Tajemství židů a pohanů v církvi
Někteří katolíci se absurdně domnívají, že vztah mezi křesťanstvím a židovstvím se poprvé v dějinách řešil deklarací Nostra aetate (1965) zveřejněnou na závěr 2VK. To je zcela nelogické, jak teologicky, tak historicky.
Křesťanům první generace, počínaje apoštoly a učedníky první hodiny, musely být jistě zcela jasné minimální prvky náboženské nauky, aby chápali, že rodné a etnické hebrejství dospělo do momentu, kdy přechází na Krista, dlouho očekávaného Mesiáše, který konečně přišel.
Církev pak určitě nečekala dvě tísiciletí, aby formulovala pojetí vnitřního hebrejsko – křesťanského rozvoje. Jestliže byl odsouzen marcionský postoj, který odmítal in blok Starý zákon, jakoby byl Novým anulován, neméně bylo nad slunce jasné, že Nový Izrael, Pravý Izrael (výrazy používané církevními Otci a magisteriem včetně koncilního), tedy Církev byla složena ze židů a pohanů, kteří přijali Ježíše jako jediného Vykupitele v dějinách.
Nedávno vyšla útlá knížka teologicky nevyvratitelná s velkou duchovní hloubkou, která všechno toto osvětluje a nabízí nám rozhodující lekci o tématech tohoto objektu (Erik Peterson, Il mistero degli Ebrei e dei Gentili nella Chiesa, Mimesis, Milano 2013, pp. 88, € 4,90). Autor byl nejdříve profesorem na evangelické fakultě v Bonnu a Göttingenu, v roce 1930 konvertoval v Římě ke katolictví, kde pak vyučoval na Papežském institutu křesťanskou archeologii. V roce 1933 záhy po konverzi napsal toto pojednání, které bylo přeloženo již v roce 1935 do francouzštiny a 1946 do italštiny.
Po druhém vydání v roce 1960 bylo nyní připraveno třetí vydání, které umožňuje studujícím, kněžím a apologetům nacházet tradiční odpovědi církve a teologie na problém nesnadných vztahů mezi židy a katolicismem. Text je rozčleněn do tří kapitol, ve kterých Peterson vysvětluje různé úryvky z listu sv. Pavla Římanům, zvláště kapitoly 9-11, kde Apoštol (Žid) pohanů pojednává o vztahu mezi Izraelem a pohanskými konvertity a o vztahu Synagogy a církve (str. 10).
Teologickou osnovou je v podstatě pasáž o zvolení, adopci a slávě, alianci a kultu historického Izraele v církvi, pravého Izraele, který se bez hranic kryje s celým vykoupeným lidstvem.Na druhé straně - kdo popírá teologickou hodnotu problému vztahu mezi Církví a Synagogou a chápe tyto vztahy jako prostý historický problém, skončí nutně tam, že se ocitá v gnostické pozici.
Syntéza této teologicky nevyvratitelné skutečnosti je prezentována v liturgii, praktické teologii svatého Božího lidu: »Kult Jeruzalémského chrámu, až do Božího Zjevení v první fázi nejsvětější, je nahrazen kultem duchovním, vzdávaným Bohu od těch, kteří uznávají oběť mnohem vyšší než oběti zvířat« (str. 15). Tak jako je pravdou, že pravý Mesiáš nepochází ani z Atén ani z Říma (str. 17), je také pravdou, že křesťanský kult nemůže být interpretován jako spiritualizace kultu hebrejského, protože křesťanský kult uskutečňuje nahrazení krutých zvířecích obětí obětováním Syna člověka (str. 15, 3). Toto duchovní nahrazení je základem evangelizace, kterou musí praktikovat všichni křestané a spolupracovat tak na spáse všech nebo alespoň velkého počtu lidí.
(Fabrizio Cannone)
