Z konference v Angelicum 28. října 2017 I.
V úvodním projevu zdůraznil kardinál Brandmüller, jak dokonale zapadá do souboru papežské nauky XX. století encyklika Humanae vitae jakožto paradosis, neboli předávání nauky katolické církve v procesu přijímání, zpracování a předávání pravdy víry. Tento proces spočívá v hlubokém pochopení a jasnějším vyslovení odpovědi na vyvstalé otázky ve světle víry, přičemž základní jádro pravdy zůstává samo v sobě identické. Není zde, ani nemůže být kontradikce, protože Duch Svatý, který střeží v Církvi Ježíše Krista onen proces paradosis, garantuje rozvoj jednoty víry, která v průběhu doby zůstává sama v sobě totožná, stejně jako dospělá osoba je identická s dítětem, kterým byla v minulosti.
Z vystoupení prof. Roberta de Mattei:
Encyklika Humanae vitae v historickém kontextu své doby
De Mattei připomněl „organizované bludy“, proti kterým se 
jmenovaná encyklika postavila. Bylo to zvláště hnutí “birth control” (kontrola porodnosti), které se řadilo do širokého kontextu sexuální revoluce dvacátého století. Pokud jde o hlavní a specifický bod “birth control”, byly to ideologie neomaltuzianismu a feminismu, pojící se s působením Margaret Sanger (1879-1966), hlavní aktivistky protiporodního hnutí ve dvacátém století, zakladatelky Birth Control Federation of America (BCFA), ze které se pak stala Planned Parenthood Federation of America (PPFA).
Podle názoru přednášejícího, exhortace Amoris laetitia představuje odvetu za porážky z roku 1968. To, co autoři navrhovali, aby bitvu vyhráli, bylo přečíst znovu Humanae vitae ve světle interpretace biskupských konferencí té doby. Dnes naopak neomodernisté navrhují číst Humanae vitae ve světle Amoris laetitia, tedy dokumentu, který má své kulturní zázemí v pozicích teologů, kteří tehdy protestovali proti encyklice Pavla VI. Teologové a pastýři, kteří dnes kritizují exhortaci AL, se nenacházejí v pozici oněch teologů a biskupů, kteří napadali encykliku Humane vitae. Někdo může namítnout: Nejsme zavázáni poslouchat dnes papeže tak, jak byli tehdy povinni uposlechnout Pavla VI.?
Odpověď na tuto otázku není obtížná. Papolatrie (klanění se papeži) není součástí katolické víry. Blud katolíků z disentu v šedesátých a sedmdesátých letech nespočíval v tom, že by odporovali Pavlu VI., nýbrž že odmítali trvalou nauku církve, jejímž byl tehdy papež tlumočníkem. Ten, kdo dnes kritizuje AL, jak to činí kardinálové dubií a autoři Correctio filialis, nestaví se proti papeži jako takovému, ale proti jeho dokumentu, který odporuje katolické tradici.
Jako druhý vystoupil rakouský filozof Josef Seifert, zakladatel a první ředitel Filozofické akademie Lichtenštejnského knížectví, který vyložil filozofický přístup encykliky na základě dramatické otázky mravního zla.
Církev trvá na uznání skutečnosti, že jsme schopni poznat pravdu ústředního poselství Humanae vitae nejen na základě víry, ale také pouhým rozumem. I z čistě přirozeného hlediska zcela zřejmým cílem lidské sexuality je plození nového života.
Otázka mravního dobra a zla vede k samému srdci dramatu lidské existence. Každé mravní zlo, bez ohledu na velikost či malost, překračuje svou důležitostí nesrovnatelně každé jiné zlo nikoliv mravního charakteru. Žádný prospěch nemá člověk, jestliže získá celý svět, ale ztratí svou vlastní duši. Z důvodu specifické absolutnosti morální sféry neexistuje žádný motiv, který by mohl povolit jediný skutek sám v sobě zcela zlý. I kdybychom mohli zachránit celý svět jedním nemorálním činem, nemáme žádné dovolení ani právo ho vykonat. Situační etika, utilitarismus stejně jako princip, že cíl světí prostředky, zatemňují tuto základní pravdu, kterou znal již Sokrates, neboť „Lépe je vytrpět nespravedlnost, než se jí dopustit“.
Této podstatné baště a hrázi každé autentické etiky, existenci absolutních mravních principů, vyučovala účinně encyklika Veritatis splendor, která nehájila nějakou izolovanou katolickou pravdu, nýbrž základní pravdu přirozené etiky, že existuji absolutní mravní hodnoty - maximy. Kdyby tomu tak nebylo, pak by z toho vyplývalo, že cizoložství, svatokrádež, pornografie, lež, všechna porušení práva a zločiny by byly povoleny, pokud by to z hlediska eventuálních následků umožnilo vyhnout se utrpení nebo jinému zlu. Na základě takového principu by povolání k mučednictví bylo možno odmítnout nebo pokládat za neospravedlnitelné.
(Druhá část zprávy bude věnována vystoupení P. Serafina Lanzetty, člena rozprášeného řádu františkánů Neposkvrněné, nyní teologa na teologické fakultě v Luganu, a doktora Thomase Warda, zakladatele a prezidenta Národní asociace katolických rodin.)
