Aktuálnost kázání z doby před 40 lety
(…). Důvodem našeho shromáždění není provokace, nýbrž prosit ze srdce našeho Pána, který za několik okamžiků sestoupí na tento oltář a obnoví Oběť Kříže, kterou tolik potřebujeme.
Abych rozptýlil nedorozumění, musím říct, že to nejsem já, kdo se učinil hlavou tradicionalistů...já jsem jeden z katolíků, jeden z kněží, jeden z biskupů, který se ocitl ve stejných podmínkách a který má stejné důvody jako vy reagovat na pustošení církve, na ničení naší víry, na trosky, které se nám hromadí před očima.
Pokládal jsem vždy za svou povinnost vychovávat kněze, jaké církev potřebuje. Tyto kněze jsem formoval v Bratrstvu sv. Pia X., které schválila církev, a dělal jsem to, co dělali všichni biskupové po celá staletí. Nedělal jsem nic jiného, než co jsem dělal po třicet letech svého kněžství a svého biskupství, jako apoštolský delegát v Africe, jako člen předkoncilní komise, jako asistent papežského stolce. Kdo mohl více než já toužit zažít jako důkaz, že Řím hodnotí moji práci jako prospěšnou pro církev a pro blaho duší?
A hle, nyní vykonávám dílo naprosto podobné tomu, co jsem realizoval třicet let, a náhle jsem suspendován a divinis, jsem takřka exkomunikován, vylučován z církve jako renegát. Je to možné? Také za to, co jsem dělal třicet let, si zasloužím, abych byl suspendován? Myslím spíše, že kdybych v těch dobách vychovával seminaristy tak, jak jsou dnes formováni noví seminaristé, že bych byl za to tehdy exkomunikován. Kdybych v oné době vyučoval takový katechismus, jaký se vyučuje dnes, nazvali by mě heretikem. A kdybych sloužil mši svatou, jak se slouží dnes, podezřívali by mě z hereze a vyloučili z církve. Takže tomu nerozumím. Něco se v církvi změnilo, a to je důvod, proč jsem přišel.
Musíme se správně vrátit k důvodům, pro které jsme se rozhodli k této akci. A je to činnost velmi obtížná, to uznávám. Vzepřít se proti autoritě nejstarší církve, být suspendován a divinis je pro biskupa velmi závažná záležitost. Jak je možno snášet takovou věc, ne-li z výjimečně závažných důvodů? Důvody naší činnosti a důvody vaší činnosti jsou závažné důvody: jedná se o obranu naší víry. Obranu naší víry! Že by autority, které se nacházejí v Římě, vystavovaly naši víru nebezpečí? Nesoudím tyto autority, nechci je soudit jako osoby. Chtěl bych soudit, mohu-li tak říct, jako Svaté officium soudilo svého času knihu, kterou zařadilo na index. Řím studoval knihu, nepotřeboval znát osobu, která ji napsala, kniha byla odsouzena a poslána na index, aniž bylo nutné vyšetřovat osobu.
Jistě, Koncil, někteří biskupové se proti této proceduře vzepřeli a řekli: „Je nemyslitelné zařadit knihu na index, dokud nebyl vyslechnut ten, kdo ji napsal. Ale není třeba vidět toho, kdo ji napsal, jestliže držíme v rukou text, který je v naprostém rozporu s naukou církve. Kniha je odsouzena, protože v rozporu s naukou církve jsou slova, která kniha obsahuje, nikoliv osoba, která je napsala.
A tímto způsobem tedy musíme věci posuzovat. Musíme posuzovat fakta. V evangeliu, které budeme za chvíli číst, mluví Pán Ježíš o vlcích, kteří se oděli do beránčí kůže: „Podle jejich ovoce je poznáte“. Nuže, ovoce je před námi a je evidentní, je jasné: Jsou to plody, které vycházejí z druhého vatikánského koncilu a z pokoncilních reforem, jsou to plody hořké, jsou to plody, které ničí církev.
A když mi někdo řekne, nesahej na koncil, mluv o pokoncilních reformách, odpovídám mu, že ti, kteří udělali reformy – a nejsem to já, kdo dělal reformy – sami říkají: Děláme to ve jménu koncilu. Udělali jsme reformu katechismu ve jménu koncilu. A to jsou autority církve. Můžeme to snadno poznat, když čteme knihy těch, kteří se stali nástroji těch změn v církvi, jejichž plody máte před očima. Např. čtěte: Ekumenismus z pohledu zednáře Marsaudona. Čtěte knihu senátora z Doubse, pana Periot: Liberální katechismus, napsaný 1969. To vám poví, co je koncil a jaký je počátek těchto změn. On, jako liberální katolík to říká na prvních stránkách své knihy: „Bojovali jsme jeden a půl století, aby uvnitř církve zavládly naše názory, a neuspěli jsme. Nakonec přišel 2. vatikánský koncil, a slavili jsme triumf. Téze a principy liberálního katolicismu byly nyní definitivně oficiálně přijaty svatou církví.“ Myslíte snad, že toto není svědectví? Nejsem to já, kdo to říká. Říká to on, a triumfálně, my to říkáme s pláčem.
Co vlastně chtěli liberální katolíci těch sto padesát let? Zasnoubit církev s Revolucí, zasnoubit církev s rozvratem, se silami, které ničí společnost a všechna společenství. Společenství rodinná, občanská, náboženská. A tento sňatek církve byl sepsán na koncilu.
Vezměte si schéma Gaudium et spes a najdete tam: „Je třeba snoubit principy církve s koncepcemi moderního člověka“. A co to znamená? Znamená to zasnoubit církev, katolickou církev, církev našeho Pána Ježíše Krista, s principy, které jsou v rozporu s touto církví, které ji rozvracejí, které byly vždy proti církvi. Je to přesně tento sňatek, který byl uzavřen na koncilu lidmi církve, nikoliv Církví, protože tyto věci by Církev nikdy nemohla připustit. Právě proto papežové sto padesát let, všichni papežové odsuzovali tento liberální katolicismus, odmítali tento sňatek s ideami revoluce, s ideami těch, kteří se klanějí bohyni Rozumu.
Papežové podobné věci nikdy nemohli přijmout. A za oné Revoluce vystupovali kněží na popraviště, řeholníci byli pronásledováni a také vražděni. Vzpomínáte si na pontony z Nantes, na kterých byli naměstnáni samí věrní kněží a byli posláni na hlubinu? To je činnost Revoluce. A já vám říkám, nejdražší věřící, že to, co udělala tato Revoluce, je ničím ve srovnání s tím, co vykonal 2. vatikánský koncil. Ničím. A bylo by lépe, kdyby těch třicet, čtyřicet či padesát tisíc kněží, kteří opustili své taláry, kteří zradili svou přísahu učiněnou před Bohem, byli umučeni, vystoupili na popraviště, alespoň by byli spasili své duše, nyní riskují věčnou záhubu.
Říkají mi, že mnozí tito ubozí kněží se už rozvedli, mnozí žádali v Římě o zrušení manželství. Co znamenají tyto věci? A kolik řeholníků – v USA 20 000 - opustilo své řeholní kongregace a své věčné sliby, svazek s naším Pánem Ježíšem Kristem, aby se mohli oženit a vdát. Bylo by pro ně lépe, kdyby vystoupili na popraviště, alespoň by se stali svědky své víry.
Francouzská revoluce, když plodila mučedníky, praktikovala to, co se dělo v prvních staletích: Krev mučedníků, semeno křesťanů. Ti, kteří pronásledují církev, to dobře vědí. Nechtějí vyrábět mučedníky! To se stalo vrcholem ďáblova vítězství: rozbít církev v poslušnosti. A my vidíme, jak sama sebe ničí v těchto dnech před naším zrakem: semináře jsou prázdné, tento seminář v Lilie byl plný seminaristů. Kde jsou tito seminaristé? A čím jsou ještě tito seminaristé? Vědí vůbec, co to znamená být knězem? Vědí, co budou dělat, až budou kněžími?
A právě onen sňatek liberálních katolíků církve s revolucí je spojení cizoložné! Z tohoto cizoložného spojení mohou vzejít jen bastardi. A co jsou tito bastardi? Jsou to rity. Ritus nové mše je bastard. Svátosti jsou bastardní. My už nevíme, zda tyto svátosti ještě přinášejí milost, nebo škodu. Nevíme, zda nová mše není bastardní ritus, zda nám podává tělo a krev našeho Pána, nebo nepodává. Kněží, kteří vycházejí ze seminářů, sami nevědí, kým jsou. A kardinál Cincinnati z Říma naříká, proč nejsou povolání: protože církev prostě neví, co je kněz. Jak by tedy mohla formovat nové kněze, když už neví, co je to kněz? Kněží vycházející ze seminářů jsou kněží bastardi. Nevědí, čí jsou. Nevědí, že se stali kněžími, aby vystupovali k oltáři, aby přinášeli oběť našeho Pána Ježíše Krista, aby Krista předávali duším a duše Ježíši Kristu. Hle, čím je kněz. A naši mladí muži, kteří jsou zde, to dobře vědí. Celý jejich život bude zasvěcen tomu, aby milovali, klaněli se a sloužili našemu Pánu Ježíši Kristu ve svaté Eucharistii, protože věří ve skutečnou přítomnost našeho Pána ve Svaté Eucharistii.
Tato cizoložná jednota církve a Revoluce se konkretizuje v dialogu. Pokud má církev vést dialog, pak jen proto, aby přiváděla k obrácení. Náš Pán řekl: „Jděte, učte všechny národy a obraťte je“, Neřekl: Veďte s nimi dialog tak, abyste je neobrátili. Snažte se sestoupit na jejich úroveň. Blud a pravda jsou neslučitelné. Máme-li lásku k druhým – jak připomíná evangelium, lásku má ten, kdo slouží druhým; mít lásku k druhým znamená dát jim našeho Pána, je třeba jim dát bohatství, které máme, nikoliv konverzovat na stejné úrovni. To by znamenalo stavět Boha a ďábla na stejnou úroveň, protože ďábel je otec lži, otec bludu.
Z tohoto důvodu musíme být misionáři. Máme hlásat evangelium, přivádět duše k Ježíši Kristu, nikoliv vést s nimi dialog a snažit se pochopit jejich principy. Právě tato chuť k dialogu s protestanty zrodila bastardní mši a bastardní rity. Protestanti nám řekli: „Nechceme vaši mši, protože vaše mše požaduje věci neslučitelné s naší protestantskou vírou, proto změňte svou mši, a my se budeme modlit s vámi, budeme moci zavést interkom, budeme moci přijímat vaše svátosti, vy budete moci chodit do našich kostelů a my do vašich a budeme mít jednotu.
Ano, budeme mít jednotu, ale ve zmatku, bastardní jednotu. To nechceme, Církev to nikdy nechtěla. Milujme protestanty, chceme, aby se obrátili, avšak nikdy neznamená milovat, jestliže je obelháváme, že mají stejné náboženství jako katolíci.
Totéž se děje se zednáři. Dnes je zájem vést dialog se zednáři, nejen vést s nimi dialog, ale dovolit, aby katolíci mohli být také zednáři. Je to odporný dialog. Víme velmi dobře, že osoby, které řídí masonerii, především ti odpovědní, jsou nutně proti našemu Pánu Ježíši Kristu. A černé mše, které pořádají, jsou odporné, rouhavé a hnusné. Jsou to parodie na mši našeho Pána. Požadují naše posvěcené hostie, aby mohli pořádat černé mše, protože ďábel ví, že v Eucharistii je náš Pán. Nechtějí hostie ze mší, o kterých není jisto, zda jsou tělem našeho Pána. Proč vést dialog s lidem, který chce opětovnou smrt našeho Pána v osobě údů, v osobě církve? Takový dialog nemůžeme připustit. My víme, kam vedl dialog s ďáblem: první dialog vedla s ďáblem Eva. S ďáblem se nevede dialog. Hlásáme všem, že jsou pod vlivem ďábla, dokud se neobrátí a nepřejdou k našemu Pánu Ježíši Kristu.
Moji drazí bratři, nechejme být ty, kteří nechápou věci tak, jak je chápeme my, ale modleme se za ně, aby jim Bůh dopřál světla.
Ale abychom měli jasno, proč jsme se pevně rozhodli, že nepřijmeme cizoložnou jednotu církve s Revolucí? Protože my trváme na božství našeho Pána Ježíše Krista. Proč se Petr stal Skálou? Vzpomeňte si na evangelium. Petr se stal Skálou, protože vyznal božství Ježíše Krista. A všichni apoštolové vyznali tuto víru veřejně o Letnicích a hned nato byli pronásledováni. Velekněží jim řekli: Nemluvte více o tomto jménu, nechceme slyšet toto jméno. A co na to řekli apoštolové? Nemůžeme. Nemůžeme nemluvit o našem Pánu Ježíši Kristu, našem Králi!
Vy mi řeknete: Je to možné? Zdá se, že obviňujete Řím, že nevěří v božství našeho Pána Ježíše Krista!
Liberalismus má dvě tváře: oni tvrdí, že přijímají jeho téze, a pak v praxi jednají stejně jako nepřátelé církve.
Ale co znamená božství našeho Pána Ježíše Krista? Že náš Pán je jedinou osobou na světě, jedinou lidskou bytostí, která mohla říci: „Já jsem Bůh“. A právě proto, že mohl říct: Já jsem Bůh, mohl být také Spasitelem lidstva, jediným Veleknězem lidstva.
On je jediným Králem lidstva. Je jím svou povahou, nikoliv z nějakého titulu nebo privilegia, nýbrž pro samu skutečnost, že je Boží Syn.
Ale co říkají oni? Spása není jen v Ježíši Kristu. Spása je i mimo Pána Ježíše Krista. Není jen kněžství Pána Ježíše Krista. Všichni věřící jsou kněží. Skutečnost však je taková, že musím mít svátostnou účast na Kristově kněžství, abych mohl slavit oběť mše svaté.
A konečně třetí blud. Odmítá se sociální království našeho Pána Ježíše Krista, protože je prý nemožné. A to jsem slyšel z úst nuncia v Bernu a z úst někdejšího rektora univerzity Gregoriana, který mě přišel přemlouvat, abych upustil od ordinace kněží 29. června. Řekl mi: „Proč jste proti koncilu?“ Odpověděl jsem: „Je možno přijmout koncil, když ve jménu tohoto koncilu tvrdíte, že je třeba zrušit všechny katolické státy, že katolické státy už nejsou vhodné, tedy státy, kde kraluje Ježíš Kristus? To není možné přijmout. Jedna věc je, že něco podobného už dnes není možné, ale druhá věc je, udělat z toho princip a v důsledku toho neusilovat o toto království Ježíše Krista. Modlíme se přece každý den v modlitbě Otče náš: Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Právě proto zpíváme v Gloria: Tu solus Dominus, tu Solus Altissimus, Jesu Christe. Zpíváme to, a jakmile vyjdeme ven, budeme hlásat: Už to neplatí, aby náš Pán nad námi kraloval? Tak jsme katolíci, nebo ne?
Nebude na zemi mír, dokud se nevrátí království našeho Pána Ježíše Krista. Království našeho Pána je právě to království, kde platí principy lásky a Boží přikázání, která vytvářejí společenskou rovnováhu a vedou ke spravedlnosti a míru.
Je to království našeho Pána, které chceme, když vyznáváme, že Ježíš Kristus, náš Pán je Bůh. A právě proto také chceme mši sv. Pia V., protože tato mše hlásá královskou důstojnost našeho Pána. Nová mše je svým způsobem hybridní, protože není hierarchická, ale jen demokratická, společenství v ní zaujímá více prostoru než kněz, a proto není pravou mší, která potvrzuje královskou důstojnost našeho Pána.
Jak se stal náš Pán Králem? Potvrdil svou královskou důstojnost na Kříži: Regnavit a ligno Deus. Přemohl hřích, přemohl ďábla, přemohl smrt svým Křížem. To jsou tři velkolepá vítězství našeho Pána. Říká se, že je to triumfalismus. Dobře, ale my chceme právě tento triumfalismus našeho Pána. Proto naši předkové stavěli velkolepé katedrály. Proč věnovali na ně tolik prostředků, když byli chudší než my? Proč věnovali tolik času na budování katedrál, které dodnes obdivují i ti, kteří nevěří? Proč? Kvůli oltáři. Kvůli našemu Pánu Ježíši Kristu. A to je důvod, proč poklekáme před nejsvětější Eucharistií. »Ty jsi můj Bůh a můj Pán, Ježíši Kriste, tobě se klaníme, víme, že díky tobě jsme se narodili, díky tobě jsme se stali křesťany, díky tobě jsme byli vykoupeni a ty nás budeš soudit v hodinu naší smrti. Ty nám dáš slávu nebes, kterou jsme si zasloužili.«
Proto je náš Pán Ježíš Kristus přítomen ve svaté Eucharistii, tak jako byl přítomen na kříži. A to je důvod, proč nás vyhánějí z našich chrámů, proč vyhánějí kněze, sloužící tradiční mši, která posvěcovala tolik světců po tolik staletí. Janu z Arku, svatého faráře Arského, sv. Terezii od Dítěte Ježíše. Jak je to absurdní! Tvrdit, že je to něco pro blázny! Jak je to možné, že tato mše se stala postrachem pro naše biskupy, kteří by měli střežit naši víru?
Mše sv. Pia V. představuje naši víru, je pevností naší víry a my potřebuje tuto pevnost pro naši víru.
Náš obřad je hluboce zbožný a hluboce katolický. Když vidím, že biskup v Lille daroval jeden chrám muslimům, proč by nemohl dát jeden k dispozici věrným katolíkům?
(...)
Chci, aby se o nás mluvilo jako o katolících, nikoliv jako o tradicionalistech, protože nevidím žádnou možnost být katolíkem, jestliže nejsem tradicionalista, protože Církev je Tradice. Co by bylo z lidí, kdyby nebyli v Tradici? Nemohli by žít. Život jsme přijali od našich rodičů, výchovu jsme přijali od těch, kteří byli před námi, i my jsme tradice. Tak to chtěl Bůh. Bůh chtěl, aby tradice přecházely z generace na generaci, jak ve věcech lidských, tak božských. Proto nebýt tradicionalistou znamená ničit sám sebe: je to sebevražda. A to je důvod, proč jsme katolíci a setrváváme v církvi. (…)
Pramen: La Porte Latine Kráceno
