Bergogliova demagogická zbožnost na pochodu
Je to přesně to, co můžeme očekávat od tohoto smutně proslulého pontifikátu. Bergogliánské výroky jsou rafinovaná šidítka pro ovlivňování nemyslících loutek uchystaná ze sporných argumentů a ze souboru ran pod pás, a to vše je jednoznačně zaměřené proti pravé víře a pravé morální praxi. ‚Náboženské výroky‘ jsou zabaleny do hrubosti a vulgární církevní demagogie typické pro levicový latinskoamerický klérus.
Výzva dokumentu k údajnému zaujetí živého vztahu k Bohu v duchu lásky vyvrací sama sebe opakovaným upadáním do karikatury a využitím zlomyslných pomluv těch věrných údů církve, které Bergoglio chápe jako překážky svých vlastních hrůzných záměrů.
Několik příkladů:
1) Rozjímavé řády oddělené od světa jsou nezdravé
26. Není zdravé oblíbit si mlčení a nenávidět setkání s druhým, přát si odpočinek a odmítat činnost, vyhledávat modlitbu a podceňovat službu. Všechno může být přijato a integrováno jako součást vlastní existence v tomto světě a stát se součástí cesty posvěcování. Jsme povoláni žít rozjímavě také uprostřed činnosti a posvěcujeme se v zodpovědném a velkodušném plnění svého poslání.
2) Církev nemá všechny odpovědi a neměla by lidem říkat, jak mají žít ( s výjimkou Bergoglia).
41. Když má někdo odpovědi na všechny otázky, dokazuje, že se ocitl na nedobré cestě, je možná falešným prorokem, a náboženství, které používá ke svému prospěchu, slouží jeho vlastním psychologickým a mentálním výplodům.
43 Nemůžeme si proto nárokovat, že způsob, kterým ji chápeme, nás opravňuje k přísné kontrole života druhých.
3) Katolická nauka je podřízena různým interpretacím podle okolností.
43 Chci připomenout, že v církvi legitimně koexistují různé způsoby interpretace mnoha aspektů věrouky a křesťanského života, jež svojí růzností „pomáhají lépe objasnit bohatý poklad Slova“.
5) Silné zdůrazňování katolické nauky a kázně je pelagianismus.
49. S touto palegiánskou a semipelagiánskou mentalitou korespondují ti, kteří sice sladce mluví o Boží milosti, ale „vposledku spoléhají jenom na své vlastní síly a považují se za nadřazené vůči druhým, protože se drží určitých norem anebo protože jsou neochvějně věrní určitému katolickému stylu minulosti“ (Evangelii gaudium, 94). Když se někteří z nich obracejí ke slabým a říkají, že s Boží milostí je možné všechno, zpravidla mají za to, že všechno je možné lidskou vůlí, která jako by byla ryzí, dokonalá a všemohoucí a milost byla jejím dodatkem. Bývá opomíjeno, že „ne všichni mohou všechno“
6) Ti, kteří se brání změnám – to je tomu, coby chtěl prosadit František – propadli silám zla.
7) Ti, kteří říkají, že s pomocí milosti jsou všechny věci možné, jsou ve skutečnosti pelagiáni.
49 Když se někteří z nich obracejí ke slabým a říkají, že s Boží milostí je možné všechno, zpravidla mají za to, že všechno je možné lidskou vůlí, která jako by byla ryzí, dokonalá a všemohoucí a milost byla jejím dodatkem.
8) Ani za přispění milosti není pro slabé možné dodržovat mravní zákony a jejich konkrétní limity. Je možný jen stupňovitý postup ( křehkost vůle se vyzvedává nad milost pelagiánským způsobem).
49. Když se někteří z nich obracejí ke slabým a říkají, že s Boží milostí je možné všechno, zpravidla mají za to, že všechno je možné lidskou vůlí, která jako by byla ryzí, dokonalá a všemohoucí a milost byla jejím dodatkem.
50. Milost právě proto, že předpokládá naši přirozenost, z nás nečiní rázem nadlidi. Domnívat se něco takového by byla přílišná sebedůvěra. V takovém případě by v pozadí pravověrnosti neodpovídaly naše postoje tomu, co tvrdíme o nezbytné milosti, v níž fakticky důvěřujeme málo. Pokud totiž neuznáme svoji konkrétní a omezenou realitu, nebudeme moci spatřit ani reálné a možné kroky, které od nás ustavičně požaduje Pán, poté, co nás přitáhnul a uschopnil svým darem. Milost jedná dějinně a řádně, postupně se nás zmocňuje a proměňuje nás. Pokud tedy tento dějinný a postupný způsob odmítáme, můžeme dojít až k jejímu popření a zablokování, třebaže ji svými slovy vynášíme.
9) Vazba na nauku a kázeň je pelagiánská ztrnulost, která odmítá Ducha
»57. Jsou ještě křesťané, kteří jdou po jiné cestě, usilují totiž o ospravedlnění svými silami. Jdou cestou adorování lidské vůle a svojí schopnosti, která se stává egocentrickým a elitářským sebezalíbením, jež postrádá pravou lásku. Projevuje se mnoha zdánlivě odlišnými postoji: posedlostí zákonem, okouzlením z vystavování sociálních a politických výdobytků, okázalou péčí o liturgii, věrouku a prestiž církve, vychloubáním se správou praktických záležitostí, přitažlivostí ke svépomocným dynamikám a sebevztažné realizaci. Do tohoto někteří křesťané investují svoji energii a čas, místo aby se nadchnuli pro sdílení krásy a radosti evangelia a hledali vzdálené v nezměrných zástupech žíznících po Kristu
10) Přísní katolíci jsou pelagiáni bez srdce, kurátoři z náboženského muzea, které odmítá Ducha
58. Častokrát se v rozporu s vnuknutím Ducha církev stává muzejním exponátem či vlastnictvím nemnohých. K tomu dochází, když některé skupiny křesťanů přikládají přehnanou důležitost dodržování určitých norem, obyčejů a stylů. Tímto způsobem se často redukuje a potlačuje evangelium, jemuž se tak odnímá okouzlující jednoduchost a chuť. Možná jde o subtilní formu pelagianismu, protože se zdá, že podmaňuje život milosti lidským strukturám. Týká se to skupin, hnutí i komunit, a vysvětluje to, proč častokrát začínají intenzivním životem v Duchu, ale potom zkamení... nebo se zkazí.
11) Pokusy omezit islámskou masovou migraci jsou na stejné úrovni jako vraždy života v mateřském lůně .
101. Například obrana nevinného nenarozeného musí být zřetelná, pevná a vřelá, protože je ve hře důstojnost lidského života, který je vždy posvátný, což vyžaduje lásku ke každému člověku bez ohledu na jeho vývoj.
102. Často lze slýchat, že vzhledem k relativismu a omylům nynějšího světa, by například situace migrantů měla být okrajové téma. Někteří katolíci tvrdí, že je to druhotné téma vzhledem k „vážným“ tématům bioetiky. Takové řeči lze pochopit u politika, který hledí na svůj úspěch, avšak nikoli u křesťana, který by se měl vžít do situace bratra, riskujícího život ve snaze zajistit budoucnost svým dětem
12) Jakákoliv veřejná opozice ze strany věřících proti bergogliánským záměrům je pomluva inspirovaná ďáblem
Je příznačné, že někdy se pod záminkou obrany jiných přikázání zcela přehlíží to osmé: „Nevydáš křivé svědectví“ a nelítostně se ničí pověst druhých. Tam se zcela nekontrolovaně ukazuje, že jazyk je „svět zla“ a „zapaluje celý náš život, protože je sám zapalován peklem“ (Jak 3,6).
13) „Obránci pravověrnosti jsou soudci bez srdce, kteří se dívají na druhé shora“ ( to říká Bergoglio, které ustavičně soudí a dívá se na druhé z kopce
117 Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat.
14) Bůh vyžaduje, abychom přijali „dnešní magisterium“ Bergoglia a dívali se na evangelium v novém světle, spíše než abychom sledovali to, co církev vždy učila (včetně všech předchozích papežů) . Všechno ostatní je dogmatismus.
- o -
Média jsou samozřejmě nadšena především tímto souborem ran do zad věřících katolíků. Zvláště se jim líbí Bergogliova morální ekvivalence mezi masovými vraždami v mateřském lůně a pokusy omezit imigraci muslimů, z nichž většina jsou muži ve věku vojenské služby, vybavení mobily a prezentovaní směšně jako bezbranní utečenci. CNN jásalo nad touto výtkou katolickým aktivistům proti potratům, kteří se soustřeďují jen na tento problém a dalším se vyhýbají.
Jsou to všechno věci, které jsme už slyšeli a slyšíme stále během posledních pěti let. Tato otázka umožňuje analýzu bergogliánských výroků a odhaluje pilulky jedu, které se v nich vždy skrývají. Není třeba pokračovat, postačí, když konstatujeme že i katolík jako Marcelo Pera může tvrdit, že Bergoglio se málo nebo vůbec nezajímá o křesťanství jako nauku z hlediska teologa, jeho tvrzení jsou zdánlivě opřena o Písmo, ale ve skutečnosti jsou silně sekularizovaná, takže jeho pontifikát představuje rozchod s naukou a tradicí.
Tuto otázku nyní zdůrazňují věřící, a to jak laici, tak klérus, a ptají se, zda existuje nějaký mechanismus, kterým by se církev mohla zbavit Bergogliových pařátů, než jimi natropí ještě větší škody. Ve větších katolických pramenech se objevují komentáře, které hovoří pod společným titulem: „Kardinálové mohou prohlásit, že „heretický papež“ ztrácí svůj úřad“. Také jeden biskupů v důchodu René Henry Gracida mluví na svém blogu otevřeně o neúplném koncilu kardinálů, kteří prohlásí jeho volbu za neplatnou, a bude následovat nové konkláve.
Pro začátek citujme Roberta de Mattei: Musíme najít odvahu a říct: Svatý otče, ty jsi v první řadě odpovědný za hereze, které dnes kolují v církvi. Ale kromě toho klérus a laici se musejí všude, kde je to možné, spojit a udělat to, co prohlásil Robert Bellarmin za nutné pro situaci, kdyby se papež pokoušel rozbíjet církev: to je hypotéza, která se dnes stala skutečností:
Tak jako je dovoleno odporovat papeži, který zaútočí na tělo, tak je také možno odporovat, jestliže útočí na duše a občanský řád a především když bourá církev. Říkám, že je dovoleno věřícím postavit se na odpor tím, že nedělají to, co nařizuje, a zabraňují provedení jeho vůle. [De Controversiis: Sul Romano Pontefice, trans. Ryan Grant (Mediatrix Press: 2015), Book II, Chapter 29, p. 303.]
Když pokročíme za prostou „diagnózu tohoto pontifikátu“, která byla již stokrát konstatována, musíme se vzepřít jeho záměrům na každém poli, kde to můžeme udělat. Věřící musí bránit církev proti diktátorskému papeži, který bourá církev a upravuje ji podle svých vidin, jak to sám napsal ve svém megalomanském manifestu Evangelii Gaudium.
Doufám, že více než strach z pochybení nás bude pudit strach z uzavřenosti do struktur, které skýtají ochranu, do norem, které z nás činí nemilosrdné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně...
Sním o misijním rozhodnutí, které bude schopné všechno proměnit, aby se zvyklosti, styly a harmonogramy, slovník i všechny církevní struktury staly přiměřenou cestou k evangelizaci současného světa spíše než k sebereprezentaci.
Kéž dobrý Bůh osvobodí svou svatou církev od papeže, který ji dnes týrá. A kéž se svatá Panna přimlouvá za brzké naplnění Božího plánu skrze nevyhnutelnou obnovu církve k triumfu jejího Neposkvrněného Srdce.
Christopher A. Ferrara, duben 2018
