Nevýstižná velikost Matky Církve
Historik Michael Hesemann je přesvědčen: Matka Boží je všechno, jen ne obyčejná venkovská dívka, když se setkala s andělem Zvěstování. Spíše náleží plně do tradičně královského rodu jako potomek Davida. „Musela mít vynikající znalosti starozákonních spisů, ze kterých široce citovala,“ domnívá se Hesemann. Kromě toho je třeba vycházet z přesvědčení, že složila slib panenství. O těchto otázkách s ním rozmlouvá redakce časopisu ZENIT.
Pane Hesemanne, vaše nová kniha „Maria z Nazareta: historie – archeologie – legendy“ je životopis Panny Marie. Co vás na ní fascinuje?
Označil bych Marii bez přehánění za nejvíce fascinující, nejvýznamnější a nejtajemnější ženu dějin. Vždyť svým „Fiat“, svým „Ano“ k božskému plánu vyvolala největší zvrat v lidských dějinách. K tomu navíc přistupuje, že také v dalších dvou tisíciletích stále znovu zasahovala do dějin, ať už jde o její zjevení v Guadalupe, které vyvolalo masové obrácení Indiánů, nebo zjevení třem pasáčkům ve Fatimě, kdy zjevila hlavní rysy dějin dvacátého století. Psal jsem o tom již v roce 1997 ve své knize Fatimské tajemství. To je jen malý poukaz na to, že Maria mě v mém spisovatelském díle vždy zajímala a inspirovala.
Bez ní, bez Matky Církve, je přece naše víra nepředstavitelná! Ale kdo byla tato žena, jaké předpoklady si přinesla, aby se stala novým lidským chrámem, do kterého vstoupil Bůh? Tato otázka mě zajímala všude, kdekoliv jsem narazil na její stopu. Když jsem pak pracoval na své knize Ježíš Nazaretský, shromáždil jsem konečně dostatek materiálu pro životopis Panny Marie, abych tento projekt mohl uskutečnit. Zatímco Maria nás zvláštním způsobem vede k Ježíši, mně studium jejího Syna stále připomíná Matku, i když jsem samozřejmě na ni nikdy nezapomněl.
Ale kdo byla Maria? Převládá názor, že to byla prostá venkovská dívka, která byla náhle konfrontována s nadpřirozeným světem...
Ano, jako by se jednalo o jakousi Bernadettu Soubirous z 1. století před Kristem. Zde však nešlo o to, přijmout bez komentáře nebeské poselství v co nejčistší podobě, jako tomu bylo v Lurdech, kde prostá venkovská dívka byla skutečně tím nejlepším „poslem“. Maria byla ženou pověřenou umožnit příchod Mesiáše, Božího Syna, který vstoupil do jejího těla, aby se stal člověkem. Pak jsou zde poukazy Lukášova evangelia, které hovoří o tom, že se nejednalo o prostou venkovskou dívku.
Především je to její původ. Jestliže Ježíš byl z rodu Davidova, pak to také znamenalo, že Maria pocházela z tradiční královské rodiny, která zchudla a ztratila politický význam, jak tomu bylo za dob Herodových; s Davidovými potomky byl Josef spřízněn nepřímo skrze adopci. Že musela Svatá rodina při sčítání lidu jít do Betléma, sídla Davidova rodu, to může podle římského daňového práva znamenat, že jeden z nich zde měl pozemek. Kdyby to byl Josef, nebyl by nucen vydělávat peníze jako potulný stavební tesař, „tekton“, jak říká původní řecký text evangelia. Proto mohla mít Maria v Betlémě určitý pozemek, snad nějakou pastvinu. Pokud byla „dědičnou dcerou“, tedy jediným dítětem svých rodičů, musela se vdát za muže ze stejného rodu, takže si můžeme být jisti, že Maria a Josef byli z Davidova rodu.
Dále čteme, že Maria měla příbuznou, která se vdala za chrámového kněze, snad i její matka pocházela z kněžského rodu Áronitů. I to svědčí o původu z tradičního židovského prostředí. Svědčí o tom i spojení s Nazaretem: Tato vesnice byla založena teprve v 1. století před Kr., když Hasmoneovci usídlili celé rodiny v území dobytém na severu; velká část z nich byli potomci Davida, kteří měli alespoň teoreticky jako rivalové nárok na trůn. Jméno Nazaret znamená hebrejsky „vesnice ratolesti“, což poukazuje na čeleď Davidovu. Rané křesťanské prameny skutečně potvrzují, že v sousední vsi Kochaba žili převážně Davidovci. O tom svědčí i jeden archeologický nález. I když byl Nazaret v Ježíšově době chudý, měl nekropoli (pohřebiště) srovnatelnou s královskými hroby v Jeruzalémě. I když jeho obyvatelé byli zchudlí, žili ve zřejmém vědomí svého královského původu.
Dalším zajímavým poukazem je Magnificat. Jestliže skutečně pochází od Marie, pak musel být nejen inspirován Duchem Svatým, ale předpokládá také vynikající znalost starozákonních textů, ze kterých významně cituje. To bylo sice pro Židovku výjimečné, ale nikoliv nemyslitelné. Již tehdy existovali rabíni, kteří si vážili teologicky vzdělaných žen.
Třetím důležitým poukazem je Mariina odpověď andělovi: Jak se to stane, když muže nepoznávám? To nemohlo říct žádné obyčejné venkovské děvče ve věku na vdávání, protože to jen čekalo na to, kdy „pozná muže“. Dále Maria nehovoří jen o minulosti, že je dosud pannou, ale vylučuje kategoricky jednou provždy pohlavní styk: Nepoznávám muže! Jak je to možné v kultuře, ve které bezdětnost platila za poskvrnu, neboť původní Boží příkaz zněl: Buďte plodní a množte se! ?
Teprve objevení svitků od Mrtvého moře nám ukázalo, že v Izraeli existovaly celibátní ženy. Nejen v esénském, ale i v klasickém židovství, i v tóře je řeč o slibu čistoty, který je platný i po uzavření sňatku, jestliže je s ním manžel srozuměn. Zasvěcení Hospodinu stálo nad povinností plození. Maria již dříve vedla život Bohu zasvěcený, a to i přes zasnoubení a pozdější sňatek s mužem, který zjevně tento slib respektoval, což vrhá zcela nové světlo na její život. Samozřejmě takový slib předpokládá hluboký vnitřní duchovní život, což svědčí o znalosti spisů z prostředí, ze kterého pocházela – potomků Davida a Árona. V tomto bodě nacházíme podporu i v apokryfním Jakubovu protoevangeliu, které existuje prokazatelně již ve 2. století.
Citujete ve svém díle tzv. „Protoevangelium“, i když se jedná o sporný apokryfní spis. Jak to, že mu důvěřujete?
Protože velmi pěkně doplňuje někdy skoupé představy u Matouše a Lukáše a dává je do přesného kontextu, který je skrz naskrz židovský. A protože obsahuje historicky, archeologicky, a dokonce astronomicky ověřené údaje. Přispívá tedy k pochopení dění, které se stalo před 2000 lety. Naproti tomu nenašel jsem žádný rozporný údaj, který by nesouhlasil s evangeliem. Naopak, některé věci, které evangelium naznačuje, otevírají se nám při četbě protoevagelia. To vzniklo ve 2. století v židovsko-křesťanském prostředí, ve kterém „Pánovi příbuzní“ hráli velkou roli, a zachovávali tedy rodinné tradice.
Kdo je jeho autorem?
To nevíme. Je zde určitý pseudoepigraf a omylem se připisuje „Pánovu bratru“ Jakubovi, Ježíšovu bratranci, který byl ukamenován v roce 62. Je však docela možné, že spis staví na ústní tradici, která sahá až k onomu Jakubovi.
Nemluví se v evangeliích o Ježíšových bratřích a sestrách?
Hovoří. Ale evangelia nám prozrazují také jména jejich rodičů, takže je jasné, že to nejsou synové Marie a Josefa, jak rádi tvrdí protestantští exegeti. Matka Jakubova je „jiná Marie“, kterou evangelia označují za „sestru“ Matky Boží, tedy byla její sestřenice nebo švagrová. Jeho otec byl Alfeus. Je zcela nesporné, že Ježíš byl jediným synem Marie.
Že Maria složila slib panenství, vyplývá z její odpovědi andělovi. Také při popisu pouti Svaté rodiny do jeruzalémského chrámu je řeč pouze o jednom synovi. Na kříži Pán svou Matku svěřil milovanému učedníkovi, protože žádné další bratry neměl. Tomuto místu není možno porozumět jinak, všechno jiné by byl výmysl. Takto je ale odpověď velmi jednoduchá. V aramejštině neexistuje výraz „bratranec“, bratranci se označovali jako bratři „achim“, což se v řečtině překládá mnohoznačným výrazem „adelfoi“.
Přesto se objevuje tvrzení, že její role jako panny se zakládá na chybném překladu starozákonního textu...
Také to protestantští vykladači a vykladačky rádi tvrdí. Protože se u Izaiáše říká: Hle, panna počne a porodí syna, vyprávěl prý Matouš pohádky o panenském porodu – jako by evangelisté byli patologickými lháři. Přitom Lukáš (a nepřímo i Marek a Jan) mluví o panenském porodu, aniž by jako korunního svědka citoval Izaiáše. Již z toho je zjevné, že všichni čtyři čerpali ze stejných nebo podobných pramenů, jen Matouš, který psal výslovně pro židovské publikum, hledal usilovně ve Starém zákoně místa, která se vztahují na dění kolem Ježíše.
Tuto metodu přece známe, protože evangelikální sekty dělají něco podobného, pokoušejí se najít ve Zjevení svatého Jana a v prorocích Ezechielovi a Danielovi poukazy na současné události. Je pravda, že v původním hebrejském textu „almah“ znamená jak „pannu“, tak mladou ženu a teprve překladatelé Septuaginty, řeckého překladu Starého zákona ve 3. století po Kristu, použili výraz „parthenos“, který význam původního slova zúžil. V hebrejštině jsou pro označení ženy k dispozici tři slova: „betulah“ znamená nevdanou panenskou dívku, „almah“ mladou ženu, snad již zasnoubenou a „iša“ vdanou ženu.
Nyní je otázka, co měl prorok na mysli. Mluvil především o „znamení“, ze kterého měl Izrael čerpat naději, nikoliv i nějaké každodennosti. Přirozeně každý den přivádějí ženy na svět děti a polovina z toho jsou synové. To Izaiáš jistě neměl na mysli, tyto ženy byly „išim“, tedy vdané ženy. Navíc Izaiášovo proroctví jde ještě dále: Bude pojmenován Emanuel. Několik řádků dále stojí: Široko daleko bude Izrael tvojí zemí, Emanueli! Pro každého věřícího žida byl Izrael výlučně zemí Boží, Hospodinovou. Ještě o něco dále je tento Emanuel pojmenován obdivuhodný Rádce, silný Bůh, Otec navěky, Kníže pokoje. To všechno jsou výlučně Boží přívlastky a jména. Z toho jednoznačně vyplývá: Izaiáš oznámil vtělení Boha, jeho narození ze ženy již zasnoubené, ale panenské – a to je přesně situace Panny Marie ve chvíli zvěstování.
Věříte tedy v proroctví?
Je to přece úchvatné, jak přesně předpověděli velcí proroci historické události. Skeptikové samozřejmě tvrdí, že jejich knihy byly buďto napsány až po událostech, anebo evangelisté sestavili všechno tak, aby vzbudili dojem, že se proroctví splnilo. Ale toto tvrzení při bližším zkoumání neobstojí. Kniha Daniel byla napsána nejpozději ve 2. století před Kristem, protože z té doby pocházejí komentáře, které byly nalezeny u Mrtvého moře. Prorok ve skutečnosti popisuje s přesným časovým údajem dobytí Izraele Římany, zboření Jeruzaléma Titem, ale také zrození nové říše, nového Izraele, který není z tohoto světa, který přetrvá velké říše antiky a bude trvat navěky: To je Církev! Myslím, že materialistický obraz světa už dosloužil. Věřím v Boží zásahy v dějinách – a vtělení Ježíše v Nazaretě není nic jiného.
Myslím, že už musíme přestat s tím, že všechno zmenšujeme. Proto se také bráním proti sociálně-romantickému klišé o vysněné vesnické dívce Marii, do jejíhož života nevysvětlitelně vstoupilo těhotenství. Další krok je pak udělat z Ježíše potulného vesnického proroka, který se postavil proti aroganci měšťanů a jehož poslání žalostně ztroskotalo, a protože se s tím učedníci nechtěli smířit, vymysleli jeho zmrtvýchvstání. To a nic jiného je racionalistický obraz Ježíše, tzv. „historický Kristus“. Ale to je lidská konstrukce, nikoliv živý Bůh. Co napsal svatý Petr? Nedrželi jsme se nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost.
Vatikánská kongregace pro svatořečení dokumentovala tisíce pravých zázraků, které zcela zpochybňují materialistický obraz světa. Když mohli svatí konat v Ježíšově jménu zázraky, když mohla Panna Maria ve Fatimě vyslovit proroctví, co všechno nebylo možné pro Něho, lidskou tvář živého Boha? Musíme konečně přestat se snahou všechno udělat co nejmenším a musíme se naučit zbožnému úžasu před velikostí Božího zjevení. A to platí zvláště pro Marii, ve které Bůh uskutečnil svůj největší zázrak, zázrak Vtělení. Protože kdo snižuje Matku, snižuje i Syna.
Pramen: ZENIT
Překlad -lš-
