Michael Warren Davis:Kardinál je nevinen, nikoliv jeho žalobci
22.8.2019
Žába vařená v hrnci nezaznamená onu první tisícinu vteřiny, kdy se voda kolem ní ohřeje o pouhého půl stupně. Analogicky katolíci, kteří žijí v Americe v roce 2019, nemohou ocenit to, co se stalo tento týden v Austrálii. Jsem si však jist, že to učiní moji vnuci.
Zde jsou fakta: v prosinci 2018 kardinál George Pell, bývalý arcibiskup v Melbourne a prefekt sekretariátu ekonomie ve Vatikánu, byl prohlášen vinným, že v devadesátých letech sexuálně zneužil dva chlapce ze sboru. Prelát podal odvolání; 21. srpna soudní dvůr potvrdil dvěma hlasy proti jednomu rozsudek prvního stupně.
Mimo veškerou pochybnost kardinál George Pell je nevinen. Tím chci říct, že je doslova nemožné, aby se provinil zločinem, ze kterého je obviněn. Skutky popisované v žalobě jsou nejen směšné, ale jsou fyzicky neproveditelné kterýmkoliv mužem. Ve chvíli skutku nebyli přítomni žádní svědci, nebyl proveden ani kousíček forenzního dokazování, aby se ozřejmila jeho vina. Všichni kněží, klerici a chóristé katedrály Sv. Patrika v Melbourne dosvědčili, že kardinál Pell ve chvíli údajného násilí celebroval mši.
Ale pokud mé slovo nestačí, přečtěte si soudní spisy, úřední zprávy nyní konečně zveřejněné. Čte se to jako nějaké protipellovské knížky, kterých je několik desítek zveřejněných v posledních letech. Začněme od krajně nenávistné a dlouhé rekonstrukce Louisy Milliganové. Zkuste to a ověřte si, a velmi rychle se přesvědčíte, že to, co čtete, nedává smysl. Najdete zde tytéž paragrafy dvakrát i třikrát a váš mozek začne přemítat: »Tady něco schází«. »To nedává smysl«.
Není to tím, že vám něco uniklo: je to opravdu konstrukce, která nedává smysl. A je tomu tak proto, že kardinál Pell je nevinen. Obvinění jsou falešná. A přece australský soudní sytém, australský tisk a větší část australského veřejného mínění to odmítá uznat. Nevinný člověk, svatý muž, ušlechtilý, čestný a soucitný – stráví příštích šest let ve vězení. A pak po zbytek svého života zde na zemi bude mít pověst násilného pedofila.
Každý intelektuálně čestný Američan jakékoliv víry musí se cítit uražen neomluvitelnou nespravedlností, k jaké došlo v naší sesterské zemi na druhé straně Pacifiku.
Jak je možné, že tak velký počet institucí, koncipovaných na ochranu práv individua a zajištění spravedlivého procesu, mohlo současně tak strašným způsobem selhat? Odpověď spočívá v prostém a jednoduchém slovu: v antiklerikalismu.
Nemrava, dekadent a zpustlík vždy nenáviděli svaté Kristovo kněžství. Tak tomu bylo již v době sv. Telemacha, poustevníka z 5. století, který se vrhl mezi dva gladiátory, aby je od sebe oddělil... a byl davem okamžitě kamenován. A nyní je to možné v případě kardinála Pella, který byl v Austrálii ryzím obráncem dosud nenarozených dětí a byl dlouho předmětem výsměchu pro své úsilí na obranu rodiny a za zrušení rozvodu bez spravedlivé příčiny.
Antiklerikalismus získal beztrestnost a volné šíření od dob případu Spotlight zveřejněného v Boston Globe v prvních letech tohoto tisíciletí. V zemích s velkou menšinou katolíků (jako jsou USA a Austrálie) se nesnášenlivost vůči těm, kdo oblékají římský talár, stala přímo hmatatelnou. V našem obecném smýšlení jsou katoličtí kněží pokládáni za provinilce, a to tím spíše, když nedokazují svou nevinu. To je doslova a do písmene případ kardinála Pella od okamžiku, kdy nebylo důkazů pro jeho provinění, ale jen udání problematického mladíka. Kardinál byl odsouzen, protože nebyl schopen předložit konkrétní důkazy o faktu, že před dvaceti lety ony chlapce neobtěžoval. Snad kdyby v devadesátých letech měl instalován uzavřený okruh kamer v sakristii a ve své katedrále, měl by snad dnes před soudním dvorem nějakou šanci.
Ostatně, i kdyby oni dva soudci, kteří potvrdili rozsudek, nebyli ryzí a tvrdí antiklerikálové, měli opravdu nějakou jinou možnost? Kardinál Pell byl odsouzen tribunálem veřejného mínění již dávno. Jeho život již byl zničen. Proč by měli riskovat, že vstoupí do dějin jako ti, kdo osvobodili biskupa, který znásilnil dva chlapce? Protože je nevinný? Ale to je postup i když ještě myslitelný, nicméně zastaralý, takže obvykle se mu v moderních případech jurisdikce vyhýbáme.
* * *
Kdyby ovšem takové zlomyslné stereotypy uplatnili proti kterémukoliv jinému náboženství, byli by přirozeně proklínáni všemi dobře smýšlejícími za projev nestoudné a nesnesitelné mentální zaostalosti. Podívejme se na případ, který se stal v dubnu, když New York Times uveřejnil ve své mezinárodní edici groteskní obrázek, jak pes s tváří Benjamina Netanyahu dělá průvodce slepému Trumpovi. Pes měl na krku Davidovu hvězdu; majitel se pyšnil kippahem. Vlna kritiky list přiměla – a to správně – aby se omluvil.
Nicméně pochybuji, že by se objevily námitky proti Thew Australial, vedoucímu deníku v zemi, který publikoval karikaturu v den, kdy bylo odvolání kardinála Pella zamítnuto. Zobrazovala kněze s rohy a bradkou, jak se schovává ve zpovědnici přikrytý velikou plachou, z pod které čouhaly dvoje pánské kalhoty. Pravdou zůstává: antikatolicismus je poslední přijatelný předsudek.
Proč? Protože v místech jako Boston a Melbourne je populace nominálně katolická, jenže z velké části pouze podle jména. Osoby z levice říkají, že patří ke katolické víře a obecně zastávají názor, že církev by měla držet krok s dobou v »homomanželství«, ve svěcení žen a podobných věcech. Tito pseudokatolíci souhlasí se svými kumpány z ulice a politiky, když kritizují – nazvěme to »jejich náboženství« způsobem, který by v jiném kontextu vedl ke stigmatizaci (islamofob, antisemita atd.). V těchto katolících jen podle jména žije bohužel vzpomínka na jednu zbožnou babičku, která pro ně zajišťuje nostalgický cit vůči církvi. Babička zůstává v jejich očích polskou venkovankou, analfabetkou, která kromě toho že se drží svého růžence a modlí se k sv. Josefu, ale jinak nedělá vůbec nic. Proto babičku nepomlouvají (i když, přiznejme si, stala se pověrečným a homofobním nástrojem v rukou mezinárodní církevní hierarchie) a nepokládají se za antikatolíky ani sektáře, jen nenávidí katolické dogma, katolický obřad, katolický klérus a prakticky všechny praktikující katolíky. A pak, líbí se jim Joe Biden. Je přece katolík, ne?
Na Louisu Milliganovou, hlavní popravčí kardinála Pella v australských médiích, je tento model antikatolického katolíka jako ušitý. Podívejme se na úryvky z interview v dubnu ve Financial Times:
Čemu se divíte, pánové? Nemáme před sebou jednu nejnormálnější osobu formovanou v katolických školách?
* * *
Částečně je to také vina katolíků, kteří, jako já, pracují v médiích. Příliš často v průběhu identifikace špatných kněží zapomínáme na povinnost bránit ty dobré. To se stalo, když přítomnost na listině kněží jako možných provinilců byla ihned interpretována jako vina. Dnes mnozí katoličtí novináři, dobře hodnocení a pokládaní za zbožné, přispívají ke kultuře nedůvěry, a to působí kněžství velké škody. I když odmítáme stereotyp pedofilního kněze, neděláme dost pro to, abychom ho odsoudili.
A přece máme povinnost bránit George Pella, tak jako usilujeme o odsouzení McCarricka. Případ Pella by mohl získat zvláštní význam, protože exponenti laického světa se těžko budou exponovat v obhajobě starého katolického kněze, který byl nespravedlivě obviněn z hrozných zločinů proti dětem. V budoucnosti musí katoličtí novináři mnohem více chránit naše důstojné otce před špatnými stereotypy. Musíme se přesvědčit, že je pro ně zaručen spravedlivý proces a že je předpokládána jejich nevina. Tím jsme jim povinni, jako musíme hájit naše přátele a naše rodiny, jejichž víra by měla být vystavena riziku díky naší antiklerikální rétorice. Jsme tím povinni vůči našim synům, z nichž někteří se sami stanou kněžími a budou těžce trpět kvůli predátorům mezi duchovenstvem. Jsme tím zavázáni vůči mládeži, která odmítá přijmout povolání, protože se obává, že se stane předmětem legálního pronásledování, a má pravdu.
A nakonec, nikoliv proto že je to méně důležité, musíme tak činit kvůli sobě samým. Austrálie využívá skandál Pell, aby přinutila klérus k porušování zpovědního tajemství, když se kněz doslechne, že jeho spolubratr zneužívá děti. Vzpomeňte si, že katolíci v Kalifornii se jen tak tak vyhnuli zákonnému nařízení, které kráčelo tímto směrem.
Došlo na biskupy, nyní dojde na kněze. Kdo přijde na řadu po nich? No přece laici, samozřejmě, to znamená já a vy.
Stilum Curiae
(*) Louise Milliganová je investigativní reportérka pro program ABC TV Four Corners . Zásobovala Královskou komisi případy zneužívání dětí. Její exkluzivní příběhy pro program ABC TV 7.30 o obvinění proti George Pellovi získaly dvě ceny Quill z Melbourne Press Club, a Gold Quill za nejlepší příběh roku, spolu s nejvyšším vyznamenáním ve viktoriánské žurnalistice. Za tuto knihu byla v roce 2017 vyznamenána jako Reportér roku cenou Walkley Book Award a cenou Sira Owena Dixona Chambers Law. V roce 2018 byla Milligan vybrána do užšího výběru knihu Australian Book Industry Awards a vysoce oceněna v kategorii beletrie u Davitt Awards a získala cenu Civic Choice Award v Melbourne za literaturu. Milliganová se narodila v Irsku a byla vychována jako oddaná katolička.
MUP
