Křesťanské bratrství není masomerie
V poslední Františkově encyklice je hmatatelný náboženský relativismus. Předkládá se zde pokus o sjednocení, z jakého se také zrodila masonerie, která připomíná OSN všech náboženství. Skutečné lidské bratrství je plod Ducha Svatého, k němuž dochází pouze díky milosti obrácení ke Kristu, „prvorozenému mezi mnoha bratry“ (Řím 8,29). Jak vysvětlil již Ratzinger, křesťanské bratrství se rodí jen z bratrství s Kristem.
Očekávali bychom, že horoucí touha po všeobecném bratrství, která přiměla Františka, aby napsal Fratelli Tutti, vychází z Ježíšových slov: „Jen jeden je váš Mistr a vy všichni jste bratři“ (Mt 23,8). Slova, která pronesl v souvislosti s výtkou zákoníkům a farizeům, že zkomolili Mojžíšovo učení.
Místo toho je zde pokus o sjednocení, z něhož jako takového se zrodila masonerie. Právě toto stojí na jeho počátku: pronásledování 
pod státní kontrolou, moc, která stojí nad stranami – jimiž byly v XVIII. století církev a aristokracie; šlo o uznání vědy jako neomylného místa, kam patří bohyně osvícenského Rozumu. Avšak v okamžiku, kdy si klademe otázku a organizujeme se jako „místo“ - abychom stáli pospolu - jaký smysl potom přísluší také jinému místu, jakým je církev, která činí z bratrského splečenství svoji formu života? Ať už je to napodobování, či infiltrace, v každém případě je třeba se vyrovnat s absolutním a pro Ježíše Krista nevyhnutelným požadavkem, a tím je obrácení; ale právě toto nevyhovuje Masonerii, a v tom je velký rozdíl.
Problém se nevyřeší, jestliže označíme Evangelium jako zdroj bratrství (FT 277). Tážeme se, zda křesťan může spolupracovat na projektech sjednocení světa, jakémsi OSN náboženství, když náš Pán Ježíš Kristus říká: Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat. Můžeme tedy stát za svým Mistrem?
Podle těla a krve nejsme všichni bratři, jsme bratranci, rodiče atd. Podle ducha se můžeme stát bratry, protože bratrství je plod Ducha Svatého, k němuž dochází pouze na základě toho, že v Něho věříme: „Jen jeden je Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, všechny proniká a je ve všech“ (Ef 4, 5-6). Křestní znovuzrození z nás činí syny. Lidské bratrství je důsledek Božího synovství: tak jak jsme syny v Synu, je možno se stát bratry v Kristu, a to obrácením podle slov Evangelia, nikoliv podle Koránu nebo Masonerie. Neodvolatelná Kristova slova říkají: „Kdo je moje matka a kdo jsou moji bratři? […] Ten kdo koná vůli mého Otce, ten je můj bratr a sestra a matka (srov, Mk 3,33-35). Boží vůle je věřit v Božího Syna (Jan 6,40). Metodou je obrácení.
V galerii kláštera sv. Františka z Assisi, která zobrazuje „ekonomii světce“, se zdůrazňuje právě obrácení jako metoda, jak dospět k utvoření vědomí a k všeobecnému bratrství. Františkovo obrácení k Ježíši bylo nezbytnou podmínkou jeho nového bratrství – svoje následovníky nazýval „bratry“ – a dal jim stejné poslání, jaké dal Kristus církvi: hlásat evangelium a obrácení, protože z toho se následně rodí evangelijní praxe ekonomického nástroje.
Katechismus katolické církve učí, že křtem se stáváme Božími dětmi (Jan 1,12), tedy v Ježíši Kristu „prvorozeném“ mezi mnoha bratry (Řím 8,29) jsme povoláni, abychom byli ve shodě s obrazem jeho Syna. Z tohoto vyvolení pramení pravé bratrství, jakým může být jen ono bratrství křesťanů. Pán požaduje obrácení, které pak vede ke křtu jako podmínce universálního bratrství.
Naopak v encyklice FT je hmatatelný náboženský relativismus. Z mnoha stran bylo ihned konstatováno, že nadpřirozená dimenze je zcela nepřítomná; že zde není žádný poukaz, že pro dosažení věčné spásy je nezbytná příslušnost k církvi, dokonce funkce církve se zde převádí na OSN (173); navíc podmínkou, kterou nesplňuje lidstvo, je důsledek dědičného hříchu; chybí Vykoupení, povolání ke svatosti, působení milosti a především Pánovo velikonoční tajemství; zdá se, jakoby se bratrství realizovalo pouhou příslušností k lidstvu. Je to revoluce v katolické morální teologii – řekli bychom, nevím kolikátá „změna paradigmatu“ neboli odpadlictví – a na začátku encykliky s opomenutím nejzákladnější otázky: proč se Bůh stal člověkem v Ježíši Kristu?
Pomlčení o jezuitských Redukcích - které byly pokusem o evangelizaci a pozvednutí lidstva, je závažné a neomluvitelné opomenutí a dělá z FT pouhý ideologický manifest.
Romano Guardini tvrdil, že bez Kristova vtělení není možno pochopit svět: protože je to to, kolem čeho se utváří jednota myšlení. Toto je podstatný obsah, který je třeba předkládat v aktuálnímu klimatu gnozeologického relativismu, ale je to také cesta k překonání synkretismu a cesta k vyrovnání mystické deformace křesťanství, tj. potlačení deismu a spirituality ve prospěch rozumu. Může to být také pokus o moderní alianci laické racionality, jak s tím začal Ratzinger a pokračuje Ruini.
Žijeme v době, kdy církev prožívá trest. Protože když nejsou používány v pravém významu termíny, v jakých se má církev představovat, není snadné ji odlišit od světa. Když pak četní laici a biskupové, organizovaní či neorganizovaní, kteří by ji měli bránit, dovolují, aby bylo zrušeno pojetí lásky k ní, je církev nejen trestána, ale i poražena jako dosud nikdy.
V tomto bodu je třeba vyjasnit termín bratrství podle katolické nauky. Připomínám mnohokrát vydaný Ratzingerův text Křesťanské bratrství. Vyšel 1960 a dodnes je v oběhu, doporučuji aktuální vydání: Queriniana 2005. Zde je několik ukázek:
»Křesťanské bratrství je univerzální, ale osciluje mezi jedním, který je vyvolený, a druhým, který není. V Bibli často mezi dvěma bratry jeden je vyvolen a druhý ponechán. Vyvolení jednoho a nevyvolení druhého vyvolává potřebu, aby první se ujal druhého zástupným způsobem. Křesťanské bratrství je stvořeno podle Boží volby, ale má vždy před sebou i toho, kdo nebyl povolán. Je to bratrství misijní. Bratři, kteří jsou venku, jsou voláni, aby vstoupili dovnitř do církve«.
»Z dogmatického profilu se tedy křesťanské bratrství rodí z volby jednoho vůči druhým; z volby nemnohých, kteří pak mají pečovat o spásu mnohých, jak to Kristus činil s učedníky, které pak vyslal jako apoštoly«.
»Ježíš Kristus je Syn Otce: proto bratrství s ním je základem křesťanského bratrství, jehož vrcholem je účast na Eucharistii, skrze kterou jsme dokonale vtěleni v Kristu a stáváme se údy jeho těla a součástí pravého a nejvlastnějšího bratrství křesťanů«.
»Ve skutečnosti křesťanská delimitace je smazání hranic, ale vytváří hranici, skrze kterou jsme bratry s křesťanem, ale nikoliv s nekřesťanem«.
»Na rozdíl od stoicismu a iluminismu křesťanství volá pravým jménem jako bratra jen souvěrce«.
»Vytvoření univerzálního bratrství bez Krista je vyloučením misie«.
Nuže jaký výsledek je možno čekávat od Frattelli Tutti?
Ještě zamyšlení jen tak na okraj: snad z obavy, aby nepobouřila některé adresáty, opomíjí pozdrav Panně Marii a závěrečnou modlitbu, jak to papežové dělali v závěru svých encyklik; a tak předem vylučuje jakoukoliv účinnost, protože »milost kdo bez tebe v světě žádá, přeje si lítat však bez perutí« (Dante Alighieri, Božská komedie XXXIII.).
Nicola Bux - Nuova Bussola Quotidiana
Poznámka:
Stručný a výstižný komentář Mons. Nicoly Buxe výmluvně a velmi srozumitelně demaskuje Bergogliův elaborát v celé jeho nahotě. I prostý čtenář má možnost velice rychle pochopit, v čem je pramen a podstata Bergogliova podvodu. S použitím slovníku běžného v katolických úvahách se vyznává ze své skutečné víry a příslušnosti k satanské synagoze, a to s očekáváním aplauzu, kterého se mu dostává z jejích lóží. Kam víra v toto falešné bratrství vede a jakými bratrskými projevy a prostředky se vyznačuje, to demonstruje jeden člen jeho osobního štábu a nedávný oblíbenec, kterého sám ozdobil kardinálským kloboukem.
Tento bergogliovský „bratr“ mimo jiné zneužil milodary zbožných věřících k vyhledávání a podplácení falešných soudců a svědků, aby odstranil svého nepohodlného spolubratra kardinála Pella, který mu překážel v jeho skrytých lumpárnách. Tak se v praxi projevuje ono zfalšované „všeobecné bratrství“, které si zde na světě založil Satan, opice Boží. Činností někdejšího kardinála a k tomu prefekta kongregace, jejímž úkolem je zvažovat stupeň hrdinských ctností kandidátů na úctu oltáře, se nyní zabývá také římská prokuratura, která zvažuje stupeň skutků zcela opačného charakteru, s nimiž se navíc střetáváme nikoliv někde na periférii, ale na samé špičce církevní hierarchie.
Závěrečná Buxova poznámka o příznačném rozdílu mezi jeho encyklikou a stovkami encyklik jeho předchůdců jen dokresluje její charakter: není zde nikde ani připomínka ani prosba k Matce Boží Panně Marii. Jak by zde také mohlo být vzpomenuto té, která „sama přemohla všechny hereze na celém světě“? Bergogliovy splašky o zpohanštělém bratrství patří rovněž k onomu heretickému haraburdí, které Maria dávno pošlapala spolu s hlavou prolhaného Hada.
-vu-
