Antikrist podle Reinharda Raffalta
Serafino Lanzetta
Antikrist podle Reinharda Raffalta
V roce 2017 nakladatelství XV.it publikovalo v řadě Antaios zajímavé úvahy o Antikristu. Jednalo se o knihu Der Antichrist Reinharda Raffalta (1923-1973), muzikologa, německého spisovatele, velkého apologety katolické tradice a kritika 2VK a pokoncilního kursu v církvi.
Text představuje přepis z konference, která se konala v Mnichově 1966 a byla publikována 1990 Lins-Verlag. Vzhledem k velké aktuálnosti textu za současné situace přinášíme úvahu P. Serafino Lanzetty v revue Fides Catholica (Anno XIII. 1-2018). (viz)
Reinhard Raffalt
Reihard Raffalt, německý spisovatel, muzikolog a filozof, svědek narůstajícího církevního zmatku po 2VK, vychází z textu apoštola Pavla k Soluňanům: Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný. Propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všechno, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha (2 So, 2, 3-4).
Jedna z hlavních charakteristik Antikrista podle Raffalta je egoismus; jedná se o osobnost, která miluje sama sebe a milovala by i bližního, ale láskou egoistickou a bez lásky k Bohu. Tento člověk, který se představuje jako nový Kristus, by prakticky uskutečnil doslova evangelium: »Budeš milovat bližního jako sám sebe« (Mt 22,39), protože bez lásky k Bohu a bez dalšího přikázání »Miluj svého Boha z celého svého srdce, z celé své duše a ze vší své mysli (Mt 22,37) by se tato slova stala podnětem k egoistické lásce k sobě samému, bez lásky k ničemu většímu.
Jediný způsob, jak demaskovat tuto fatální a nebezpečnou postavu, je víra v tajemství vtěleného Slova, Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka. Jakkoliv Antikrist ještě zůstává teoretickou postavou, která má přijít, absence víry v Ježíše Krista jakožto Boha z Boha, která se stala člověkem pro naši spásu, je rozhodující a představuje někoho, kdo si osvojil postavení jakožto „pán světa“, abychom použili obraz drahého Hugho Bensonovi. Problém Antikrista, říká Raffalt, je ve skutečnosti v rozhodnutí člověka pro, nebo proti Kristu, tj. pro, nebo proti osobnímu Bohu.
Antikrist tak představuje osobu, která staví člověka před konečnou volbu: pro nebo proti pravému Bohu. V tomto smyslu je to postava prozřetelnostně skrz naskrz ohavná.
Navíc podle Raffaltova soudu, Antikristova maxima by mohla být tato: »Pravý člověk, který dospěl ke smyslu sebe samého, je pouze ten, který žije podle mravních základů křesťanství, aniž by věřil v osobního Boha«. Přeložíme-li tato slova do smyslu více entuziastického, můžeme říct: Církev bez Krista. Projev křesťanství bez Boha, jak by si to přál také Hazel Motes, klíčová postava z Wise Blood, románu americké spisovatelky Flannery O´Connor.
Navíc Antikrist podle Raffalta je »negativní vykupitel«, tj. »má vysvobodit lidstvo z pout stvořenosti. Uskutečňuje světový mír a požaduje jako cenu zřeknutí se nesmrtelnosti duše a demontáž osobnosti«. Bude dobrotivým smiřovatelem všech náboženství, jejich kultů ve znamení neexistence Boha. Hebraismus, křesťanství, islám, buddhismus atd. by se mohly sjednotit bez jakýchkoliv obtíží, protože každé z nich by dávalo přednost rezignovat na definici Boha. Jedno náboženství, ale bez Boha, s mnohabarevnou tváří. Aby nebyl poškozen sociální a zákonný řád, všechno bude povoleno, každý druh nápadu či vášně.
Antikrist, který je člověkem, nezůstane bez Krista. Proto implicitně musí uznat jedinečnost Krista a jeho náboženství. Antikrist je ten, kdo popírá Krista, a nikoliv Mohameda nebo Konfucia; s Kristem popírá pravdu o osobním Bohu, na jehož místo staví sám sebe. Z Nového zákona víme, že tento člověk bude velký rouhač a učiní z kulturního a mystického zpustošení předmět všeobecné úcty, nový druh náboženství lidstva. K jeho ničivému dílu bude podle Raffalta náležet jako nejdůležitější profanace skrze rouhání. Neboť nic zesvětštělého jako např. trh, pudy, sex, psychoanalýza, drogy, byrokracie, rezignace na krásu není svou podstatou ničemné. Výjimku tvoří jen rouhání, protože je namířeno přímo proti Bohu, jeho cti, proti uznání jeho prvenství přede všemi a vším. Proto Antikrist bude rouhačem proti Bohu par excelence.
Jen v rouhání je všechna špatnost představitelná a současně jednoduchá. V rouhání je všechna zloba, urážky a popření Boha, což je možné pouze tehdy, když bude celý svět zmechanizován a duše zcela vyloučena. Raffalt píše: »Nakonec, až bude naplněna mechanizace světa, zdokonaleno obklíčení člověka, až bude zavražděna svoboda, zjeví se tajemství nepravosti ve své ryzí podobě: jako osvobozená nenávist k osobnímu Bohu.
Raffalt nakonec vidí přicházet Antikrista přímo z Říma a objevuje symbolické pouto v baldachýnu sv. Petra, který vytvořil Bernini inspirován jediným sloupem, který zbyl z jeruzalémského chrámu; chtěl tak vyjádřit kontinuitu mezi Starým a Novým zákonem a příchodem Mesiáše. Právě tato kontinuita, ke které ho inspirovala četba Neumana (před jeho konverzí), umožňuje Raffaltovi vidět výstup Antikrista z Božího chrámu (viz 2 Sol 3-4); nepravost zaujme místo Boha a ukončí římskou symfonii.
Mezi Raffaltem a Newmanem existuje silná vazba. Antikrist Raffalta se totiž inspiruje také četbou velkého anglického myslitele. Je třeba učinit jedno upřesnění: »Nejenom nepřátelé církve, ale také její horoucí obránci, jako např. kardinál Newman, hovoří o souvislosti mezi posledním časem Říma a Antikristem a nepopírají velkého nepřítele Boha, který může vzejít ze samotné církve.
Ve skutečnosti idea, že Řím, pohanský či křesťanský, antické impérium nebo Římská katolická církev jako instituce bude vždy předmětem Božího hněvu, je předsudek, který Newman živil již od svého dětství. V důsledku své protestantské formace byl přesvědčen, že římský církevní systém, soustředěný na papeže, by mohl být ve skutečnosti soustředěn na Antikrista. Teprve po mnoha letech popisuje ve své Apologii pozvolný proces překonávání tohoto předsudku proti katolickému systému z doby, kdy byl ještě anglikánem, tedy v důsledku inspirace protestantismem.
Tedy je to Newman, který Raffalta přivádí k tomuto kontextu římského původu Antikrista, jak byl o tom byl přesvědčen, a to ještě v době před jeho katolickou konverzí.
Podle Johna Henry Newmana Antikrist je jedna jediná osoba, a ta nachází své předchůdce v celých dějinách. V Apologia pro vita sua velký konvertita popisuje ducha liberalismu jako rozlišovací znamení příchodu Antikrista, který bude anomos (bez zákona), protože se pozvedá nad jho náboženství a Zákona. Duch anarchie přichází s protestantskou reformou a liberalismus je jeho věrný následovník.
Liberalismem rozumí Newman lhostejnost vůči pravdě v oblasti náboženství. Liberalismus je ve skutečnosti vize modernismu, podle které neexistuje absolutní náboženská pravda a jedno náboženství je jako druhé. To vede k vysoké ztrátě víry: na místo církevní autority, která předává pravdu Božího Zjevení, nastupuje duch soukromého názoru (private judgment). Newman řekl, že tímto způsobem je liberalismus zastávkou uprostřed cesty mezi Římem a ateismem. Pro Newmana apostaze jako vzdalování se od Boha a od Pravdy připravuje nepochybně příchod Antikrista (srov. 2 Sol, 2, 3-34).
V pasáži z jedné své homilie říká:
Zrození Antikrista bude tedy znamenat naprostou humanizaci vztahů mezi lidmi a v důsledku toho úplnou humanizaci Náboženství a jeho redukování na faktor bratrství sociálního, univerzálního, ale bez Boha, bez Krista. Všechna náboženství budou tolerována, nikoliv však ono Kristovo, a tak se ocitneme v opozici vůči církvi, v anticírkvi, v instituci, která bude usilovat o pokoření onoho božského, jediného mezi tolika projevy ve světové náboženské konfederaci. Tak dospějeme k morálce bez Náboženství, tedy k morálce bez Boha, autonomní a relativistické.
Antikrist bude poražen dechem Kristových úst, který ho tak zničí. S Kristem přežijí jen ti, kteří nebudou svedeni tím, jenž popírá Krista, který přišel v těle. Činí tak, aby se sám stal bohem, ale bez jediného pravého Boha, našeho Pána Ježíše Krista. Jedná se tedy o boj mezi Kristem a antikristy, (lháři), kteří se občas objevují (srov. 1 Jan 2, 18) až k jeho poslednímu popírateli Antikristu. Pravá víra a láska jsou naše opevnění, abychom nepodlehli.
Končím tyto úvahy Orací z nešpor v pátek po Popeleční středě z Římského breviáře, která je velmi příhodná k našemu tématu: Ochraňuj, Pane, svůj lid a očisti ho milostivě ode všech hříchů: protože žádné protivenství mu neuškodí, jestliže nad ním nepanuje žádná nepravost. Skrze našeho Pána...
Liturgie nás tak vede, abychom prosili našeho Pán o ochranu jeho lidu.
Antikrist nebude moci uškodit Božím synům, pokud je nebude ovládat nepravost hříchu, jehož je Antikrist člověkem a synem.
Pramen: Vigilie Alexandrinae
