K čemu mniší?
Dom Gérard Calvet O.S.B.
28. února 2018 uplyne deset let od smrti Dom Gérarda Calveta O.S.B. (1927 – 2008), zakladatele a prvního opata kláštera Sainte-Madeleine du Barroux.
Rozhovor Bernarda Romain s Dom Gérardem z r. 1982
K čemu mniši?
Zásadně kvůli modlitbě. Modlitba není jednou z lidských aktivit jako ostatní. Je zásadní činností, skrze niž člověk vyjadřuje svou adoraci, svou závislost, svou lásku a své díkůvzdání. Tomu, který je nekonečnou dobrotou. Zdá se mi, že se příliš málo hovoří o Boží dobrotě. A přece tato nekonečná dobrota je rozkoší mnicha.
Podívejte se na sv. Bruna: když přišel kartuziánské samoty, obrátil se k těmto mimořádným horizontům a zvolal: „Ó dobroto“. Viděl a četl Boží dobrotu skrze její krásu. Ale jestliže stvoření je stopou Boží dobroty, co říci, když se díváme na Ukřižovaného?
Ve svém posledním Lettre aux Amis du Monastère, mluvíte o věrnosti: „Věrnost řeholi, věrnost liturgii, věrnost oné přátelské lásce, kterou měli staří jako tajemství, bez něhož je nemyslitelná obnova křesťanství. Moderní život, který odvádí naše současníky od kontemplace, nabízí jim jako náhradu nostalgii, ale to, co opravdu nechápou, je nezbytnost řádu.
A přesto řád je přítomný všude. Nic jiného není kolem k vidění. Krása vesmíru vyplývá z podřízenosti zákonům, které řídí jeho harmonii. Podívejte se na živočichy, jsou podrobeni nezlomnému instinktu; podívejte se na hvězdné nebe, jaký je to přepychový příklad poslušnosti řádu! Lidské bytosti, kteří žijí ve společnosti, jsou rovněž nuceny podřídit se zákonu.
Řehole sv. Benedikta nám nabízí lék proti dědičnému hříchu. Zachraňuje člověka od instinktu pralesa, odvádí ho od vrtochů; je podmínkou jeho svobody. Je to zázrak rovnováhy, svrchovaně uzpůsobený k dobru duše, k zasvěcenému životu, k hledání Boha. Svou úžasnou flexibilitou je přizpůsoben jak lidem Západu, tak lidem barevným. Ověřil jsem si to, když nás pozvali, abychom založili klášter v Brazílii. Řehole sepsaná v 6. století se jeví jako sestavená pro moderní dobu. Dovoluje ještě dnes lidem obrácení, tj. obrácení k Bohu, v prostředí rodiny a bratří, pod otcovskou vládou opata. Kdyby se jí kněží chtěli inspirovat, mohla by být příhodným lékem proti aktuální krizi kléru.
V dnešní době se dobrovolně připouští, že Řehole sv. Benedikta je důležitým faktorem civilizace. Jak si to vysvětlujete?
Svatá Řehole je kodexem života prvních evangelizátorů Evropy. Modelovala tedy naše západní křesťanství, nikoliv tak, jak by to udělala nějaká teorie, ale jako výchovná metoda. A jako každá výchovná metoda, když se v ní překroutí některé prvky, výchova přestane být předávána. Je tedy třeba respektovat integritu Řehole. Věřím, že pro nás se stala Řehole milostí, faktem, chceme ji zachovat do písmene, protože se jeví jako dokonale přizpůsobená dnešní mládeži.
Mladí u nás nikdy proti Řeholi neprotestovali; naopak, obdivovali, do jaké míry až je lidská, sladká, rodinná. Péguy říkal, že flexibilní řehole jsou náročnější než řehole pevné. Dalo by se říct, že Řehole svatého Benedikta je flexibilní, nakolik se řídí láskou a je ražena v charakteru otcovském a rodinném.
Po věrnosti Řeholi je tu vaše věrnost liturgii. Takřka ve všech klášterech byla hluboce modifikována. U vás zůstala nedotčena. Proč?
Mohli bychom říct, že ze stejných důvodů: svatá liturgie je řád modlitby a tento řád modlitby je ještě úctyhodnější než benediktinská Řehole, protože se ztotožňuje se srdcem, duší a životem Církve. Jsou to žalmy, svatá mešní oběť, posvátnost božského officia od Mattutina až po Kompletář. Milujeme svatou liturgii, protože je obdivuhodnou školou modlitby. Jak říkával Dom Guérager, „magisterium církve přivedené na nejvyšší stupeň jasu a slavnostnosti; dovoluje snímat ze rtů a ze srdce církve stejné myšlenky o Bohu. Uvádí člověka do aktivity jeho niternosti, s jeho tělem, jeho duší, jeho duchem, jeho inteligencí a jeho senzibilitou.
Žalmy jsou výkřiky lásky, lítosti a úžasu; druhem citového průchodu k Bohu: a také diskurzivní meditace. Zbožnost starých mnichů byla více prostá, vroucí, srdečná, více blízká dětství než druh analytické meditace, který převládl počínaje XVII. stoletím.
Co je základní osnovou mnišské zbožnosti?
Jsou to žalmy. Žaltář je každodenní chléb mnišské zbožnosti. Lépe řečeno, je to mana na poušti. Protože žalmy hovoří o Kristu a Kristus mluví skrze žalmy. Díky žalmovému officiu plujeme ve velké liturgické řece, která nás proniká a pozvolna transformuje. A pak, žalmy jsou inspirované. Psalmodie je Bůh a mluví k Bohu, napovídá nám formule, přízvuky a obřady pro ni vybrané. Je to veřejná modlitba církve, nevěsty Kristovy; a hlas nevěsty zasahuje srdce Ženicha. Konečně je třeba říct, že tato modlitba je složena z nádherného materiálu, protože jako velká posvátná poezie doprovází obřady církve.
Zdá se tedy, že dnešní církev tím, že opustila liturgickou tradici, rezignovala na krásu kultu. Není to zmatek ošklivosti a bídy?
Přesně tak. Jsme plní zmatků. U modernizátorů byla určitá intuice, která zpočátku byla dobrá: krása nezávisí na kumulaci materiálu, ornamentů a přemíry. Dobře. Ale udělali zmatek ještě závažnější. Věřili, že prostota je velmi snadná věc.
Jedná se o omyl. Například gregoriánský zpěv je umění velké prostoty prostředků, ale je to umění nesnadné. Prostota neznamená chudobu, je to askeze krásy. Vírou v zjednodušování mrzačili, schematizovali, potlačili život, vytvořili abstraktní liturgie, suchopárné, vyprahlé, bez poezie, bez lyrismu a transcendence...
Nebyla v reformách, které vzešly z koncilu, na začátku touha a legitimní vůle přizpůsobit liturgii lidové senzibilitě?
Byla. Všechna práce směřovala k výkladu, převýchově a novému rázu. Ale dopustili se velkých omylů.
V prvé řadě se jednalo o despekt k duši lidu, úpadek do vulgárního zjednodušování; pak přistoupila bezbožnost, když došlo k zásahům do pokladů tradice. Připojte špatný vkus, zmatenou jednoduchost a nedostatečnou fundovanost. V každém případě flagrantní bezbožná neúcta sahat na poklady, které jsou dědictvím lidstva, které mají v úctě i ateisté a které respektují i protestanti. Proto ti, kdo mají lidský smysl, pociťují, že se to dotýká nejvznešenějších duchovních hodnot. Je to něco v dějinách církve neuvěřitelného.
Proto nezbývalo nic jiného, než že z titulu reparace jsme zůstali věrni integrální liturgii. Pak jsme si uvědomili velmi rychle, že jsme prvními dobrodinci této velké Tradice. A díky vlivu sladkého řádu liturgie mohl Innocent Lemasson napsat: „Naše kláštery jsou akademie pokoje, mlčení a svobody“. Krok za krokem liturgie přetváří naši duši, našeho ducha, naši představivost a také naše tělo; protože liturgický řád vychovává lidské tělo, ukázňuje ho, očišťuje, vkládá na naše rty zpěvy, které ohlašují věčný život. Nyní chápete, proč je liturgie součástí našeho programu věrnosti „až k smrti“ .
Pramen: Romualdica
