Nejhlubší krize v celých dějinách církve
10. 5. 2019
Profesor Claudio Pierantoni vysvětluje své rozhodnutí podepsat »Otevřený dopis biskupům«, který zdůvodňuje obvinění papeže Františka z hereze. Činí tak v rozhovoru s Dianou Montagna pro LiveSiteNews, jehož italský překlad poskytl pro Duc in altum.
Pane profesore Pierantoni, co vás přimělo podepsat otevřený dopis, který obviňuje papeže Františka z deliktu hereze a vyzývá biskupy katolické církve, aby tato obvinění prošetřili?
Na prvním místě je to povinnost svědomí jako katolíka. Tento dopis následuje po zveřejnění Dopisu o dokumentu Amoris laetitia, jež byl v roce 2016 podepsaný 45 odborníky, a konstatuje těžkou dvojznačnost mnoha pasáží, které se v jasnějším smyslu jevily jako heretické.
V následujícím roce 2017 s širší skupinou 250 odborníků jsme zveřejnili Correctio filialis de haeresibus propagatis (Synovské napomenutí o propagaci herezí), když bylo zřejmé z různých papežových projevů a tvrzení, že dvojznačné pasáže v AL byly jasně míněny v heretickém smyslu. Konečně během posledního období se široce potvrdila vůle papeže nastoupit určitou linii revoluční změny sexuální a manželské morálky, především prostřednictvím jmenování prelátů nakloněných takové revoluci do vedení církve. Nyní jsme tedy dospěli do stadia heretických tvrzení, která mohou být oprávněně označena jako „obstinata“ nebo „pertinaces“. Odtud nezbytnost obrátit se na biskupy, aby zastavili tuto pro víru tragickou situaci: situaci papeže, který upadá do hereze.
Účastnil jste se také tvorby dokumentu?
Byl jsme členem diskuzní skupiny, ze které (s námahou), vzešla definitivní verze. Dopis byl původně stylizován jedním autorem, ale pak byl podroben široké diskuzi prostřednictvím elektronické pošty v malé skupině po dobu asi čtyř měsíců a byly provedeny četné úpravy.
Dopis ve svém obsahu tvrdí: »Přítomný otevřený dopis biskupům katolické církve činí krok vpřed (vzhledem ke Correctio filialis) v přesvědčení, že papež František se provinil zločinem hereze. Mnoho katolíků musí pokládat takovou řeč za novou a nesrozumitelnou. V jakém smyslu je hereze „zločinem“? Jak se může papež provinit herezí, když existuje Pánův slib, že bude vždy se svou církví?
Zločin je skutek, který porušuje právo druhých. Katoličtí věřící mají právo, aby biskupové zachovávali a veřejně učili správné nauce církve, bez dvojznačností, změn a novot. Pojem Tradice nebo pokladu víry je v katolické církvi velmi přesný: není to neurčitá láska k minulosti a úcta k moudrosti předků, nýbrž velmi přesný příkaz. Tak jako ve smlouvě o uložení je úschovna povinna zachovat pro ukládajícího přesně to, co přijala, nic víc a nic méně, tak biskup v církvi musí neporušeně vyučovat tomu, co přijal od apoštolů, kteří to přijali přímo od Krista. A má povinnost bdít, aby to nikdo nezměnil, nebo neinfikoval cizími naukami.
Tato povinnost platí zvláštním způsobem pro biskupa Říma, jemuž sám Kristus udělil primát, v jehož smyslu má pást a střežit své stádo. Větu, kterou Ježíš řekl Petrovi a kterou nám zachoval milovaný učedník: »Pas mé ovce», a opakoval třikrát (Jan 21, 15–19), je možno číst zlatým písmem v obrovských rozměrech na římse celé kopule u Svatého Petra. Nedodržet tuto povinnost znamená pro papeže nejen zločin, ale ten nejtěžší ze zločinů, protože vystavuje nebezpečí spásu duší. Tím nedodržuje samotnou svou podstatu jakožto Pastýř, a proto de facto rezignuje na své poslání jako takové. Biskupové, kteří tento fakt konstatují, „nesesazují“ tímto faktem papeže, protože nemůže být sesazen, oni slavnostně konstatují fakt, že papež spontánně odstoupil od svého úřadu. V jurisdikční mluvě říkáme, že tento akt biskupů je ryze deklarativní.
Z jakých bludů je papež v dopise obviněn? Který u nich je podle vašeho názoru nejrelevantnější?
Jedná se o sedm soudů: první jsou ve vztahu k AL a slavné diskuzi o přijímání pro rozvedené, kteří žijí v novém svazku more uxorio (cizoložně). Abychom mohli tvrdit, že je dovoleno podávat svaté přijímání této kategorii osob,museli bychom projít některou ze dvou cest
První by bylo popření nerozlučnosti manželství. Tato cesta byla zkoumána v některých studiích, které předcházely zasedání dvou synod o rodině (2014-2015), ale byla jednoznačně odmítnuta, a proto byla tato strategie jako taková opuštěna. Druhá cesta by bylo tvrzení, že i při zachování nerozlučnosti manželství existují případy, kdy jsou dovoleny sexuální vztahy mimo zákonné manželství.
Tedy mám-li to shrnout, řekl bych, že hlavní hereze spočívá právě v této nauce nazývané „morální situace“, která popírá, že existují skutky, které jsou svou povahou samy o sobě zlé, a tedy v žádném případě nemohou být pokládány za přípustné. Jakmile tuto nauku jednou přijmeme, hrozí riziko nejen pro nerozlučnost manželství, ale pro celou křesťanskou nauku, a nejen pro ni, ale i pro celou etiku přirozenou. Neboť na základě takové nauky bychom mohli tvrdit, že potrat je sice hřích, ale v některých situacích je povolen; že vražda nevinného je špatná, ale ne ve všech případech; že tortura je nemorální, ale v některých případech je dovolená; že homosexuální styky jsou hříšné, ale ne ve všech případech atd. Jedná o skutečnou „atomovou bombu“, která rozbíjí celou etiku, jak to přiléhavě definoval prof. Josef Seifert v krátkém, ale explozivním článku [“Does pure Logic threaten to destroy the entire moral Doctrine of the Catholic Church?” http://aemaet.de/index.php/aemaet/article/view/44/pdf_1]
Je důležité zdůraznit, že boj proti tomuto bludu, tj. „situační etice“ byl jednou z priorit pontifikátu Jana Pavla II., který mu věnoval jeden ze svých nejdůležitějších dokumentů Veritatis splendor. A to je důvod, proč mnoho tisíc katolíků nejvážnějších a nejvzdělanějších, tedy nikoliv nějaká sporná hrstka extrémistů a ultrakonzervativců se cítili zrazeni tímto novým směrem Bergoglia, který hrozí, že znehodnotí jedno z nejdůležitějších poselství polského papeže. A to je také důvod, proč Benedikt XVI. ve svých Apunti naléhavě zdůraznil tento základní blud morální teologie v posledních šedesáti letech. Je to jistě prozřetelnostní shoda, že tyto Apunti vyšly současně s naším dopisem.
Mnoho osob by se mohlo ptát, jakou autoritu má skupina kněží a odborníků z řad laiků, aby obvinili papeže – Kristova Náměstka – z hereze. Co na to odpovíte?
My si nečiníme nárok na zvláštní autoritu s výjimkou nezbytné teologické kompetence, abychom vyvinuli úsilí a vrhli světlo na faktickou situaci, která porušuje základní práva všech věřících katolíků. Kodex církevního práva přiznává všem věřícím úměrně k jejich kompetenci právo ujmout se slova, když to pokládají za nutné, aby upozornili na problémy a těžkosti církve. (Kán 212 § 3). Křestané mají právo, někdy dokonce povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve a při zachování neporušenosti víry a mravů vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.
Neodvoláváme se k ekumenickému koncilu nebo ke sboru biskupů proti rozhodnutí papeže (kán. 1372), jak tvrdí někteří (např. P. Thoma Petri OP). Tady se nejedná o odvolání k biskupům, aby zvrátili akt papeže a vedení církve, jakoby představovali vyšší autoritu, což onen kánon zakazuje, ale jedná se o závažnou situaci, při které se jedná o skutečnost, že sám papež upadl do hereze, to je věc, na kterou výslovně upozorňuje kanonická tradice jako na jeden ze tří důvodů pro ztrátu papežského úřadu. Jak vysvětlujeme v dodatku ke ztrátě papežského úřadu, nejedná se o sesazení papeže, ale pouze o prohlášení, že on sám se zříká papežského úřadu tím, že přilnul k herezi. Tím méně se protivíme kán. 1373, který trestá toho, kdo veřejně vyvolává odpor podřízených k Apoštolskému stolci. (…) Naopak, podporujeme důstojnost Apoštolského stolce tím, že toužíme, aby ten, kdo ho okupuje, nebyl v zajetí hereze.
Tato skupina kleriků - odborníků obviňuje papeže, že je formální heretik? Je-li tomu tak, proč jste mu nepředali obvinění v soukromí a nedali mu možnost odpovědět, i když je odpověď nepravděpodobná? Není to součást povinného postupu? Soudím, že Kongregace pro nauku víry tak postupuje u každého teologa, podezřívaného z hereze, proč by tedy neměla být dána papeži možnost, aby se vyjádřil?
Především bych chtěl rozlišit obvinění z hereze a formální prohlášení odpovědné autority, že někdo je heretik. Obvinění, že někdo je heretik, je jedna věc, a prohlášení, které to formálně oznamuje, věc druhá, která nepřísluší nám, ale právě biskupům, na které jsme se obrátili otevřeným dopisem. Nyní, když použijeme termín „formální hereze“, který se liší od „materiální hereze“ v tom smyslu, že osoba, která ji zastává, je si vědoma, že zastávaná pozice je v rozporu s naukou katolické víry a nebrání ji z pouhé nevědomosti v dotyčné věci, říkáme tedy, že se jedná o „formální herezi v tomto smyslu. Nicméně i toto je třeba rozlišit od osoby, která již byla od kompetentní autority napomenuta o neslučitelnosti její nauky s katolickou vírou: k tomu ještě nedošlo, pokud jde o papeže, protože ho žádná autorita ještě formálně nenapomenula: proto v tomto smyslu se nejedná o formální herezi a takové napomenutí je právě tím, co žádáme od biskupů.
Nyní představujeme tato obvinění poté, co v širokém počtu již byly soukromě papeži představeny, v mnohem větší míře, než jaká by byla potřebná. Neboť k tomu už došlo, i když byly představeny v soukromí, jak v Correctio filialis (2017), které bylo přímo předáno do jeho rukou měsíc před zveřejněním.
Ale to je všechno jen část této historie; papež František byl upozorněn na tyto bludy mnoha biskupy a kardinály a také odbornými laiky během synod o rodině; pak po sepsání AL mnoha korekcemi, které přišly od Kongregace pro nauku víry; a všechny byly odmítnuty. Pak v sérii článků a knih, dopisů a napomenutí... papež měl tedy dostatek času, aby o materiálu uvažoval, případně na něj odpověděl. On naopak zvolil jasně a vědomě cestu ignorování všeho. Odpovědí, kterou podal při jednom setkání s jezuity minulého roku v Chile, potvrdil doslova, že „tyto kritiky nečte“, protože neobsahují „duchovní dobro“ a omezil se na to, že se „za ně modlí“.
Zbývá vysvětlit, jak přišel na to, že jeho kritiky neobsahují duchovní dobro, a proto je nečte. Pokud jde o nás, děkujeme mu za jeho modlitby, které opětujeme. Jsme však bohužel nuceni konstatovat, že se jedná o jeho vlastní dobrovolnou a zatvrzelou uzavřenost vůči kritikám, což právě široce opravňuje naše obvinění z hereze „ plně uvědomělé a zatvrzelé“, i když v omezeném smyslu, který může použít osoba, která dosud nebyla napomenuta, jak jsem vysvětlil dříve.
Nicméně toto všechno neznamená, že si vymáháme nezbytnou autoritu, abychom mohli prohlásit herezi jakékoliv osoby, tím méně papeže, i když je jasné, že usilujeme prohlásit úplný opak (srov. str. 15). Není proto pravda, jak tvrdí např. Brian Harrison ve svém posledním článku (kromě jiných nepřesností), že jsme skočili přímo k závěru, že papež je formální heretik a podněcujeme biskupy celého světa, aby s ním podle toho jednali. [https://thewandererpress.com/catholic/news/frontpage/why-i-didnt-sign-the-open-letter-accusing-the-pope-of-heresy/]
To není přesné. To co děláme, je prostě představení obvinění doprovázené důkazy, které pokládáme za nutné a dostačující. Záleží pak na kompetentní autoritě, v tomto případě biskupech, aby zvážili důkazy a papeže vhodně napomenuli, dali mu možnost odvolání, a pak teprve vynesli soud. A tato obvinění nepředstavuji skutečně jako lehká, naopak po několikaletém čekání byla prezentována série upozornění, dopisů a předběžných korekcí.
V každém případě, ať už posuzování trvalo dostatečně dlouho během papežova života, nebo ne, obvinění, které prezentujeme, je založeno na sérii evidentních důkazů a svědectví a zaslouží si, aby bylo vzato v úvahu jakoukoliv osobou, která se vážně zabývá dobrem církve, jejím aktuálním vedoucím.
Jaký bude mít podle vás účinek skutečnost, že bylo vzhledem k osobě papeže Františka použito slovo „hereze? Co jste předpokládal dříve, než jste dokument podepsal?
Předvídali jsme, že některé osoby, i když jsou s námi ve shodě, pokud jde o naše názory a které jsou na naší straně v této kontroverzní záležitosti, pokládají takové obvinění za přehnané. Někteří autoři tvrdí, že je to kontraproduktivní, protože naše kauza se tím stává zranitelnější. Mnozí dobří teologové nadále zastávají názor, že Františkovy texty, i když jsou problematické, nemohou být odsouzeny jako heretické, protože jsou příliš dvojznačné.
Já však toto tvrzení odmítám: trvám na názoru, že Františkovy texty, zvláště VIII. kapitola AL, jsou proměnlivé a obojaké, ale jejich objektivita je jasná: papež chce neregulérním svazkům v některých situacích dovolit přistupovat k přijímání. To je zcela jasné. A oficiálně potvrdil tento záměr ve své odpovědi argentinským biskupům, kterou zařadil do Acta Apostolicae Sedis. (AAS). To je historický fakt, a navíc v dokonalé shodě s mnoha prvky jeho pontifikátu, než aby nemohl být předmětem pochybností.
Aby si pro to našel ospravedlnění, papež musel vejít do rozporu s katolickou naukou: s naukou o nerozlučnosti manželství, s naukou, podle které některé skutky jsou za všech okolností zakázány, protože jsou svou povahou vnitřně špatné (intrinsece mala). Když se musel vyhnout prvnímu obchvatu, rozhodl se, že upadne do druhého. To bylo logicky nezbytné, a tak se ocitl v rozporu s naukou slavnostně potvrzenou Veritatis splendor. Toto je postoj dostatečně vyjádřený v AL, jak dokázali již mnozí teologové a jejich analýzy. A s tímto bludem je všech dalších sedm v našem rozboru nutně spojeno. (K sedmému připojíme krátký komentář v nejkratší době).
Je proto zcela mylné tvrdit, že naše obvinění je přehnané. Nečelíme rozumnému odmítání našeho stanoviska, nýbrž pouze psychologickým obavám ze strašných důsledků, jaké by mělo uznání, že papež se dopouští hereze, jež brání mnoha teologům stanout tváří v tvář tvrdé pravdě.
Signatáři zastávají názor, že existuje vazba mezi papežovým odmítáním katolické nauky s jeho přízní, jakou projevuje vůči biskupům a dalším kněžím, kteří se dopouštějí hříchu sexuálních deliktů nebo jejich zakrývání. Můžete uvést nějaký příklad?
Snad nejvýmluvnější je případ kardinála Rodrígueze Maradiagy, o kterém je mimo jiné uvedeno: »Odmítl vyšetřovat obvinění ze zneužívání homosexuální povahy 48 ze 180 seminaristů v semináři v Hondurasu a dokonce napadal ty, kteří to ohlásili. Papež František ho jmenoval členem a koordinátorem devíti kardinálů, kteří od roku 2013 asistují při vedení všeobecné církve. V tomto případě si papež osobu s jasnými kriminálními sklony jmenuje za nejbližšího spolupracovníka.
Více než jen jednotlivá osoba je zarážející počet prelátů, kteří ukrývali nebo i dokonce sami se těžce provinili, a papež je povolal na nejodpovědnější místa v církvi. Velmi dobře to potvrdil arcibiskup Viganò; mělo by postačit jedno toto jmenování, aby ospravedlnilo demisi papeže. V našem dopise uvádíme jako důkaz fakta, která papež nepokládal za závažná a učiní opatření jen s ohledem na civilní úřady.
Církev tedy prodělává svou nejhorší krizi od dob protestantské reformace?
Tvrdím, že církev čelí nejtěžší krizi nejen od dob protestantské reformace, ale v celé své historii. Stačí konstatování, že papež je poprvé v dějinách obviňován z hereze způsobem tak závažným v celé sérii tak důležitých součástí nauky. Jak jsem upozornil již v dřívějších rozhovorech a článcích, příklady z minulosti, jako papež Liberius nebo Honorius či Jan XXII. nesnesou přirovnání.
V případě Liberia se jednalo o chybnou formulaci z trinitární nauky, již byl papež přinucen podepsat pod nátlakem proariánského vladaře v době, kdy trinitární formulace nebyla ještě definitivně stanovena a bylo zde mnoho terminologických nejasností. V případě Honoria se jednalo o jedinou naukovou formuli týkající se vůle Ježíše Krista, problém, o kterém se v té době právě diskutovalo, a proto se jednalo o terminologickou nejistotu. V případě Jana XXII. se jednalo o popření nauky o bezprostředním blaženém patření po smrti: nauka jistě důležitá, nikoliv však tak ústřední a zásadní jako ty, o kterých diskutujeme.
V případě Františka vyvstává jasný dojem, že chce relativizovat veškerou katolickou nauku, především témata týkající se rodiny a manželství, a jak jsme řekli také nejdůležitějšího tématu vztahu katolicismu k jiným náboženstvím, jak to uvádíme v sedmém bodě. To vyšlo najevo v souvislosti s dokumentem z Abu Dhabi, ale snad ještě dramatičtěji v jeho ustavičných tvrzeních, že křesťané nesmějí „provádět proselytismus" v tom smyslu, že se nemají věnovat přesvědčování nebo obrácení žádného nekatolíka na pravou víru. Jedná se o praktický postoj, který se velmi blíží náboženskému indiferentismu.
Mnozí angažovaní katolíci a také externí pozorovatelé mají dojem, že papež – i když zastává některé části katolické nauky, není v zásadě opravdu katolíkem. Je zajímavé, že agentura Reuters v závěru zprávy o našem dopise k tomuto tématu uvedla: »Konzervativní katolíci říkají, že římskokatolická církev je jediná pravá a její členové jsou povoláni přivádět do ní jiné. [ “Conservatives say the Roman Catholic Church is the only true one and that members are called to convert others to it.” https://www.reuters.com/article/us-pope-heresy/conservatives-want-catholic-bishops-to-declare-pope-a-heretic-idUSKCN1S73KE ].
Evidentně agentura Reuters nezařazuje Františka mezi „konzervativní“, a je tedy s námi zajedno, že papež takovou nauku odmítá.
Také v tomto tématu nás P. Harrison obviňuje, že přehlížíme slovní objasnění, které dal v rozhovoru papež biskupu Schneiderovi a pak vyjádřil ve své audienci. Tomuto tématu je věnována v našem dopise 4. poznámka a prosíme ho, aby si ji přečetl, že vysvětlujeme, proč pokládáme takový výklad za nedostačující. K důvodům zde uvedeným dodávám, že by mělo být již samo o sobě jasné, že prosté slovní vysvětlení nemůže být dostačující, aby vyloučilo smysl oficiálního dokumentu podepsaného papežem, který je jasně neslučitelný s katolickou vírou.
Vy jako signatáři máto zato, že jste „ve společenství s papežem, nebo zaujímáte pozici sedesvakantistů?
Odpověď je možno vyvodit z toho, co bylo dříve vyloženo. Protože nemáme autoritu, abychom mohli formálně prohlásit papeže heretikem, nemůžeme přirozeně prohlásit, že odpadl od úřadu. Naopak výslovně jsme vyloučili postoj sedesvakantismu v dodatku o ztrátě papežského úřadu.
Otevřený dopis byl zeřejněn o tradičním svátku sv. Kateřiny Sienské a svátku sv. Pia V. v novém kalendáři. Vidíte v tom symbolický význam?
Volba svátku sv. Kateřiny Sienské byla záměrná. Dopis měl být původně zveřejněn 29. dubna, pak došlo k malému zpoždění: ale připadlo podle tradičního kalendáře na svátek světice, která žila v době hluboké krize církve a také schizmatu. Pokorná panna neměla strach vyslovit pravdu o nezbytných reformách, jaké církev potřebovala. Důvěřujeme v její přímluvu, abychom vyšli z této dnešní krize, která je podle mého mínění ještě větší a hlubší. Máme také důvěru v přímluvu sv. papeže Pia V., který dokázal bránit katolickou církev a celou křesťanskou civilizaci proti strašným útokům Turků.
Zveřejnili jste otevřený dopis biskupům katolické církve. Co se nyní stane?
Je těžko říct, co se bude dít. Já osobně věřím, že katolický episkopát obecně má ještě daleko k pochopení závažnosti situace. Ostatně, plně si to uvědomit je velmi nepohodlné a také nebezpečné: Mnohem pohodlnější je vzít uspávací prostředek, pokračovat ve spaní a snít o tom, že všechno je dobré. Proto si myslím, že to bude ještě etapa delšího pochodu, kdy bude třeba pokračovat v díle senzibilizace hierarchie, aby se mohla postavit proti heretickému posunu, který už nějakou dobu působí v církvi a rozrůstá se do alarmujících rozměrů v posledních šesti letech. Myslím, že bude nezbytné, aby několik málo kardinálů, kteří si uvědomují závažnost situace, jako Burke, Brandmüller, Eijk, Sarah, Woelki, Schneider, Chaput, Laun, Viganò a další mohli a měli by začít formovat síť vztahů a komunikací v různých zemích a kontinentech a senzibilizovat tu část episkopátu, která by byla ochotná pracovat ve prospěch rezistence vůči heretické kalamitě, která se šíří. Tato zdravá, pravověrná část episkopátu určitě existuje a není natolik v menšině, jak by se mohlo zdát podle faktu, že je méně hlučná a méně intrikářská a řekněme méně bystrá než ona heretická frakce. Synové temnot jsou rafinovanější než synové světla. Tato ortodoxní část episkopátu se potřebuje sjednotit, poznávat se a vzájemně komunikovat, oživovat a organizovat, aby mohla účinně přispívat k reformě církve.
Chtěl byste ještě něco dodat?
Na závěr bych chtěl odpovědět těm kritikům, kteří jako při dřívějších dokumentech, které jsme zveřejnili, přesně opakovali obvyklý refrén, podle kterého jsme „ultrakozervativní“ malá frakce extrémistů, jak se vyjádřil prof. Faggioli,
Nechám je stranu, protože každému čtenáři je zjevné, že je mnohem pohodlnější nalepit si nějakou krásnou prefabrikovanou etiketu, než si dát tu námahu a přiznat pravdu, což je mnohem méně pohodlné.
Chtěl bych raději zdůraznit dvě věci, které snad unikají našim kritikům:
První je ta, že se nechávají snadno naivně oklamat banálním omylem další vyhlídky: jsou přesvědčeni, že je nás málo, protože je málo těch, kteří mají odvahu vystoupit s otevřeným hledím (i když nás není právě tak málo, když vidíme, že počet podpisů během několika dnů se čtyřnásobně zvýšil a dosáhl počtu 81. Pohled do historie stačí, aby nám připomněl, že tak tomu bývalo vždy: v roce 360, když bylo politicky korektní přát ariánům, kolik bylo biskupů, kteří se odvážili odmítnout svůj podpis na proariánskou formuli? Asi deset. Kdo nepodepsal, přišel o místo. Právě jako dnes.
Druhý omyl je ještě těžší a osudnější, směšovat kvantitu s kvalitou. Připusťme, že jsme menšina (ačkoliv méně ztracená než by si někdo mohl myslet). Říkám, že jsme dobrá parta. Jsme např. ve společenství s Josefem Seifertem, jedním z nejbližších papeži Janu Pavlu II. v boji proti situační etice, který se v několika vystoupeních vyjádřil způsobem velmi podobným našemu dokumentu, a byl za to tvrdě potrestán; nyní podepsal petici na podporu našeho dopisu. [ https://www.lifesitenews.com/blogs/renowned-philosopher-signs-petition-calling-on-bishops-to-investigate-pope-for-heresy ]; s Robertem Spaemannem, který ozančil AL jako chaos povznesený na systém, s kardinály Burekm, Caffarrou, Brandmüllerem, Meisnerem, autory dubií; kardinálem Mülleem, mužem, kterého si Benedikt XVI. vybral k vedení Kongrgace pro nauku víry, který nedávno potvrdil, že biskup, který mění církevní kázeň, aby mohl podávat Eucharistii osobám, jež nejsou v plném společenství s Církví, je heretik a schizmatik [http://www.lanuovabq.it/it/vogliono-far-tacere-benedetto-xvi-perche-dice-la-verita]; s kardinálem Sarahem, který řekl již v roce 2014, že měnit nauku o Eucharistii „je nebezpečná a schizofrenická patologie; konečně sám emeritní papež, který ve svém posledním materiálu znovu vysvětlil, že „situační etika“ je závažný teologický blud posledních 60 let. A seznam by mohl pokračovat.
Shrnuto: jsme „malá menšina“ tohoto kalibru, cítíme se jako dobrá parta. Na závěr bych chtěl připomenout, že pokud jde o dopad na episkopát, který bychom se přáli, ale který vyžaduje ještě čas, jsme přesvědčeni, že jasné obvinění z bludů, které jsou dnes rozšířeny, je silným motivem naděje pro mnoho tisíců katolických věřících hluboce zarmoucených situací, kterou mnozí definují jako herezi a schizma a dokonce apostazi, a kteří doufají a modlí se v tichosti, aby Kristus přišel očistit svou církev. Tento dokument se v podstatě snaží dát hlas mnohým, kteří hlas nemají, vyslat poselství, i když se zdá, že hereze a zkáza mají převahu. Duch Svatý vždy probouzí imunitní rekci, protilátky, často v pokorných osobách, které nezaujímají mocenská postavení, ale které proti všemu očekávání uchovávají katolickou víru a usilují vést dobrý boj, k němuž jsme všichni povoláni.
AMV Duc in altum
