Arcb. Viganò o katolické identitě
Konference o katolické identitě - Pittsburgh, Pennsylvánie 23-25. říjen 2020
Je to první televízní veřejný projev arcibiskupa Vigana od zveřejnění jeho výpovedi v srpnu 2018
Drazí přátelé,
dříve než začnu, dovolte mi vás všechny srdečně pozdravit.
Poprvé k vám po více než dvou letech osobně promlouvám prostřednictvím této videozprávy, která byla natočena několik dní před konferencí o katolické identitě v roce 2020.
Jak vidíte, daří se mi dobře. Jsem zdravý jako rybička, a náladu mám ještě lepší.
Je to i díky vašim modlitbám, podpoře a povzbuzení, kterých se mi od vás dostává, jakož i od mnoha přátel a bratří na celém světě.
Všichni jsme sjednoceni spolu v modlitbě, a ve svatém boji, který jsme byli povoláni bojovat, každý na svém osobním frontě pod pláštěm Nejsvětější Panny, Královny vítězství, a pod ochranou sv. Michala Archanděla.
Obzvláště chci poděkovat Michaelovi Mattovi, který mě se svatou vytrvalostí laskavě pozval, abych k vám promluvil.
Věřím tomu, že nastala vhodná chvíle, abych vám přednesl následující proslov.
Tématem tohoto proslovu bude "Jak revoluce koncilu slouží novému světovému pořádku".
1. Žijeme v mimořádných časech
Jako asi každý jeden z nás pravděpodobně pochopil, nacházíme se v historickém časovém okamžiku;
ukázalo se, že minulé události, které kdysi zdánlivě nesouvisely, jednoznačně mezi sebou souvisí, a to jak v principech, kterými jsou inspirované, tak i v cílech, které se snaží dosáhnout.
Rozumné a objektivní zhodnocení současné situace nám nedává na výběr, jen pochopit dokonalou vzájemnou spojitost mezi rozvojem globální politické struktury a úlohou, které se Katolická církev ujala při nastolení nového světového pořádku.
Abych to upřesnil, mluvím o úloze této zdánlivé většiny v církvi, která je ve skutečnosti malá co do počtu lidí, ale za to nesmírně vlivná, a kterou kvůli stručnosti označím jako církev v církvi.
Je evidentní, že ani neexistují dvě církve, něco takového by bylo nemožné, rouhavé a heretické, a ani neselhala jediná pravá Kristova Církev ve svém poslání, čímž by samu sebe degradovala na sektu.
Církev Kristova nemá nic do činění s těmi, kteří za posledních 60 let naplňovali plán její okupace.
Vzájemné propletení mezi katolickou hierarchií a členy církevní Kamarilly není teologickým faktem, ale spíše historickou realitou, která nespadá do žádné kategorie, a proto se jako taková musí analyzovat.
Víme, že projekt nového světového pořádku spočívá v nastolení zednářské tyranie: tento projekt sahá až do dob francouzské revoluce, osvícenství, konce katolických monarchií, a vyhlášení války církvi.
Dá se říci, že nový světový řád je pravým opakem křesťanské společnosti, šlo by o realizaci ďábelského Civitas Diaboli - Ďáblova státu, na rozdíl od Civitas Dei - Božího státu, ve věčném zápase mezi světlem a temnotou, dobrem a zlem, Bohem a satanem.
V tomto zápase Prozřetelnost postavila Kristovu církev, a zvláště Nejvyššího velekněze, do role kathekona, což je ten, kdo zadržuje zjevení se tajemství nepravosti (2 Sol, 6-7).
Svaté Písmo nás varuje, že při manifestaci Antikrista, bude tato překážka - kathekon - odstraněna.
Je mi naprosto jasné, že konec světa se blíží přímo před našima očima, protože tajemství nepravosti se se zmizením odvážné opozice kathekona už rozšířilo do celého světa.
Neudělejme tu chybu, že budeme současné události popisovat jako "normální", když si vezmeme v úvahu, co by se stalo s právními, kanonickými a společenskými kritérii, které by si taková normálnost vyžadovala.
V mimořádných časech, a současná krize v církvi je opravdu mimořádná, se události vymykají tomu, co naši otcové považovali za normální. V mimořádných časech můžeme slyšet papeže podvádět věřící;
vidět knížata Církve, které jsou obviňovány ze zločinů, které by v minulosti vzbudily hrůzu, a byly by přísně trestány, být svědky liturgických obřadů v našich kostelech, které jsou podle všeho výplodem zvrácené Cranmerové mysli, vidíme preláty v procesí s nečistou modlou pačamamy kráčet do Baziliky sv. Petra, a slyšíme, jak se Kristův zástupce omlouvá uctívačů této modly, když se ji katolík opováží hodit do Tibery.
V těchto mimořádných časech slyšíme konspirátory, kardinála Godfried Danneelsa, který nám říká, že od doby, kdy zemřel papež Jan Pavel II., Tak St. Gallenská mafie vymýšlela plán, jak na Petrův stolec dosadit jednoho ze svých, a jak později vyšlo najevo, tak to byl Jorge Mario Bergoglio.
Tváří v tvář tomuto znepokojujícímu odhalení by nás mohlo udivit, že ani kardinálové, ani biskupové neprojevili rozhořčení, ani nepožadovali, aby se pravda dostala na světlo.
2. zatmění v pravé Církvi
Dále budu mluvit o 60 let jsme svědky zatmění pravé Církve anticirkví, která si postupně přisvojovala její jméno, okupovala kurii a její dikasterie, diecéze a farnosti, semináře a univerzity, konventy a kláštery.
Anticírkev si tedy přisvojila její autoritu, a jejich duchovní nosí její posvátná roucha;
využívají její prestiž a moc, aby si přivlastnili její poklady, majetek a peníze.
A podobně jako v přírodě, ani k tomuto zatmění nedochází najednou;
k tomuto stmívání dochází, když se nebeské těleso dostane mezi slunce a nás.
Jde o poměrně pomalý, ale nezadržitelný proces, během kterého Měsíc anticirkve putuje po své oběžné dráze, až dokud nepřekryje Slunce, čímž vytvoří stín ve tvaru kužele, který dopadá na Zemi.
Právě nyní se nacházíme v tomto doktrinálním, morálním, liturgickém a disciplinárním kuželovitém stínu.
Není to ještě úplné zatmění, které uvidíme na konci světa během Antikristovy vlády.
Ale je to částečné zatmění, kdy světelná korona slunce obepíná černý disk měsíce.
Proces, který vedl k dnešnímu zatmění církve nepochybně započal modernismem.
I přes formální odsouzení ze strany magisteria, které se v této fázi pravdou nádherně blyštělo, anticírkev nadále putovala po své oběžné dráze.
Ale s Druhým vatikánským koncilem zavládla nad církví temnota této falešné entity.
Zpočátku zakrývala jen malou část, ale tma postupně narůstala.
Kdokoliv by v té době ukázal na slunce a usoudil by, že ho Měsíc určitě zakryje, byl označen za "proroka zkázy", trpícího druhem fanatismu a neukázněnosti vyplývajícím z nevzdělanosti a předsudků.
Případ arcibiskupa Marcela Lefebvra a několika dalších prelátů na jedné straně potvrzuje prozíravost těchto pastýřů, a na druhé straně nejednotnou reakci jejich protivníků, kteří ze strachu, že ztratí moc, využili veškerou svou autoritu na popření důkazů, a zatajení svých pravých úmyslů.
Pokračuji v podobenství: dá se říci, že na obloze víry, je zatmění vzácným a mimořádným jevem, ale popírat, že během zatmění se šíří temnota, jen proto, že za obvyklých podmínek k tomu nedochází, není projevem víry v neomylnost církve, ale spíše tvrdohlavým odmítáním důkazů nebo zlomyslnosti.
Svatou Církev, jak Kristus přislíbil, nikdy nepřemohou brány pekelné, ale to neznamená, že nebude, nebo již není, zastíněna svým pekelným padělkem - anticírkví, měsícem, který ne náhodou vidíme pod nohama ženy v Apokalypse: "Pak se na nebi ukázalo velké znamení: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a na její hlavě věnec z dvanácti hvězd. "(Zj 12,1) Měsíc leží pod nohama Ženy, která je nad vším pomíjivým, nad vší pozemskou zkažeností, nad zákonem osudu a královstvím ducha tohoto světa.
A je tomu tak proto, že tato Žena, která současně symbolizuje Nejsvětější Pannu Marii a Církev, je amicta sole, oblečená do Slunce Spravedlnosti, kterým je Kristus, "osvobozena od všech démonických sil, protože má účast na tajemství Kristovy neměnnosti", jak to napsal svatý Ambrož.
Zůstává bez zranění, pokud už ne ve svém bojujícím království, tak určitě v trpícím v očistci, a ve vítězném v ráji.
Svatý Jeroným, který k těmto slovům ve Svatém Písmu přidal komentář, nám připomíná, že "brány pekelné jsou hříchy a neřesti, především však učení heretiků." Proto víme, že ani "syntéza všech herezí", kterou představuje modernismus, a jeho aktualizovaná konciliární verze, nedokáže definitivně zastínit nádheru Kristovy Nevěsty, ale je mu to umožněno pouze na krátké období zatmění, které Boží Prozřetelnost ve své nekonečné moudrosti dopustila, aby dosáhla většího dobra.
3. Zřeknutí se nadpřirozeného rozměru
V této části bych se chtěl zvlášť zaměřit na souvztažnost mezi revolucí Druhého vatikánského koncilu a nastolením nového světového pořádku.
Dominantou této analýzy je poukázání na to, že se církevní hierarchie, dokonce i na nejvyšších místech, zřekla nadpřirozeného rozměru církve a její eschatologické úlohy.
Tímto koncilem inovátoři smazaly božský původ církve ze svého teologického obzoru, a vytvořili subjekt lidského původu na způsob dobročinné organizace.
Prvním důsledkem této ontologické rozvratné činnosti bylo nezbytné popření skutečnosti, že Kristova Nevěsta není, a ani nemůže být něčím, co Pánovi zástupci mohou změnit.
Není ani majetkem papeže, a nepatří ani biskupům nebo teologům, a proto jakýkoliv pokus o "Aggiornamento" ji ponižuje na úroveň společnosti, která za účelem dosažení zisku obnovuje svou obchodní nabídku, prodává zbytky akcií a řídí se nejnovějšími trendy.
Církev je na druhé straně nadpřirozené a božské podstaty: upravuje svůj způsob hlásání evangelia národům, ale nikdy v něm nemůže změnit ani jediné i, ani popřít svou náklonnost k nadpřirozenému tím, že se poníží na obyčejnou sociální službu.
Oproti tomu anticirkev si pyšně nárokuje právo provést změnu paradigmatu, a to nejen změnou způsobu vykládání doktríny, ale změnou samotné doktríny:
Trvat na učení magisteria je k ničemu. Drzé uplatnění práva na změnu víry od inovátorů se tvrdohlavě řídí modernistickým přístupem.
První chyba, které se koncil dopustil, je především nedostatek nadpřirozené perspektivy, který je výsledkem duchovní krize, která již byla latentní, a pokus vytvořit ráj na zemi s bezobsažným lidským obzorem.
V souladu s tímto přístupem vidí encyklika Fratelli tutti naplnění pozemské utopie a sociálního vykoupení v lidském bratrství, pax oecumenica mezi náboženstvími a ve vítáni přistěhovalců.
4. Pocity méněcennosti a neschopnosti
Jak jsem už při jiných příležitostech psal, revoluční požadavky Nouvelle Theology padly u koncilních otců na úrodnou půdu z důvodu jejich vážného komplexu méněcennosti oproti světu.
V poválečném období bývaly časy, kdy se revoluci vedené zednáři v občanské, politické a kulturní sféře podařilo zlomit katolickou elitu a přesvědčit ji o své nedostatečnosti tváří v tvář epochální výzvě, ze které už není úniku.
Namísto hledání chyb v sobě a zpochybňování své víry, tato elita - biskupové, teologové, intelektuálové lehkovážně připsali odpovědnost za bezprostřední selhání církve její skálopevné hierarchické struktuře a zkostnatění jejího doktrinálního a morálního učení.
Při pohledu na porážku evropské civilizace, kterou církev pomohla vytvořit, si elita pomyslela, že k neshodám se světem dochází pro nesmlouvavost papeže a morální strnulost kněží, kteří se odmítají vyrovnat s duchem doby a "otevřít se".
Tento ideologický přístup vychází z mylného předpokladu, že mezi církví a současným světem může existovat spojenectví, shoda úmyslů a přátelství.
Nic není vzdálenější od pravdy, protože v boji mezi Bohem a satanem, světlem a temnotou, přestávky neexistují.
Cituji z knihy Genesis: "Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím, ono ti rozdrtí hlavu a ty mu zasáhneš patu." Toto nepřátelství si přeje samotný Bůh, který staví Nejsvětější Pannu Marii a církev za věčné nepřátele odvěkého hada.
Svět má své kníže, které je "nepřítelem", "vrahem od počátku" a "lhářem".
Usilovat uzavřít pakt o neútočení se světem znamená uzavřít dohodu se satanem.
Tím by se zrušila a překroutila samotná podstata církve, jejímž posláním je obrátit co nejvíce duší ke Kristu pro větší slávu Boží, aniž by někdy složila zbraně proti těm, kteří je chtějí přilákat k sobě a do zatracení.
5. "IDEM sentire" revoluce a koncilu
Pocit neschopnosti u koncilních otců se prací inovátorů, jejichž heretické myšlenky se shodovaly s požadavky světa, pouze zvětšoval.
Komparativní analýza moderního myšlení potvrzuje idem sentire (stejné pocity nebo stejné smýšlení) konspirátorů s jednotlivými prvky revoluční ideologie.
Popis těchto komparativních detailů najdete v písemné verzi mé přednášky.
Když bude tato anticírkev v plném rozsahu zavedena a Katolická církev v kompletním zatmění, autorita vůdců anticírkve bude záviset na stupni podřízenosti se novému světovému řádu, který nebude tolerovat žádné odchylky od vlastního vyznání a bude svůj dogmatismus, fanatismus a fundamentalismus, který dnes mnozí preláti a samozvaní intelektuálové tak vehementně kritizují u těch, kteří zůstali věrní Magisteriu, bezohledně prosazovat.
Takovým způsobem bude moci církev v církvi nadále vystupovat pod obchodní značkou "katolické církve", ale bude otrokem myšlení nového řádu, čímž bude připomínat Židy, kteří poté, co před Pilátem popřeli, že Kristus je jejich král, byli zotročení veřejnými orgány své doby: "Nemáme krále, jen císaře!" Dnešní císař nám přikazuje zavírat kostely, nosit roušky a odkládat oslavy pod záminkou falešné pandemie.
Komunistický režim pronásleduje čínské katolíky a z Říma je slyšet jen ticho.
Zítra se najde nový Titus (Vespasián), který vyhladí koncilní chrám a jeho pozůstatky převeze do nějakého muzea, a opět se jednou Bůh pomstí rukama pohanů.
6. klíčová role umírněných katolíků v revoluci
Někdo by mohl říci, že koncilní otcové a papežové, kteří tomuto shromáždění předsedali, si neuvědomili, jaké důsledky budou mít jimi schválené dokumenty koncilu pro budoucnost církve.
Pokud by tomu tak bylo, tedy kdyby měli nějakou následnou lítost nad svým unáhleným schválením heretických textů nebo textů hraničících s herezí, je těžké pak pochopit, proč byli neschopní tyto urážky okamžitě zastavit, opravit bludy, objasnit nedorozumění a omyly.
A především mi nejde do hlavy, proč byly církevní autority takové bezohledné vůči těm, kteří bránili katolickou pravdu, a zároveň byly tak strašně vstřícné k rebelům a heretikům.
V každém případě je třeba odpovědnost za koncilní krizi ve značné míře přičíst autoritám, které navzdory tisícům výzev k jejich kolegialitě a úřadu pastýře, žárlivě bránili své privilegia, a uplatňovaly je pouze jediným směrem, a to proti pusillus grex (maličkému stádu), a nikdy proti nepřátelům Boha a církve.
Velmi vzácnými byly případy, kdy Svaté oficium cenzurovalo heretického teologa nebo revolučního řeholníka, což jen tragickým způsobem potvrzuje pravidlo, které se uplatňuje již celá desetiletí;nemluvě o tom, že mnohé z nich v nedávné době rehabilitovali, aniž se tito zřekli svých bludů, a dokonce je povýšili do institucionálních pozic v Římské kurii nebo Papežských ateneií.
Taková je realita, jak to vyplývá z toho, co jsem výše popsal.
Víme však, že kromě progresivního křídla na koncilu a tradičního katolického křídla, existuje i část biskupů, kléru a lidi, kteří se pokoušejí zachovat si odstup od toho, co považují za dva extrémy.
Mluvím o tzv. „konzervativcích", tedy centristické části těla církve, kteří „lijí vodu na mlýn" revolucionářům, protože i když odmítají jejich excesy, sdílejí s nimi stejné principy.
Konzervativci" dělají tu chybu, že tradicionalismu přisuzují negativní význam a dávají jej na opačnou stranu k progresivismu.
Jejich aurea mediocritas (zlatá střední cesta) spočívá v tom, že staví sami sebe do pozice ne mezi dvě neřesti, ale mezi ctnost a neřest.
Jsou to ti, kteří kritizují excesy s pačamamou nebo Bergogliovy nejextrémnější výroky, ale netolerují zpochybňování koncilu, už nemluvě o koncilní rakovině a s ní souvisejícími současnými metastázami.
Korelace mezi politickým konzervatismem a tím náboženským spočívá v zaujetí „středu", tedy syntézou mezi „pravicovou" tezí, a „levicovou" antitezí, jak to říká hegelovský přístup, kterého si nade vše váží umírnění zastánci koncilu.
7. "Otevřená společnost" a "otevřené náboženství"
Tato analýza by byla sotva úplná bez jediného slůvka o neojazyku, který je v církevní sféře velmi oblíbený.
Tradiční katolickou slovní zásobu záměrně upravili tak, aby se změnil obsah, který vyjadřuje.
K témuž došlo v liturgii a kázáních, kde se srozumitelnost katolického výkladu nahradila nejednoznačností nebo implicitním popřením dogmatické pravdy.
Existuje k tomu nekonečné množství příkladů.
Tento jev také sahá do období koncilu, který se pokoušel vyvinout "katolické" verze světských sloganů.
Přece jen bych rád zdůraznil, že všechny ty výrazy, které jsou vypůjčené ze sekulární lexika, jsou také součástí neojazyka.
Jen si vezměme, jak Bergoglio trval na "odchozí církvi", a na otevřenosti jako na pozitivních hodnotách.
A podobně, budu nyní citovat z Fratelli tutti: „Živí a dynamičtí lidé, lidé s budoucností, jsou lidé neustále otevření nové syntéze díky své schopnosti vítat rozdíly." (Fratelli Tutti, 160) Cituji dále: „Církev je domovem s otevřenými dveřmi. " „Chceme být církví, která slouží, která odchází z domova, a opouští svá místa uctívání, vychází ze svých sakristií, aby doprovázela život, živila naději, byla znamením jednoty ...
stavěla mosty, bourala zdi, zasévala semena smíru.“ Podobnost s otevřenou společností, kterou si vynucuje Soros svojí globalistickou ideologií je natolik zarážející, jako kdyby k ní otevřeným náboženstvím chtěli stanovit protějšek.
A toto otevřené náboženství je v dokonalém souladu s globalistickými záměry.
Od politických setkání „za nový humanismus", kterým představitelé církve udělily své požehnání, až po účast pokrokové inteligence na zelené propagandě, tím vším sledují populární myšlenku v smutném a groteskním pokusu potěšit svět.
V ostrém protikladu k tomu jsou slova apoštola, pasáž je z Listu Galaťanům: „Chci si teď naklonit lidi nebo Boha? Nebo se snažím líbit se lidem? Kdybych se ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych Kristovým služebníkem.“ Katolická církev žije pod upřeným pohledem Boha;¨je tu pro Jeho slávu a pro spásu duší.
Anticírkev žije pod upřeným pohledem světa, servilně se podvoluje bohorouhačské apoteóze člověka a zatracení duší.
Na posledním zasedání Druhého vatikánského ekumenického koncilu za přítomnosti všech synodálních otců zazněly ve Vatikánské bazilice tato úžasná slova Pavla VI.: „Náboženství Boha, který se stal člověkem, se setkalo s náboženstvím (neboť je tím, čím je) člověka, který se povýšil na Boha.“
A co se stalo? Došlo ke srážce, bitvě, odsouzení? Zajisté k nim mohlo dojít, ale nebyly žádné.
Starý příběh o Samaritánovi byl vzorem pro koncilních spiritualitu.Pocit nesmírné sympatie pronikl jím celým.
Pozornost našeho koncilu uchvátil objev lidských potřeb (a tyto potřeby úměrně rostou s důležitostí, kterou si pro sebe nárokují synové země).
„Vyzýváme však ty, kteří se označují za moderní humanisty a kteří se zřekli nadpřirozených hodnot nejvyšších skutečností, aby koncilu přiznali alespoň jednu dobrou vlastnost a uznali náš nový typ humanismu: i my, ve skutečnosti více, než kdokoliv jiný, si ctíme lidstvo. "
Tato sympatie je zosobněním koncilu a nového náboženství (protože je tím, čím je) anticírkve.
Anticírkev je zrozená z nečistého svazku mezi církví a světem, mezi nebeským Jeruzalémem a pekelným Babylonem.
Všimněte si dobře: termín „nový humanismus" papež poprvé zmínil na posledním zasedání Druhého vatikánského koncilu, a dnes ho jako mantru opakují všichni ti, kteří to považují za dokonalý a soudržný výraz koncilních revolucionářů (nálad).
Vždy s ohledem na toto splynutí úmyslů mezi novým světovým řádem a anticírkví, nesmíme zapomínat ani na Globální pakt o vzdělávání, což je projekt navržený Bergogliem a propagován ve spolupráci s OSN, cituji: „Na vyvolání změny v celosvětovém měřítku, aby vzdělávání bylo tvůrcem bratrství, míru a spravedlnosti.
Co je v této době poznamenané pandemií ještě naléhavější potřeba.“ Tento projekt podpořila a rozšířila do všech vzdělávacích institucí Kongregace pro katolickou výchovu prostřednictvím dopisu, který výslovně odkazuje na koncilní konstituci Gaudium et spes.
Globální pakt o vzdělávání je, cituji: „proces formování se ve vztazích a v kultuře setkání, kde nachází prostor a docenění i „společný domov“ se všemi stvořeními, protože když jsou lidé vedeni k logice společenství a solidarity, už tím samým pracují „na obnovení klidné harmonie se stvořením“ a na utváření světa jako „místa pravého bratrství".
Jak můžete vidět, tak ideologicky to navazuje vždy a výlučně na koncil, protože až tehdy anticírkev povýšila člověka na Boha, dala stvoření na místo Stvořitele.
„Nový humanismus" má zjevně environmentální a ekologický rámec, ze kterého vychází encyklika Laudato Si i Zelená teologie - „Církev s amazonskou tváří" z biskupské synody z roku 2019, kde došlo k uctívání modly pačamamy před zraky římského Sanhedrinu.
Postoj Církve během COVIDu-19 dal jasně najevo, že se na jedné straně hierarchie podřídila státnímu diktátu, což bylo porušením Libertas Ecclesiae, kterou měl papež pevně obhajovat, a na druhé straně popřela jakýkoliv nadpřirozený význam pandemie tím, že nahradila spravedlivý hněv Boha uraženého nesčetnými hříchy lidstva a národů, znepokojující a ničivější zuřivostí přírody, uražeou nedostatkem úcty k životnímu prostředí.
Rád bych zdůraznil, že přisuzovat osobní identitu přírodě, která je téměř vybavena intelektem a vůlí, je začátkem její zbožštění.
Už jsme k tomu viděli svatokrádežnou předehru pod samotnou kupolí Baziliky sv. Petra.
Sečteno a podtrženo: přizpůsobení se anticírkve dominantní ideologii moderního světa vytváří skutečnou spolupráci s vlivnými představiteli státu ve státě, počínaje těmi, kteří usilují o „udržitelné hospodářství", kam patří Jorge Mario Bergoglio, Bill Gates, Jeffrey Sachs, John Elkann, abych pár z nich uvedl.
Dovolte mi krátce zmínit i politickou situaci ve Spojených státech v předvečer prezidentských voleb.
Fratelli Tutti se jeví být jistou formou podpory demokratického kandidáta ze strany Vatikánu a v jasné opozici k Donaldu Trumpovi jen pár dní poté, co František odmítl poskytnout audienci ministrovi zahraničí Mikeovi Pompei v Římě.
To jen potvrzuje, na které straně jsou děti světla, a kdo jsou děti temnoty.
8. Ideologické základy "bratrství"
Téma bratrství, kterým je Bergoglio přímo posedlý, je poprvé formulováno v Nostra Aetate a v Dignitatis Humanae.
Nejnovější encyklika Fratelli Tutti je manifestem této zednářské vize, v níž bylo evangelium v zájmu jednoty mezi lidmi, kde není místo pro Boha, nahrazeno zvoláním Liberté, Egalité, Fraternité.
Všimněte si, že Dokument o lidském bratrství pro světový mír a soužití, který byl podepsán v Abú Dhabí 4. února 2019, Bergoglio hrdě obhajoval těmito slovy: „Z katolického hlediska tento dokument ani o milimetr nepřekročil Druhý vatikánský koncil." Kardinál Miguel Ayuso Guixot, předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog, se v La Civilta Cattolica vyjádřil takto: „Závazek katolické církve k mezináboženskému dialogu, který otevírá cestu k míru a bratrství, je součástí jejího náboženského poslání a má své kořeny v koncilu." Opět se jednou potvrdilo, že rakovina koncilu je příčinou Bergogliánských metastáz.
Fil rouge (společná nit), která spojuje koncil s kultem pačamamy, se také vine přes setkání v Assisi, jak na to správně poukázal ve svém nedávném projevu můj bratr Athanasius Schneider.
A když už je řeč o anticírkvi, biskup Fulton Sheen popisuje Antikrista takto: „Protože jeho náboženstvím bude bratrství bez Božího otcovství, oklame i vyvolené." Zdá se, že se nám toto proroctví od ctihodného amerického arcibiskupa naplňuje přímo před našima očima.
Není proto překvapením, že nechvalně známá španělská Velká lóže poté, co srdečně poblahopřála svému Paladinu povýšenému na trůn, opět vzdala hold Bergogliovi těmito slovy: „Poslední encyklika papeže Františka ukazuje, jak daleko se posunula současná Katolická církev od svých předešlých stanovisek.
Papež ve „Fratelli Tutti" přijal univerzální bratrství, velký princip moderního zednářství.“ Podobně na ni reagovala i italská Grande Oriente: „Jsou to principy, o které zednářství vždy usilovalo a hlídalo pro zvelebení lidstva.“ Pamatuji si, že v zednářských dokumentech Alta Vendita se od devatenáctého století plánovala infiltrace zednářů do církve: „I vy se pokusíte získat pár přátel, a dovést je k nohám apoštolského stolce.
Revoluce se bude kázat v tiáře a pluviálu a pokračovat pod znamením kříže. Bude to revoluce, jíž nebude třeba velmi pomáhat, aby vzplanula v různých koutech světa.“
9. Příčina a následek
Filozofie nás učí, že příčina má vždy konkrétní následek.
Viděli jsme, že kroky podniknuté během koncilu, měly požadovaný účinek – konkretizovaly antropologický bod zlomu, který dnes vedl k apostazi anticírkve a k zatmění pravé Kristovy Církve.
Proto musíme pochopit, že pokud chceme napravit škody, které před sebou vidíme, je nutné a nezbytné odstranit faktory, které je vyvolaly.
Pokud je toto naším cílem, je zřejmé, že akceptování, nebo jen dokonce částečné akceptování, těchto revolučních principů způsobí, že naše úsilí bude zbytečné a kontraproduktivní.
Proto si musíme ujasnit cíle, které chceme dosáhnout, a naše jednání tímto cílům přizpůsobit.
Musíme si však uvědomit, že při této restaurátorské práci nejsou možné žádné výjimky z těchto principů, protože neschopnost předat je dál, by zmařila jakoukoli šanci na úspěch.
A proto jednou provždy dejme stranou zbytečné rozlišování o údajné dobrotě koncilu, zradě přání synodálních otců, litery a ducha koncilu, závažnosti činů magisteria, nebo jeho nečinnosti, a hermeneutické kontinuity versus její narušení.
Anticírkev tento koncil nazvala „ekumenickým", aby své revoluční agendě dala autoritu a právní sílu přesně tak, jak Bergoglio nazval svůj politický manifest věrnosti novému světovému pořádku „encyklickým listem".
Nepřítelova mazanost izolovala zdravou část církve, která se neumí rozhodnout, zda má uznat podvratnou povahu koncilních dokumentů, a tedy vyloučit je z Magisterského korpusu, nebo má tuto skutečnost popřít tím, že je prohlásí za apodikticky pravověrné, aby tak ochránila neomylnost učitelského úřadu církve.
Otázky Dubií byly pro tato knížata církve ponižující, ale nepřinesly rozvázání doktrinálních uzlů, na které upozorňovaly římského papeže.
Bergoglio na ně neodpovídá právě proto, protože nechce popřít nebo potvrdit implicitní bludy, čímž by se vystavil riziku, že ho prohlásí za heretika, a ztratil by úřad papeže.
Stejnou metodu použili na koncilu, kde nejednoznačnost, a použití nepřesné terminologie brání odsouzení bludu, který již byl naznačen.
Ale právník ví velmi dobře, že kromě očividného porušení zákona je možné dopustit se trestného činu i jeho obejitím a zneužitím na špatné účely: „Contra legem fit, quod in fraudem legis fit." (Obcházení zákona je také jeho porušením).
10. Závěr
Jediný způsob, jak v tomto boji vyhrát, je vrátit se k tomu, co Církev dělala vždy, a přestat dělat to, co od nás dnes žádá anticírkev, tedy co pravá Církev odjakživa odsuzovala.
Vraťme našeho Pána Ježíše Krista, Krále a Velekněze, zpět do centra života církve; a především do středu života našich společenství, našich rodin, nás samých.
Obnovme korunu Nejsvětější Panně Marii, Královně a Matce církve.
Začněme znovu důstojně slavit tradiční svatou liturgii a modlit se slovy svatých, ne žvásty modernistů a heretiků.
Začněme si opět vychutnávat spisy církevních Otců a mystiků, a pálit díla proniknutá modernismem a imanentistickým sentimentalismem.
Podporujme svými modlitbami a materiální pomocí mnoho dobrých kněží, kteří zůstávají věrní pravé víře, a přestaňme podporovat ty, kteří souhlasí se světem a jeho lžemi.
A především vás jménem Boha žádám, abyste se zbavili pocitu méněcennosti, na který nás navykli naši nepřátelé: v Boží válce neponížili nás (my si rozhodně za své hříchy zasloužíme každé ponížení) – ne, oni ponižují Boží majestát a Nevěstu Neposkvrněného Beránka.
Pravda, kterou jsme přijali, nepochází od nás, ale z Boha! Popírat pravdu, připustit, že se musí omlouvat před herezí a bludy anticírkve, není skutkem pokory, ale zbabělosti a bázlivosti.
Jako příklad si vezměme svaté Makabejské mučedníky dříve, než od nás bude nový Antiochos požadovat, abychom přinášeli oběti modlám a zřekli se pravého Boha. Odpovězme jim jejich slovy, když se modlili k Bohu: „Pošli nám i nyní, Vládce nebes, dobrého anděla (aby vzbudil) strach a hrůzu! Svým mocným ramenem zažeň ty, kteří s rouháním táhnou proti tvému svatému lidu!"
Dovolte mi, abych toto své dnešní vystoupení ukončil osobní vzpomínkou.
Když jsem byl apoštolským nunciem v Nigérii, dozvěděl jsem se o nádherné lidové tradici, která má své kořeny v hrozné válce v Biafře a která trvá dodnes.
Osobně jsem se jí zúčastnil během pastorační návštěvy arcidiecéze Onitsha a byl jsem jí dost ohromen. Tato tradice s názvem „Blok růžencových dětí" spočívá v tom, že v každé vesnici a sousedství se shromáždí tisíce dětí (i velmi malých) k modlitbě růžence s cílem vyprosit mír, přičemž každé dítě má v ruce malý kousek dřeva na způsob minioltáře s obrázkem Panny Marie a malou svíčkou na něm.
V nejbližších dnech před 3. listopadem zvu všechny, aby se připojili k růžencové kampani na způsob obléhání Jericha, ne se sedmi trubkami z beraních rohů, na které troubili kněží, ale se Zdrávasy maličkých a nevinných, abychom zbořili hradby státu ve státě a církve v církvi.
Připojme se k maličkým v Bloku růžencových dětí a prosme Ženu oděnou sluncem, aby se obnovila vláda Matky Panny Marie a zkrátilo se zatmění, které nás postihlo.
A nechť Bůh požehná tyto svaté úmysly.
Pro www.lifenews.sk přeložil Miroslav Čonka
