Tvořivá věrnost
Při zadání hesla „kreativní věrnost“ se přihlásí tři firmy: jezuitská Civiltà Cattolica, která se tímto vynálezem holedbá již 128 roků, Focolare v Mariapolis a Vatikán z Osservatore Romano. 23. 7. 2016. Z této poslední pokladnice nabízíme ukázku z výkladu, jehož autorem je Rodrigo Guerra Lopez, doktor filozofie na Mezinárodní filozofické akademii v Mexiku, který se jako expert účastnil synody o rodině.
(...)
Přirozená skutečnost a skutečnost pokladu víry obsahuje nepochybně 
definitivní a objektivní strukturu. Nicméně její pojetí připouští organický vývoj, který je vyvolán novými virtualitami a který vyžaduje, aby byl ve zvláštních časových periodách znovu poznáván. Pozorná četba znamení doby není tedy cizí snaze postřehnout, co je nezbytné vykonat v teologické, filozofické a pastorační reflexi.
Mám dojem, že toto se děje právě tehdy, když nám papež nabízí apoštolskou exhortaci Amoris laetitia. Papež František nemění základní nauku církve. Nedělá to, protože ví, že poklad víry není svobodný výtvor, který je možno přepracovat novými více či méně šťastnými objevy.
Poklad víry je třeba střežit. Ale to nespočívá v tom, že tento poklad víry dáme do mrazničky, abychom ho zmrazili a zastavili tak jeho metabolismus. Naopak, je to dynamismus živého Boha který vystupuje a uplatňuje se v našich dějinách, aby očisťoval a otevíral každodenně pastorační aktivitu církve zvláště skrze službu Petrova nástupce. Papež by zradil své poslání a svou službu, kdyby uhasil Boží přítomnost v dějinách, kde se nachází: v Písmu svatém, ve svátostech a v lidu, zvláště když mnozí trpí vyloučeností a bolestí.
Z tohoto důvodu některé kritiky, které v poslední době papež obdržel, se jeví jako nepodložené a nespravedlivé. Amoris laetitia je skutečný akt papežského magisteria. Je velmi nemoudré, a navíc teologicky nemoudré, podkládat této apoštolské exhortaci určitý druh osobního, téměř soukromého mínění. Papež uskutečňuje svůj munus docendi mnoha způsoby: mysleme na jeho poselství, projevy, homilie a bezpochyby na jeho encykliky a jeho posynodní apoštolské exhortace. Tyto se rodí z širokého uplatnění synodality, kterou není možno přehlížet. (…)
Dovolujeme si říct, že nauka o podstatě svátosti manželství a eucharistie a podmínkách, kdy skutečně dochází k smrtelnému hříchu, se v posledním magisteriálním aktu nezměnila. Ale je zapotřebí, aby tato pravá a neměnná nauka, která vyžaduje naprostou poslušnost, byla prohloubena a vyložena na základě změn doby, kterou prožíváme. Toto je smysl Amoris laetitia: organický rozvoj kreativní věrnosti.
Kritici papeže Františka se dopouštějí omylů, jako je tento: Chybí zde interpretace sv. Tomáše Akvinského. Andělský doktor uměl chápat a vášnivě milovat jedince. Všechny univerzální kategorie, které používá, včetně oněch z mravního řádu, se zmenšují ve své nezbytnosti a rozšiřují ve své umírněnosti krok za krokem, tím, jak přistupují ke konkrétní realitě. (…)
Na příklad někteří kritikové ztotožňují více méně jednohlasně komplexní a různorodé „neregulérní“ situace, ve kterých se eventuálně ocitají některé páry, se smrtelným hříchem a dospívají k závěru, že je pro ně uzavřen přístup k eucharistii. Tvrdit mlčky nebo explicitně, že všechny neregulérní situace představují ze své definice smrtelný hřích, a že ti, kteří v nich žijí, nejsou v milosti posvěcující, jeví se jako těžký omyl, který je v rozporu s evangeliem, s přirozeným zákonem a autentickou naukou sv. Tomáše Akvinského. (…)
Jan Pavel II. nejdříve jako filozof a pak jako papež otevřel důležitou bránu procesu přetvoření antropologie a etiky. Ryze objektivistická úvaha o lidské osobnosti nestačí , aby zhodnotila to, co obsahuje neredukovatelného. Je třeba vzít v úvahu základní lidskou zkušenost, abychom nalezli v jeho nitru široký a bohatý svět jeho subjektivity a svědomí.
Uvnitř tohoto světa se přirozený zákon Janu Pavlovi nejeví jako dedukce vycházející od některých sklonů, nýbrž jako normativ, který se nachází v praktickém rozumu jako kapacita poznávat krok za krokem pravdu o dobru. A to je terén pro pastorační gradualitu, tj. trpělivost, s jakou je třeba naslouchat a chápat osobu, která nepochopila plně danou mravní hodnotu nebo její praktické požadavky.
Pastorační gradualita se sotva mohla objevit ve Familiaris consortio. Jan Pavel II. ještě neposkytuje prostor pro doprovázení a rozlišování a eventuální integraci pastorační vlohy do každého učitelského aktu.
Podle našeho zdání neexistuje zlom v magisteriu posledních papežů. To, co máme před sebou, je tvořivá věrnost, která dovoluje vidět v praktických termínech, nakolik je důležité dávat přednost času před prostorem, jak učí papež František. Jen tak je možné prožívat trpělivost, když jsme postiženi a zraněni, jen tak je možné, abychom byli doprovázeni a nevyvolávali pohoršení pro naše nedostatky a současně odhalovali, že v Církvi, opravdové Kristově historické přítomnosti, existuje cesta plná něžnosti pro obnovu života, pro uzdravení všech našich ran, i těch nejhlubších.
23.7. 2016 OR Rodrigo Guerra Lopez
