Lumen de Lumine

Ty jsi Petr: opravdová úcta Petrovu stolci - Roberto De Mattei

- - -

Čelíme jednomu z nejkritičtějších okamžiků, které církev ve své historii poznala, ale jsem přesvědčen, že skutečná oddanost nástupci svatého Petra nám může nabídnout zbraně, abychom z této krize vyšli vítězně.

Skutečná oddanost. Protože na Petrově stolci existují falešné úcty, stejně jako podle Sv. Ludvíka M. Grigniona z Montfortu existuje skutečná zbožnost i falešná úcta k nejblaženější Panně Marii.

Ježíšův slib Šimonu Petrovi ve městě Caesarei Philippi je jasný: Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo Ecclesiam meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam (Mt 16: 15-19). Ty jsi Petr a na této skále postavím svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou.

Petrovo prvenství představuje základ, na kterém Ježíš Kristus založil svou církev a na kterém zůstane pevná až do konce věků. Slib vítězství církve je však také vyhlášením války. Války, kterou až do konce věků povede proti církvi peklo. Ve středu této zuřivé války je papežství. Nepřátelé Církve se v průběhu dějin vždy snažili zničit Petrův primát, protože pochopili, že to představuje viditelný základ Mystického těla. Viditelný základ, protože Církev má primární a neviditelný základ, kterým je Ježíš Kristus, jehož Petr je vikářem.

Skutečná úcta k Petrovu primátu je v tomto ohledu úcta k viditelnosti církve a představuje, jak poznamenává otec Faber, podstatnou součást křesťanského duchovního života [1].

Útoky proti papežství v historii

K jednomu z nejnásilnějších útoků, kterému bylo papežství v dějinách vystaveno, došlo v letech před francouzskou revolucí za pontifikátu Pia VI. (1775-1799) Gianangela Braschiho. V Německu teolog Johann Nikolaus von Hontheim, známý pod pseudonymem Justin Febronius, popřel Petrovu nadřazenost a vládu a podpořil církevní organizaci, ve které nejvyšší moc představovala kolegialita biskupů. Febronius řekl, že nechce bojovat proti papeži, ale proti centralismu římské kurie, proti kterému chce postavit biskupské, národní nebo provinční synody. Pius VI. odsoudil jeho teze dekretem Super solidarity Petrae ze dne 28. listopadu 1786.

V Itálii podobné myšlenky vyjádřil jansenistický biskup Pistoia Scipione de' Ricci. V roce 1786 svolal Scipione de' Ricci diecézní synodu s úmyslem reformovat církev a degradovat papeže na ministerskou hlavu společenství Kristových pastýřů. Mezitím vypukla francouzská revoluce a Pius VI. v dopise Quod Aliquantum ze dne 10. března 1791 odsoudil občanskou ústavu duchovenstva, která konstatovala, že biskupové jsou nezávislí na papeži, že kněží jsou nadřazeni biskupům a že faráři jsou voleni prostými věřícími. S bulou Auctorem fidei ze dne 28. srpna 1794 byly rovněž odsouzeny ekleziologické omyly synody v Pistoi [2].

Pius VI. byl však revolucí ohromen. V roce 1796 vtrhla Bonapartova armáda na poloostrov, obsadila Řím a 15. února 1798 vyhlásila Římskou republiku. Papež byl zatčen a odvezen do Francie do města Valence, kde 29. srpna 1799 zemřel vyčerpaný utrpením. Zdálo se, že revoluce nad církví zvítězila. Tělo Pia VI. zůstalo několik měsíců nepohřbeno, dokud nebylo umístěno na místním hřbitově, v části vyhrazené pro chudé, do hrobu na němž bylo napsáno: „Občan Gianangelo Braschi – coby papež“. Obec Valence informovala Direktorium o smrti Pia VI. a dodala, že byl pohřben poslední papež v historii.

O deset let později, v roce 1809, byl zatčen také jeho nástupce Pius VII. (1800-1823), starý a nemocný, a po dvou letech vězení v Savoně byl převezen do Fontainebleau, kde zůstal až do pádu Napoleona, nucen uznávat jeho vůli. Papežství před světem nikdy nevypadalo tak slabé. Ale o deset let později, v roce 1819 Napoleon zmizel ze scény a Pius VII. se vrátil na papežský trůn, který byl evropskými panovníky uznáván jako nejvyšší morální autorita. V roce 1819 vyšlo v Lyonu Du Pape, mistrovské dílo hraběte Josefa de Maistra, dílo, které mělo stovky dotisků a které předpokládalo dogma o papežské neomylnosti, které později definoval první vatikánský koncil.

Kniha Du Pape je považována za manifest kontrarevolučního myšlení, které se staví proti katolickému liberalismu devatenáctého a dvacátého století a já chci být ozvěnou této katolické myšlenkové školy [3].

Když byl roku 1869 zahájen 1. vatikánský koncil, střetly se dvě strany: na jedné ultramontánní nebo kontrarevoluční katolíci podporovaní Piem IX., kteří bojovali za schválení dogmatu o Petrově primátu a papežské neomylnosti. Mezi nimi byli slavní biskupové, jako například kardinál Henry Edward Manning, arcibiskup z Westminsteru, mons. Louis Pie, biskup z Poitiers, mons. Konrad Martin, biskup z Paderbornu, obklopený nejlepšími teology té doby, jako jsou otcové Giovan Battista Franzelin, Joseph Kleutgen, Henri Ramière. Na opačné frontě vedl liberální katolíky mons. Maret, děkan pařížské teologické fakulty, a Ignác von Döllinger, rektor univerzity v Mnichově.

Liberálové, zastávající konciliaristické a galikánské teze, tvrdili, že autorita v církvi nespočívá pouze v papeži, ale v papeži sjednoceném s biskupy, a dogma neomylnosti považovali za chybné nebo přinejmenším nevhodné. Pius IX. 8. prosince 1870 konstitucí Pastor aeternus definoval dogmata o Petrově primátu a papežské neomylnosti [4]. Dnes jsou tato dogmata pro nás vzácným referenčním bodem pro nalezení skutečné oddanosti Petrovu stolci.

Druhý vatikánský koncil a nová koncepce papežství

Liberální katolíci byli v I. vatikánském koncilu poraženi, ale o století později se stali protagonisty a vítězi II. Vatikánského koncilu.

Gallikanismus, jansenismujs a febronianismus otevřeně argumentovaly, že struktura církve musí být demokratická, vedená zdola kněžími a biskupy, z nichž papež bude jen jejich zástupcem. Konstituce Lumen gentium, vyhlášená 21. listopadu 1964 Druhým vatikánským koncilem, byla, stejně jako všechny dokumenty Druhého vatikánského koncilu nejednoznačnou ústavou, která tyto trendy uznávala, a nepřivedla je ke konečným důsledkům.

Nota explicativa praevia, vydaná Pavlem VI., která měla zachránit pravověrnost dokumentu, byla kompromisem mezi zásadou Petrova primátu a kolegialitou biskupů. S Lumen Gentium se stalo to, co se stalo s koncilní ústavou Gaudium et spes, která stavěla dva účely manželství na stejnou úroveň: prokreativní a sjednocující. Rovnost v přírodě neexistuje. Jeden ze dvou principů je určen k tomu, aby se nadřadil druhému. A stejně jako v případě manželství převažoval sjednocující princip nad plodným, v případě ústavy církve se princip kolegiality vnucuje nad princip nadřazenosti římského papeže.

Synodalita, kolegialita, decentralizace jsou slova, která dnes vyjadřují pokus transformovat monarchickou a hierarchickou ústavu církve na demokratickou a parlamentní strukturu [Viz zde - zde ]

Programovým „manifestem“ této nové ekleziologie je projev, který přednesl papež František 17. října 2015 při slavnostním ceremoniálu k padesátému výročí založení synody biskupů. V této řeči František používá obraz „obrácené pyramidy“ k vyjádření „obrácení“ papežství, které bylo oznámeno již v exhortaci Evangelii Gaudium z roku 2013 (č. 32). Zdá se, že římsko-centrickou církev chce papež Bergoglio nahradit polycentrickou nebo mnohostrannou církví podle jiného obrazu, který často používal. Renovované papežství ve službách jiných církví, vzdává se právního prvenství, neboli nadvlády Petrovy.

Za účelem demokratizace církve se ji inovátoři snaží zbavit její institucionální stránky a zredukovat ji na čistě svátostný rozměr. Jedná se o přechod z právnické církve do svátostné nebo přijímací církve [ zde ]. Jaké jsou důsledky? Na svátostné úrovni je papež jako biskup roven všem ostatním biskupům. To, co ho staví nad všechny biskupy a dává mu nejvyšší, plnou a okamžitou moc nad celou církví, je jeho právní úřad. Tento munus specifický pro Nejvyššího papeže nespočívá v jeho moci řádu, kterou má společnou se všemi ostatními biskupy světa, ale v jeho moci jurisdikce nebo vlády, která ho odlišuje od jakéhokoli jiného biskupa. Úřad, který zastává papež, nepředstavuje čtvrtý stupeň posvátného řádu po diakonátu, kněžství a episkopátu. Petrská služba není svátostí, ale úřadem, protože papež je viditelným vikářem Ježíše Krista. Církev jako svátost se ztrátou viditelnosti ztrácí i Petrův primát.

Viditelnost církve

Po vzkříšení Ježíš Kristus svěřil poslání Petrovi, když mu řekl: „Pas mé beránky, pas mé ovce“ (Jan 21, 15-17). Těmito slovy Pán potvrzuje slib, který dal knížeti apoštolů v Caesareji Filipově, a představuje jej jako svého viditelného vikáře na zemi s pravomocí nejvyšší hlavy Církve a univerzálního pastýře. Skutečná oddanost Petrově stolci není uctíváním muže, který tuto funkci zastává, ale láskou a úctou k poslání, které Ježíš Kristus svěřil Petrovi a jeho nástupcům. Tato mise je misí, která je viditelná a vnímatelná smysly, jak vysvětlil Lev XII. v encyklice Satis cognitum  (1896) a Pius XII. v encyklice Mystici Corporis (1943).

Církev se stejně jako její Zakladatel skládá z lidského prvku, viditelného a vnějšího, a z božského, duchovního a neviditelného prvku. Je to společnost, která je současně viditelná i duchovní, časná i věčná, lidská pro členy, z nichž je složena, a božská pro svůj původ, svůj konec a své nadpřirozené prostředky. Církev je viditelná, protože nejde ani o duchovní proud, ani o pohyb myšlenek, ale jde o skutečnou společnost obdařenou právnickou strukturou jako jiné lidské společnosti; ale je také viditelná jako nadpřirozená společnost, protože je rozpoznatelná podle vnějších charakteristik, takže je vždy jedna, katolická, apoštolská a římská [5].

Papež je ten, v němž je tato viditelnost církve soustředěna a zhuštěna. To je význam výrazu sv. Ambrože Ubi Petrus, ibi ecclesia [6], který předpokládá další větu přisuzovanou sv. Ignáci z Antiochie: Ubi Christus, ibi ecclesia [7]. Neexistuje žádná pravá církev mimo tu, kterou založil Ježíš Kristus, který ji nadále neviditelně vede a pomáhá, zatímco jeho vikář ji na zemi viditelně spravuje.

Dnes je uvnitř církve modernistická infiltrace, ale neexistují dvě církve. To je důvod, proč Abbé Gleize soudí, že není správné hovořit o „koncilní církvi“ [8], a to je také důvod, proč musíme být opatrní, když mluvíme o „bergogliánské církvi“ nebo „neo-církvi“. Církev je dnes obsazena muži Církve, kteří zradili nebo zkreslili Kristovo poselství, ale není nahrazena jinou církví. Existuje pouze jedna katolická církev, ve které dnes různé a protichůdné teologie a filozofie koexistují zmateně a fragmentárně. Je správnější hovořit o bergoglianské teologii, bergoglianské filozofii, bergoglianské morálce a, pokud chcete bergoglianském náboženství, aniž bychom zašli tak daleko, že bychom jako „bogoglianskou církev“ definovali společně s papežem kardinály, kurii a biskupy z celého světa. Protože pokud bychom si měli představit, že papež, kardinálové, kurie, biskupové ve světě společně tvoří novou církev, měli bychom si legitimně položit tuto otázku: kde je tedy Kristova církev? Kde je její sociální a nadpřirozená viditelnost?

To je hlavní argument proti sedevakantismu. Je to však také argument proti tomuto pneumatickému tradicionalismu, který, i když neohlašuje uvolnění Petrova stolce, myslí, že může vyloučit papeže, kardinály a biskupy z církve a ve skutečnosti snižuje mystické tělo Kristovo na čistě duchovní a neviditelnou realitu.

Chyba papolatrie

Církev jako viditelná společnost potřebuje viditelnou hierarchii, Kristova vikáře, který ji viditelně řídí. Viditelnost je především viditelností Petrova stolce, na kterém dosud sedělo 266 papežů.

Papež je osoba, která zastává stolec: není stolce bez osoby, ale existuje nebezpečí, že tato osoba způsobí, že člověk zapomene na existenci stolce, tj. právnické instituce, která předchází danou osobu.

Papolatrie je falešná oddanost těch, kteří nevidí vládnoucího papeže jako jednoho z 265 Petrových nástupců, ale považují ho za nového Krista na Zemi, který personalizuje, reinterpretuje, znovu objevuje a zakládá učitelský úřad jeho předchůdců, zvyšuje a zdokonaluje doktrínu Krista.

Papolatrie, více než teologická chyba je deformovaným psychologickým a morálním přístupem. Papolatristé jsou obecně konzervativní nebo umírnění, kteří se klamou v možnosti dosáhnout dobrých životních výsledků bez boje a úsilí. Tajemstvím jejich života je vždy se přizpůsobit, využít každou situaci na maximum. Jejich heslem je, že je vše tiché a není se čeho bát. Realita pro ně nikdy nemá vlastnosti dramatu. 

Umírnění nechtějí, aby byl život dramatem, protože by je to donutilo převzít odpovědnost, kterou převzít nechtějí. Ale protože život je často dramatický, jejich smysl pro realitu se v naprosté nereálnosti obrací vzhůru nohama. Tváří v tvář současné krizi církve to umírněný instinktivně popírá. A nejúčinnějším způsobem, jak uklidnit své svědomí, je potvrdit, že papež má vždy pravdu, i když odporuje sám sobě nebo svým předchůdcům. V tomto bodě chyba nevyhnutelně přechází z psychologické úrovně a proměňuje se v papolatrii, neboli v pozici těch, kteří říkají, že musíme vždy poslouchat papeže, ať dělá nebo říká cokoli, protože papež je jediný a vždy neomylný vládce katolické víry.

Na doktrinální úrovni má papolatrie svůj ideologický kořen ve voluntarismu Williama z Ockhamu (1285-1347), který paradoxně byl divokým oponentem papežství. Zatímco sv. Tomáš Akvinský tvrdí, že Bůh, absolutní Pravda a svrchované dobro, nemůže chtít a dělat něco protichůdného, Ockham věří, že Bůh může také chtít a dělat cokoli, paradoxně i zlo, protože zlo a dobro samy o sobě neexistují, ale jsou tvořeny Bohem.

Pro svatého Tomáše je věc přikázána nebo zakázána, pokud je ontologicky dobrá nebo špatná; pro stoupence Ockhama platí opak: věc je dobrá nebo špatná, pokud to Bůh přikázal nebo zakázal. Cizoložství, vražda, krádež jsou špatné jen proto, že je Bůh zakázal. Jakmile je tento princip přijat, nejenže se morálka stane relativní, ale zástupce Boha na zemi, Kristův vikář, bude zase schopen vykonávat svou nejvyšší autoritu absolutně a svévolně a věřící mu mohou nabídnout pouze bezpodmínečnou poslušnost.

Ve skutečnosti poslušnost v Církvi znamená pro subjekt povinnost plnit nikoli vůli představeného, ale pouze vůli Boží, a proto poslušnost nikdy není slepá a bezpodmínečná. Má svá omezení v přirozeném a božském zákoně a v Tradici církve, jejíž je papež opatrovníkem, nikoli stvořitelem.

Pro papolatry papež není Kristovým vikářem na zemi, který má za úkol předávat neporušenou a čistou nauku, kterou obdržel, ale je nástupcem Krista, který zdokonaluje nauku svých předchůdců a přizpůsobuje ji měnícím se podmínkám. Nauka o evangeliu je v neustálém vývoji, protože se shoduje s učitelským úřadem panujícího papeže. Trvalé magisterium je nahrazeno „živým“, vyjádřeným pastoračním učením, které se každý den transformuje a má svou regulaci fidei v předmětu autority, nikoli v předmětu přenášené pravdy.

Důsledkem papolatrie je požadavek na kanonizaci každého z papežů minulosti, takže každé jejich slovo a každý vládní akt jsou zpětně neomylné. Týká se to však pouze papežů po Druhém vatikánském koncilu, a nikoli těch, kteří tomuto koncilu předcházeli.

Na tomto místě se musíme zeptat: zlatým věkem dějin církve je středověk, avšak jedinými středověkými papeži kanonizovanými církví jsou Řehoř VII. a Celestin V. Ve dvanáctém a třináctém století žili velcí papežové, ale žádný z nich nebyl prohlášen svatým. Po sedm století, mezi čtrnáctým a dvacátým stoletím, byli kanonizováni pouze sv. Pius V. a sv. Pius X. Byli všichni ostatní nedůstojnými a hříšnými papeži? Rozhodně ne.

Hrdinství ve vládě církve je však výjimkou, nikoli pravidlem, a pokud jsou všichni papeži svatí, nikdo není svatý. Svatost je taková, je-li výjimkou, ztrácí smysl, když se stane pravidlem. Je pochybné, že dnes chceme svatořečit všechny papeže právě proto, že nevěříme ve svatost nikoho. Ti, kteří si chtějí poznání tohoto problému prohloubit, si mohou s užitkem přečíst článek, který v The Remnant věnoval krizi kanonizací Christopher Ferrara [9].

Je možná papežská diarchie?

Papolatrie neexistuje v abstraktním smyslu: dnes například budeme muset hovořit přesněji o františkolatrii, ale také o benediktolatrii, jak dobře uvedl Miguel Ángel Yáñez na Adelante la fé [10]. Tato papolatrie může dospět do situace, kdy stojí papež proti papeži: stoupenci papeže Františka proti stoupencům papeže Benedikta, ale také usilovat o harmonii a soužití mezi těmito dvěma papeži a představovat možné rozdělení jejich rolí [viz Gansweinova intervence a komentář i rozsáhlá série článků o „dvou papežích“].

To, co se stalo u příležitosti pátého výročí volby papeže Františka, je významné a znepokojivé. Celá pozornost médií se zaměřila na případ dopisu Benedikta XVI. papeži Františkovi: dopis, který byl zmanipulován a vyústil v rezignaci šéfa vatikánské komunikace mons. Daria Viganò [ zde ]. Diskuse však odhalila existenci falešného předpokladu přijatého všemi: existence jakési papežské diarchie, ve které pro výkon funkcí je papež František, a další papež, Benedikt, který slouží Petrovu stolci modlitbou a případně radou.

Existence těchto dvou papežů se připouští jako hotová věc: diskutuje se pouze o povaze jejich vztahů. Pravdou však je, že je nemožné, aby existovali dva papežové. Papežství nelze rozebrat: může existovat pouze jeden Kristův vikář [ viz ].

Benedikt XVI. byl schopen vzdát se pontifikátu, ale měl by se proto vzdát jména Benedikt XVI., bílého roucha a titulu emeritního papeže: jedním slovem, měl definitivně přestat být papežem a také opustit Město Vatikán. Proč to neudělal? Protože, jak se zdá, je přesvědčen, že je stále papežem, i když papežem, který se vzdal výkonu petrské služby. Toto přesvědčení vychází z hluboce mylné ekleziologie založené na svátostné a nikoliv právní koncepci papežství. Pokud je petrský munus svátostí a nikoli právním úřadem, má nesmazatelný charakter, ale v tomto případě by bylo nemožné se úřadu vzdát. Rezignovat předpokládá odvolatelnost úřadu, a to je proto neslučitelné se svátostnou vizí papežství.

Správně kardinál Brandmüller považuje pokus o nastolení jakéhokoli současného paralelismu mezi panujícím papežem a modlícím se papežem za nepochopitelný: „Dvouhlavé“ papežství by bylo „obludností“ [11]. „Kanonické právo neuznává postavu emeritního papeže“; Výsledek rezignace - potvrzuje kardinál Brandmüller – znamená, že již není římským biskupem ani papežem, ani kardinálem“ [12].

Pokud jde o pochybnosti o zvolení papeže Františka. Profesorka Geraldina Boni [13] poznamenává, že kanonické právo soustavně učí, že pokojné „universalis ecclesiae adhaesio“ je neomylným znamením a účinkem platných voleb a legitimního papežství a přilnutí Božího lidu k papeži Františkovi dosud nebylo zpochybněno žádným z kardinálů, kteří se účastnili konkláve. I to je důsledek viditelného charakteru církve a papežství.

A nemine est judicandus, nisi a fide devius ...

Právní povahu petrského úřadu dobře popisuje kanonista, především mimo pochybnost a podezření, bývalý rektor gregoriánské univerzity, jezuitský otec Gianfranco Ghirlanda, když se v přechodném období mezi posledními dvěma pontifikáty věnoval La Civiltà Cattolica [ viz - komentoval zde ] jasný článek „Uprázdnění římského stolce“.

„K uvolnění místa římského stolce dochází v případě ukončení funkce římským papežem, ke kterému dochází ze čtyř důvodů: 1) smrt; 2) určité a trvalé šílenství nebo úplná duševní slabost; 3) notoricky známé odpadlictví, kacířství, rozkol; 4) rezignace!.

Otec Ghirlanda vysvětluje: „V prvním případě je Apoštolský stolec prázdný od okamžiku smrti římského papeže; ve druhém a třetím v okamžiku prohlášení kardinálů; ve čtvrtém od okamžiku rezignace. Kritériem je pak samotná ochrana církevního společenství. Tam, kde by již nebylo na straně papeže, neměl by už žádnou moc, protože ipso iure by vypadl ze své prvotní funkce.

V tomto bodě se otec Ghirlanda zabývá případem kacířského papeže. Není to žádný odkaz na papeže, který v únoru 2013 ještě nebyl zvolen. Otec Ghirlanda odkazuje na „školní případ“: „Jde o případ, který připouští nauka známá jako odpadlictví, hereze nebo rozkol, do něhož by římský papež mohl upadnout, ale pouze jako „soukromý učitel“, který se nedomáhá souhlasu věřících, protože vírou v osobní neomylnost, kterou má římský papež při výkonu svého úřadu, a tedy za pomoci Ducha svatého, musíme říci, že nemůže činit kacířská potvrzení, která by chtěla spáchat jeho prvotní autorita, protože pokud ano, ztratil by ipso iure své postavení. Avšak v takových případech, protože „první stolec nikdo neposuzuje“ (kán. 1404), by nikdo nemohl sesadit římského papeže, ale existovalo by pouze prohlášení o skutečnosti, které by mělo být ze strany kardinálů, alespoň těch přítomných v Římě. Tato eventualita, i když ji doktrína předpokládá, je považována za zcela nepravděpodobnou kvůli zásahu Boží prozřetelnosti ve prospěch církve“ [14].

Otec Ghirlanda v tomto výkladu není tradicionalista ani modernista, ale vědec, který shromažďuje tisíciletou kanonickou tradici.

Pokud v oblasti filozofie a teologie znamená nesporný vrchol křesťanského myšlení sv. Tomáš Akvinský, představuje v oblasti kanonického práva ekvivalent Scholastica magister Gratian a jeho učedníci.

Gratian, který obdržel potvrzení sv. Bonifáce, biskupa v Mohuči, uvádí, že papež „a nemine est iudicandus, nisi deprehendatur a fide Devius“ [15]. Tento princip znovu potvrzuje v Summa decretorum z Pisy [16], považovaný za nejslavnější magister decretorum 12. století.

Otec Salvatore Vacca, který sledoval historii axiomu Prima Sedes a nemine judicatur, připomíná, že „teze o možnosti kacířského papeže byla brána v úvahu (...) po celý středověk až do doby západního rozkolu (1379-1417) [17].

V případě heretického papeže zásada, podle níž Prima Sedes a nemine judicatur, není porušena za prvé proto, že podle kanonické tradice připouští tato zásada jako jedinou výjimku případ hereze; za druhé proto, že kardinálové by se omezili na zjištění skutečnosti kacířství, jako by tomu bylo v případě ztráty duševních schopností, aniž by uplatnili jakoukoli výpověď římského papeže. Zastavení prvotního úřadu by zjistili a deklarovali pouze oni.

Teologové diskutují o tom, zda ke ztrátě pontifikátu dochází od okamžiku, kdy papež upadne do hereze, nebo pouze v případě, že se hereze stane zjevnou nebo notoricky známou a veřejně zveřejněnou.

Arnaldo Xavier da Silveira [18] [ zde - zde ] věří, že i když existuje základní neslučitelnost mezi herezí a papežskou jurisdikcí, papež neztratí svůj post, dokud se jeho hereze neprojeví. Jelikož je církev viditelnou a dokonalou společností, ztráta víry její viditelné Hlavy musí být veřejným faktem, který je jasně znám běžným věřícím. Stejně jako strom může žít určitou dobu po odříznutí kořenů, tak i poté, co jeho majitel upadl do kacířství, lze jeho příslušnost zachovat, i když na nejistém základě. Ježíš Kristus dočasně udržuje osobu heretického papeže v jeho jurisdikci, dokud si církev nevšimne jeho veřejné hereze.

Jisté je, že uznání možnosti, že by papež upadl do hereze, v žádném případě neznamená zmenšení lásky a oddanosti k papežství. Znamená to připustit, že papež je vikářem, ne vždy bezvadným a ne vždy neomylným, Ježíše Krista, jediné Hlavy Mystického těla církve.

Proti katakombalismu

Otázka viditelnosti církve je argumentem v boji proti dalšímu pokušení, které je dnes rozšířené: katakombalismu. Katakombalismus je postoj těch, kteří se stáhnou z bojiště a skrývají se v iluzi možnosti přežít bez boje. Katakombalismus je odmítnutím militantní koncepce křesťanství.

Katakombalista nechce bojovat, protože je přesvědčen, že bitvu již prohrál; přijímá situaci podřadnosti katolíků jako fakt, aniž by se vracel k příčinám, které to určovaly. Pokud jsou však dnes katolíci menšinami, je to proto, že prohráli řadu bitev; prohráli tyto bitvy, protože v nich nebojovali; nebojovali proti odpůrcům, protože odstranili samotnou myšlenku „nepřítele“, obrátili se zády k augustiniánskému pojetí dvou měst bojujících v historii: jediné, které nám může nabídnout vysvětlení toho, co se děje a co se stalo. Pokud je tato militantní koncepce odmítnuta, je přijat princip nevratnosti historického procesu a od katakombalismu se nevyhnutelně přechází k progresivismu a modernismu.

Katakombalisté se staví proti menšinové a pronásledované církvi v prvních třech stoletích proti Konstantinově církvi. Pius XII. však ve svém projevu ke katolické akci 8. prosince 1947 tuto tezi odmítá a vysvětluje, že katolíci prvních tří století nebyli katakombalisté, ale dobyvatelé.

Síla ticha a síla slova

Existují lidé, kteří říkají, že je třeba se zřeknout akce a boje, protože na lidské úrovni už není čeho dosáhnout. Musíme si počkat na mimořádný zásah božské prozřetelnosti. Samozřejmě je to Bůh a On sám, kdo vede a mění historii. Bůh si však žádá spolupráci lidí, a pokud lidé přestanou pracovat, přestane jednat také božská Milost. Sv. Ambrož ve skutečnosti poznamenává, že „božských výhod se nedostává těm, kteří spí, ale těm, kteří bdí“ [20].

Existují lidé, kteří říkají, že se musíme vzdát nejen jednání, ale i slov. Někdy potkáme někoho, kdo nám s prstem před ústy a očima zvednutýma k nebi říká, že musíme mlčet a modlit se. Nic jiného. Bylo by však chybou učinit z ticha pravidlo chování, protože v soudný den budeme se odpovídat nejen za prázdná slova, ale také za provinilá mlčení.

Existují povolání k tichu, jako u mnoha kontemplativních mnichů a jeptišek; ale katolíci, od pastýřů až po poslední věřící, mají povinnost vydávat svědectví o své víře slovem i příkladem. Právě prostřednictvím Slova si apoštolové podmanili svět a evangelium se šířilo z jednoho konce Země na druhý.

Sv. Atanáš a sv. Hilarius nemlčeli proti Ariánům, ani sv. Petr Damiani proti zkorumpovaným prelátům své doby. Svatá Kateřina Sienská nemlčela před papeži své doby, ani svatý Vincenc Ferreri nemlčel, dokonce se představil jako Anděl apokalypsy.

V poslední době nezůstali zticha, ale promlouvali mnichovský biskup Clemens August von Galen tváří v tvář nacismu a kardinál Josef Mindszenty, primas Maďarska, tváří v tvář komunismu.

Kromě toho se dnes ticho prožívá nikoli jako okamžik meditace a reflexe, kterým se připravujeme na boj, ale jako alternativní politická strategie k boji. Ticho, které předurčuje k přetvářce, pokrytectví a konečnému odevzdání. Ze dne na den, měsíc po měsíci, rok co rok se politika ticha stala klecí, která uvězňuje mnoho konzervativců. V tomto smyslu není mlčení pouze vinou dneška, ale je také trestem za včerejší chyby. Dnes jsou ti, kdo mlčeli příliš mnoho let, sami vězni mlčení. Na druhé straně je svobodný, kdo v průběhu posledních padesáti let nezůstal zticha, ale promluvil otevřeně a bez kompromisů, protože svobodnými nás činí pouze Pravda (Jan 8, 32).

Tempus est tacendi, tempus loquendi říká Kazatel (3, 7): je čas mlčet, ale je také čas mluvit. A dnes je čas promluvit.

Mluvit znamená především veřejně vydávat svědectví o své věrnosti evangeliu a neměnným katolickým pravdám, odsuzovat omyly, které jim odporují. V dobách krize platí pravidlo, které Benedikt XV. ve své encyklice Ad beatissimo Apostolorum Principis z 1. listopadu 1914 uvádí proti modernistům: „Chceme, aby známý starodávný zákon zůstal nedotčen. Nic neměňte, spokojte se s s tradicí: nihil innovetur nisi quod traditum est" [21]. Posvátná tradice zůstává kritériem pro rozeznání toho, co je katolické, od toho, co není katolické, aby zářily viditelné tóny církve. Tradice je víra církve, kterou si papežové udržovali a předávali po staletí. Tradice však přichází před papežem, a ne papež před tradicí.

Nestačí se tedy omezit na obecné odsuzování chyb, které jsou v rozporu s tradicí církve. Je třeba označit jménem všechny ty, kteří v církvi vyznávají teologii, filozofii, morálku, duchovnost v rozporu s trvalým učitelským úřadem církve, bez ohledu na to, jakou pozici zastávají. A dnes musíme uznat, že i sám papež propaguje chyby a hereze v církvi. Musíme mít odvahu to říci se vší úctou, kterou jsme k papeži povinni. Opravdová úcta k papežství je vyjádřena v postoji vůči papeži v synovském odporu, jak se to stalo v correctio filialis určeném Františkovi v roce 2017.

Ale není tu jen tempus loquendi. Existuje také modus loquendi, způsob, jakým se katolík vyjadřuje. Oprava musí být jakožto synovská - uctivá, oddaná, bez sarkasmu, bez neúcty, pohrdání, bez hořké horlivosti, bez sebeuspokojení, bez pýchy, s hlubokým duchem lásky, kterým je láska k Bohu a láska k církvi.

V dnešní krizi jakoby jakékoli vyznání víry nebo prohlášení věrnosti, které opomíná naznačovat odpovědnost papeže Františka, postrádalo sílu, jasnost a upřímnost. Musíme mít odvahu říci: Svatý otče, ty jsi primárně zodpovědný za zmatek, který dnes v Církvi existuje; Svatý otče, ty jsi primárně zodpovědný za hereze, které dnes cirkulují v církvi. Odpovědnost nemůže zapomenout ani na kardinály, kteří mlčí, a tím, že mlčí, neplní svůj úkol jako poradci a spolupracovníci papeže, kteří by mu měli adresovat veřejná slova napomenutí a bratrské nápravy.

Nestačí však odsoudit pastýře, kteří demolují, nebo upřednostňují demolici církve. Církevní soužití s nimi musí být omezeno na minimum, jak se to děje v manželském režimu odloučení. Pokud otec se dopouští na své manželce a dětech nepřiměřeného fyzického nebo morálního násilí, může manželka, přestože uznává platnost svého manželství, a aniž by požadovala jeho neplatnost, aby chránila sebe a své děti, požádat o odloučení. Církev to umožňuje. Přerušení obvyklého soužití znamená distancování se od učení a praxe špatných pastýřů, odmítnutí účasti na programech a činnostech, které propagují.

Nesmíme však zapomínat, že církev nemůže zmizet. Je proto nezbytné podporovat apoštolát pastýřů, kteří zůstávají věrní tradičnímu učení, účastnit se jejich iniciativ a povzbuzovat je, aby mluvili, jednali a ujali se vedení zmateného stáda.

Je čas se oddělit od zlých pastýřů a sjednotit se s těmi dobrými v jedné Církvi, ve které pšenice a plevel žijí společně na stejném poli (Mt 13, 24-20), pamatovat na to, že církev je viditelná, že se nebude moci zachránit odděleně od svých legitimních pastýřů.

Církev je viditelná a bude spasena s papežem, a ne bez papeže. Musíme obnovit pouto lásky a úcty, které nás spojuje s Petrovým nástupcem, především modlitbou, aby Ježíš Kristus mohl dát jemu i všem pastýřům potřebnou sílu, aby nezradili posvátnou věc víry, a pokud k tomu dojde, aby se vrátili k vedení opuštěného stáda.

Pouze svrchovaný a slavnostní hlas může ukončit probíhající proces sebezničení: úkolem římského papeže, jediného, kterému byla zaručena možnost definovat Kristovo slovo, je, aby se stal neomylným mluvčím tradice.

A přesto, i kdyby Kristův vikář selhal ve svém poslání, Duch svatý by nepřestal ani na okamžik pomáhat své Církvi, v níž i v době zničení víry, část, byť malá pastýřů a věrných bude vždy pokračovat v zachovávání a předávání Tradice a bude důvěřovat v božský příslib: „Budu s vámi vždy, až do konce věků“ (Mt 27, 20).

Pius XII. v encyklice Fulgens radiatur ze dne 21. března 1947 u příležitosti čtrnácti století od smrti svatého Benedikta říká, že

„kdo studuje temný věk, ve kterém žil svatý Benedikt z Nursie, z dokumentů historie, nepochybně uslyší pravdu o božském slově, kterým Kristus slíbil apoštolům a společnosti, kterou založil: „Budu s vámi po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 27, 20). Toto slovo a tento slib rozhodně neztrácejí platnost v žádném věku, ale týkají se průběhu všech staletí, která jsou vedena božskou Prozřetelností. Opravdu, když se nepřátelé zuřivě vrhají proti křesťanskému jménu, když osudovou Petrovou lodí otřásají prudké bouře, když se konečně zdá, že všechno zničí a už nesvítí žádná naděje na lidskou pomoc, pak je tu Kristus, garant, těšitel a dárce nadpřirozené síly.

Pro ty, kteří zůstávají věrni Tradici v dobách krize, je vzorem Nejsvětější Panna Maria, která jako jediná uchovala víru v sobotu předcházející Vzkříšení a která po Ježíšově nanebevstoupení nezůstala zticha, ale podporovala pevnost a jasnost jeho slova v rodící se církvi. Její srdce bylo a zůstává pokladnicí tradice církve [22].

Praví ctitelé Panny Marie, o nichž mluví sv. Ludvík Maria Grignion z Monfortu, jsou také pravými obhájci papežství, kteří v době zničení autority a zakrývání víry neváhají převzít „dvojsečný meč Slova Božího“ (Heb 4, 12 ), s nímž „probodnou skrz naskrz k životu nebo ke smrti všechny, k nimž je Bůh pošle“ [23].

Jejich boj proti nepřátelům Božím přiblíží hodinu triumfu Neposkvrněného Srdce Panny Marie, která bude také triumfem papežství a znovu obnovené církve.

 Zdroj:  Corrispondenza Romana

_____________________________

[1] Frederick William Faber, Oddanost a věrnost papeži, v AA. VV., La Civiltà Cattolica, Řím 1927, II, str. 231-238.

[2] Denz-H, 2601-2612.

[3] Pro syntézu této myšlenky srov. Plinio Corrȇa de Oliveira, Revoluce a kontrarevoluce, Cristianità, Piacenza 2008.

[4] Denz-H, 3050-3075.

[5] Louis Billot, De Ecclesia Christi, I, Prati, Giachetti, 1909, str. 49-51

[6] Sant'Ambrogio, Expositio in Psalmos, 40.

[7] Sv. Ignác z Antiochie, Smyrnais, 8, 2.

[8] Abbé Jean-Michel Gleize FSPX, „Angelus“, červenec 2013.

[9] https://remnantnewspaper.com/web/index.php/articles/item/3753-the-canonization-crisis-part-1

[10] https://adelantelafe.com/benedictolatras/

[11] Walter Brandmüller, Renuntiatio Papae. Některé historické a kanonické úvahy, v „Archivio Giuridico“, 3-4 (2016), s. 660.

[12] tamtéž, str. 661, 660.

[13] Geraldina Boni, Nad vzdáním se. Rozhodnutí papeže Benedikta XVI. A zákon, Bononia University Press, Bologna 2015

[14] Gianfranco Ghirlanda, Ukončení úřadu římského papeže, „La Civiltà Cattolica, notebook č. 3905 ze dne 2. března 2013“, str. 445-462., P. 445

[15] Gratianus, Decretum, Pars I, Dist. XL.

[16] Hugucciopisanus, Summa Decretorum, Pars I, Dist. XL, c. 6.

[17] Salvatore Vacca, Prima Sedes at neminejudicatur. Genesis a historický vývoj axiomu až po Gratianův dekret, Papežská Gregoriánská univerzita, Řím 1993, s. 254.

[18] Arnaldo Xaveir da Silveira, Teologická hypotéza kacířského papeže, Solfanelli, Chieti 2016.

[19] Pius XII., Projev k biskupům Spojených států z 1. listopadu 1939.

[20] S. Ambrogio, Expos. Evang. sek. Luc., IV, 49.

[21] S. Stephen I., Letter to San Cipriano, in Denz-H, n. N. 110. 4

[22] Saint Bonaventure, De Nativitate B. Virginis Mariae Sermo V, Opera, cit., IX, s. 717).

[23] Saint Louis Marie Grignion z Montfortu, Pojednání o skutečné oddanosti Panně Marii, č. 2. 57.