Lumen de Lumine

Z dopisu sv. Tomáše Becketa

Dbáme – li my, nositelé titulů biskupských a velekněžských,⁽¹⁾ o to, abychom opravdu byli tím, čím se nazýváme, a chceme – li znát plný význam svého jména, musíme neustále pečlivě hledět na toho, jejž Bůh ustanovil veleknězem navěky, a věrně kráčet za tím, který sám sebe obětoval Otci na oltáři kříže a z nebeské výšiny bez přestání sleduje činy a úmysly všech lidí, aby mohl jednou každému odplatit podle jeho skutků.

Vzali jsme zajisté na sebe úkol být jeho zástupci na zemi, dostalo se nám slavného titulu a čestné hodnosti jako nástupci apoštolů a jejich žáků v církevním úřadě a spravujeme na čas plody duchovního snažení církve, takže naše služba má přispívat ke zkáze panství hříchu a smrti a k tomu, aby Kristova stavba zakořeněná ve víře a rozkvetlá ctnostmi vyrůstala v Pánu ve svatý chrám.⁽²⁾

Je jistě velký počet nás biskupů, kteří jsme při svěcení slíbili, že budeme učiteli a pastýři starostlivými, vytrvalými a co nejsvědomitějšími, a každodenně tento slib slavnostně opakujeme. Kéž by se o ovšem věrnost slibu posilovala svědectvím skutků! Vždyť žeň je hojná,⁽³⁾ ale k tomu, aby bylo sklizeno a svezeno do stodol, nestačí ani jednotlivec ani malý počet lidí.

A kdo by pochyboval, že hlavou všech církví a pramenem katolického učení je církev římská? Kdo by nevěděl, že klíče nebeského království byly dány Petrovi? ⁽⁴⁾ Což z Petrovy církve a z jeho učení nevyrůstá celá stavba univerzální církve, dokud všichni v jednotě víry a v poznání Božího Syna nedospějeme do mužné zralosti Kristovy?⁽⁵⁾

Je jistě nezbytné, aby bylo mnoho těch, kdo sázejí, a mnoho těch, kdo zalévají, neboť si toto žádá šíření Božího slova a rozptýlenost národů. Dokonce i starozákonní lid, ačkoliv mu stačil jediný oltář, musel mít větší počet učitelů. Tím spíše Boží lid nyní, při takovém množství a za neustálého přílivu dalších národů, jimž by k zapálení oběti nestačilo ani množství všech zvířat z Libanonu i Judska. ⁽⁶⁾

Ať však zalévá nebo sází kdokoliv, nedá Bůh vzrůst, jestliže nesázel ve víře Petrově a jestliže nespočívá na jeho učení.

Právem se předkládají všechny nejdůležitější pře Božího lidu Petrovi, neboť římský biskup je má posoudit; a úřady matky církve jsou podřízeny Petrovi, neboť nakolik jsou povolány podílet se na pastorační péči, uplatňují jemu svěřenou pravomoc.

Mějte konečně na paměti, jak byli zachráněni naši otcové, v jak hlubokých utrpeních církev rostla a se rozmáhala. Mějte na paměti, z jakých bouří vyvázla Petrova lodička vedená kormidelníkem Kristem a jak dosáhli koruny ti, jejichž víra prošla zkouškou, aby se ještě jasněji rozhořela.

Tak postupovaly celé zástupy svatých, aby jednou provždy platilo, že nedostane vítězný věnec, kdo si při zápase nepočíná podle pravidel.⁽⁷⁾

⁽¹⁾Dopis byl napsán Giblemu Foliotovi, jednomu z anglických biskupů, kterého král nechal na jaře 1163 přeložit do Londýna, aby ho měl blízko jako svého poradce proti arcibiskupovi. ⁽²⁾ srov. EF 2, 20-21. ⁽³⁾ srov. Mat 3, 37. ⁽⁴⁾ srov. Mt 16, 18-19) ⁽⁵⁾ EF 4, 12-13. ⁽⁶⁾ srov. Iz, 40, 16. ⁽⁷⁾ 2 Tim, 2,5.

Viz také: Homilie kardinála Burkeho v Reimsgate