Pravda je nekompromisní
V době velkého odpadu od víry obnovil ženevský biskup a učitel Církve sv. František Saleský v celé oblasti katolickou víru. Použil k tomu cíli také tzv. Kontroverzní spisy, ve kterých na základě Lutherových citátů poukázal na vlastní pozadí církevního rozkolu, způsobeného tzv. reformací. Uvedená ukázka, týkající se Lutherových útoků na mši svatou, je z II. dílu těchto spisů, sv. 11, s. 310 a 315 německého vydání. Sv. ženevský biskup píše:
„Strašlivý počátek Lutherových herezí“
Dva z nesčetných příkladů ukazují, jak velký byl duch Lutherovy svévole a neústupnosti. Tak říká o mši: „Co máme říct o Kánonu a autoritě Otců? Já (Luther) odpovídám za prvé: Když není co říct, je jistější všechno popřít než se hlásit ke mši“ (Jena II, 296).
Tento odporný a strašlivý počátek Lutherových herezí nechává bez odpovědi otázku po příčině takové nenávisti. Přivedlo k tomu Luthera nebeské vnuknutí nějakého anděla nebo dokonce samotného Boha, aby proklínal mši s takovou nenávistí? Nikoliv, spíše je přirozené, že to byl ďábel, výtečný a opravdový učitel takové Lutherovy zatrpklosti vůči mši; v jeho slovu se zapřísahal. Kdo tomu uvěří? Nikdo, opravdu nikdo by tomu neuvěřil, kdyby to neřekl sám Luther. Proto ať sám podá bez ostychu zprávu, koho to měl od počátku za učitele, že se mu zachtělo zničit mši. Protože i v našem právu je zakotveno, že musí být prozkoumán původ a počátek každé věci.
V knize O pokoutní mši a kněžourském svěcení (Wi VII, 207) ujišťuje nikoliv mimochodem, ale ex professo obšírně, že se mu o půlnoci zjevil Satan a uvedl mu pět důvodů vyšperkovaných různými obrazy, proč zcela opovrhuje a zatracuje mši a kněžské svěcení. Ani námitka, kterou si Luther sám učinil, že ďábel je lhář, kterému se nesmí věřit, ho nepřesvědčila o tom, že se nemá dát strhnout ďáblovými argumenty, jejichž sílu a elán v disputacích tak velkolepě vyzvedával. Obrátil se ke katolíkům a řekl: „Kdybyste museli snést ďáblovy údery a vyslechnout jeho důkazy, přestali byste zpívat obehranou písničku Církve. Satan totiž v jediném okamžiku překryl celého Ducha hrůzou a temnotami.“ Aby pak na místě ďábla ospravedlnil svou námitku a odpověděl na ni, pokouší se nejrůznějšími způsoby dokázat, že ďábel někdy učí také pravdě a lže tak, že lež překrývá pravdou. Luther říká: „Veden Božím zákonem vyznávám před ďáblem, že jsem zhřešil a že jsem odsouzen jako Jidáš; ale já se obracím s Petrem na Krista a dívám se na jeho nesmírnou dobrotu a jeho zásluhy. On odsoudí všechno strašlivé odsouzení. Jedním slovem,“ a to je Lutherův závěr, „jsme osvobozeni od pokoutních mší a od biskupského svěcení.“
To je výstižné, opravdu výstižné, vy mužové, kteří máte srdce, slyšeli jsme to na vlastní uši a viděli na vlastní oči. Hle, to je ona slavná protestantská svoboda, kterou Luther převedl svým příkladem na ostatní heretiky naší doby. Luther říká: „Jsme osvobozeni,“ ale nikoliv skrze svobodu Ježíše Krista, kterou získal svou drahocennou krví (Gal 5,1;Sk 20,28), nýbrž svobodou, kterou Lutherovi přinesl Satan z pekla. Dobrý Bože, kdo to kdy slyšel? Kdo to může vyslechnout bez hrůzy? Kdo může být svědkem toho, co prohlašuje, a nedát se do pláče? A přesto je tolik lidí, kteří se chlubí tak strašnými, odpornými a protikladnými výroky, které pocházejí z pekla a jejichž původcem je ďábel.
My katolíci se držíme Krista a odporujeme Satanu a jeho nauce. Ať se tedy Luther se svými přívrženci chlubí, jak chce, že přijal svou nauku proti mši od Satana; my budeme vždy poslouchat Apoštola, který mluví o stejném tajemství, ale zcela jinak než Luther: Co jsem přijal od Pána, to vám i předávám (1 Kor 11,23). A tak na závěr vypálíme všem, kteří následují Luthera, ono pravdivé a potupné znamení, které pochází od Luthera a které nikdo nesmí zesměšňovat: Máte za otce ďábla (Jan 8,44).
Ewig 3+4 1996
