Hyppolit a Biffi o antikristovi
Kristus a Antikrist, napsaný na počátku třetího století svatým Hyppolitem Římským, je první teologickou prací věnovanou postavě ďábla. Slavný je i dnešní popis kardinála Biffiho v komentáři ke Třem dialogům a Solověvovu popisu Antikrista. Sbírka s těmito spisy vychází v seriálu "I Talenti".
Ježíš Kristus je lev kvůli královské důstojnosti a slávě; Antikrist kvůli tyranii a násilí; král Kristus a pozemský král Antikrist; pseudospasitel se představil jako beránek, a bude považován za beránka, ačkoliv je v sobě vlkem. Pán poslal apoštoly ke všem národům, a i on posílá i své pseudoapoštoly. Jestliže Kristus je Pravda, Antikrist je ten, kdo učí veškeré falešné nauce.
Tato slova jsou převzata z prvního traktátu o ďáblovi, který napsal v roce 200 Hyppolit Římský; nedávno byla publikována v Cristo e l’Anticristo, cenném seriálu "Talenty" studia Edizioni Domenicani a edizioni San Clemente s řeckým textem vydaným Marií Benedettou Artioli, spolu se starobylými velikonočními homiliemi a dvěma ironickými projevy o Antikristu od kardinála Giacoma Biffiho.
Z autorovy antikristologie se naopak vynořuje také jeho christologie, nakolik obratně přistupuje k postavám Krista a paralelně ďábla, aby ještě více vynikla skutečnost, že opice Boží je zjevně vše, čím Mesiáš není. Podle Hippolyta Antikrist pochází z židovské linie, z linie soudce a tyranského krále Dana, protože v Genesis čteme: „Ať je Dan had zploštělý na silnici, který kousne do koňské paty" (Gn49:17). Biblická ukázka této pasáže, s níž Hippolyt následuje svého učitele Ireneje z Lyonu, je však v podstatě podporována pouze skutečností, že tento kmen nespadá do kategorie těch, které jsou součástí 7. kapitoly Apokalypsy.
Příchod Krista ve slávě přinese konec vlády Antikrista, který se v očekávání definitivní porážky „povznesl se ve svém srdci, začíná povstávat a oslavovat sám sebe jako Boha, pronásledovat svaté a rouhat se Kristu". Kníže démonů, který se prezentuje „se dvěma rohy podobnými rohům beránka, aby ze sebe udělal Syna Božího", ve skutečnosti mluví jako drak, „protože je lhář a nemluví pravdu". Přichází, aby „utiskoval a vyhnal ze světa služebníky Boží, aby mu nekazili jeho slávu"; slibuje, že dá svým následovníkům moc a pozemská království, jen aby byl zbožňován jako Stvořitel; „volá lidstvo k sobě, chce si vytvořit to, co je mu cizí, oznamuje všem falešné vykoupení, zatímco nemůže zachránit sám sebe."
Avšak „žena oděná sluncem" (Zj 12:1), postava Církve, tomu pasivně nepřihlíží, a dokonce ani v době zkoušky a pronásledování „nepřestává plodit ze svého srdce Slovo", aby každý věřící, stejně jako Theophilus, adresát Hippolytova traktátu, mohl žít ve společenství s Ním a „zůstávat bezúhonný před Bohem a lidmi, dokud Kristus nevzkřísí své svaté, nebude se s nimi radovat a oslavovat Otce".
Ve velikonoční homilii, která v tomto schématu navazuje na text pro bdění o svaté noci a jejímž zdrojem je list od samotného Hippolyta, který byl ztracen, se objevuje srdce víry společenství křesťanského starověku. Velikonoce jsou vítány ve dvojím a originálním významu „utrpení a přechodu": stejně jako v době zákona židovský lid vytrpěl v Egyptě rány a smrt prvorozenců, dříve než mohl slavit Velikonoce překročením Rudého moře, stejně tak bylo nutné, aby Syn Boží vytrpěl smrt na kříži, aby jeho svatý lid mohl přejít ze smrti do nového života podle jeho milosti. Znamením vítězství Vzkříšeného je kříž, oslavovaný jako strom, jehož „květy vzkvétám; z jehož plodů si plně užívám, plody, které pro mě byly od počátku připraveny, si svobodně sbírám; dokonce i jeho listy jsou duchem života. Je to mé útočiště, když se bojím Boha, podporují mě, když zakolísám; když bojuji, je to moje cena, a když zvítězím, moje trofej." Stále se rozrůstá jako „nesmrtelná rostlina umístěná mezi nebem a zemí, opora všech věcí, podpora vesmíru, základ celé země, kosmické pouto, které drží pohromadě mnoho forem lidské přirozenosti přibité hřeby Ducha, aby nyní, kdy je harmonicky spojena s božským, již z něho nemohla být uvolněna".
V návaznosti na poetickou velikonoční lyriku autor rozjímá o velkém tajemství naší spásy: „Ó Velikonoce, záři nového pochodňového průvodu a jase panenských pochodní! Je to skrze tebe, že lampy duší již nebudou uhašeny, protože božský a duchovní oheň milosti zajišťovaný Kristovým olejem jde ke všem jako pochodeň přenášená v těle i v duši".
Kardinál Giacomo Biffi komentuje Tři dialogy a popis Solovjevova Antikrista, jehož je hlubokým znalcem, a vidí v dodatku ke svazku v postavě ďábla „hypostatizaci zmatené a nejednoznačné religiozity naší doby". V tomto dílu je Antikrist představován jako „přesvědčený spiritualista, obdivuhodný filantrop, oddaný a pilný pacifista, angažovaný a pečlivý vegetarián, odhodlaný a přesvědčený, vynikající ekumenista, bez zásad nepřátelství vůči Kristu, ale pilně střežící svou absolutní jedinečnost" ve jménu „křesťanských hodnot, dialogu, otevřenosti, která degraduje bojovnost víry na roveň humanitární a obecně kulturní akce".
Je tedy zcela jasné, že máme co do činění s identitou nepřítele, který si dokonce přivlastňuje zásluhy za „očištění křesťanského poselství od toho, co je pro dnešního člověka nepřijatelné", přičemž hrozí riziko odpadlictví, spočívající pro křesťana v tom, že „z lásky k otevřenosti vůči světu a dobrého sousedství se všemi, aniž by si to uvědomoval, v exaltaci zcela sekundárních cílů téměř rozpouští samotný fakt spásy".
Fabio Piemonte - Nuova Bussola Quotidiana
