání v podnikatelské kooperaci s mnoha biskupy a kněžími a s klikami, které mají spoustu všemožných vlastních zájmů, jen ne o Kristovu církev. Hojnost finančních prostředků umožňuje udržovat potřebnou fasádu, ale až se ztrátou lidu církve vyschnou i církevní daně, zhroutí se tato fasáda na zpuchřelém trámoví jako domek z karet. Přežije jen několik ostrovů a jáhenské velkokoncerny, které mají tuhý vlastní život který závisí na spoustě pracovních míst.
Docela prorocky se tento text zabývá otázkou zhodnocení již nepoužívaných nemovitostí, jmenovitě mnoha kostelů. Zde se pohled obrací k Holandsku a Belgii a všímá si, jak se zde tato otázka řeší: budou z nich muzea, restaurace, galerie, sportovní zařízení a konečně, nesmí se zapomínat na to, že potřeba mešit je velká a prostředky islámských společenství jsou díky saudským a tureckým finančním zdrojům takřka nevyčerpatelné.
A tak se samotná sebedestrukce odpadem od víry směrem k nové církvi stává alespoň dobrým obchodem, který se ovšem sub specie aeternitatis nakonec sotva vyplatí.
Prof. Dr. Eberhard Gross (kráceno), katholisches.info
K Modernismu viz
Limburgský dóm zroku 1235
