Výstup ze synodu: o věčném životě ani slůvko
29. 10. 2018
O věčném životě ani slechu. Totéž platí o ďáblu, Krédu, soudu či mučednictví. Také drogy a potrat jsou redukovány do vágních, značně zjednodušujících pasáží. Platí to i pro svatý růženec a mši svatou, u nichž byl pominut posvátný a posvěcující charakter a zcela stranou zůstaly vzory tolika mladých světců. Místo toho text oplývá rozlišováním a provázením.
Jedna věc je to, co dokument říká. Ale snad důležitější k pochopení je to, co neříká a jak se podle současné hierarchie proměnil jazyk křesťanů ve velké synodní diskuzi o mladých a mládeži. V příštích měsících se pro pochopení zorganizují instance vzešlé rovněž z dlouhého synodního zasedání, které právě skončilo a které zplodilo dokument, záměrně určený pro širší spektrum pod záminkou zahrnout všechny dosavadní instance do této, která by se měla stát křesťanskou nabídkou současné mládeži.
Když se na chvilku zastavíme, abychom zvážili, co synoda říká, a především jaká k tomu používá slova, zjistíme, že to, co se má nejvíce změnit, je onen pojem křesťanství, jaký církev nabízela dva tisíce let svým věřícím. Proto stejnou diskuzi je třeba udělat v opačném směru, tj. pohledat to, co co synoda už neříká, v takovém cvičení ve čtení, jako by se jednalo o negativní fotografii.
K pochopení postačí jednoduché cvičení v hledání slov, na kterých křesťanství spočívalo v dosavadních stoletích až dodnes, čtením 167 paragrafů, ze kterých se skládá závěrečný dokument, a současně těch výrazů a pojmů, které jsou už zcela nepřítomné; a pokud se objeví, jsou zcela rozředěny v přívalu slov a parafrází vyhýbajících se oklikou jakékoliv „klerikální“ příchuti.
Vezměme např. slovo mše. V záplavě 167 paragrafů se jeden ze základních termínů katolické víry vůbec nevyskytuje, ačkoliv uvnitř křesťanského projektu by měl tvořit střed a ohnisko, odkud víra čerpá svůj vznik. Místo toho zde najdeme slovo Eucharistie. Je přesně 6krát použité spíše jako synonymum mše, ale jen zřídka a zastřeně ve smyslu reálné přítomnosti Těla našeho Pána Ježíše Krista. Například v §134 se nachází definice Eucharistie podle synody: Slavení Eucharistie je životodárné pro život společenství a pro synodalitu církve. Je místem předávání víry a formace k misii, ve které se stává evidentní, že společenství žije z milosti, a nikoliv z práce vlastních rukou. Další paragraf pokračuje tím, že ilustruje některé charakteristiky Eucharistie, ale vychází z toho dojem, že zcela schází posvěcující dimenze mše, která zpřítomňuje ve Svátosti Oběť Kříže. Mše se zde vyzvedá pouze z aspektu družného společenství.
Aby byla taková „svatá hostina“ pro mladé více stravitelná, používá se „selektivní formy“, jaká se za desetiletí liturgických experimentů již osvědčila jako zřetelně úpadková. Církev např. má vyjít vstříc hudební a umělecké vnímavosti mladých. Jestliže tedy dnes mladí z médií polykají hudbu „trap“, je třeba se zasmát tomu, jak by se chorály měly přizpůsobit tomuto novému hudebnímu druhu, který ovšem záhy ztratí krok a vyjde z módy. Stranou tak musí jít hudební a umělecký kánon, který byl po celá staletí i pro mladé posvátným obyčejem, aby místo toho raději drželi krok s dobou, ale zůstávali daleko od opravdového setkání s nejposvátnější skutečností.
Ohromuje nás fakt, že v novém církevním slovníku, který synoda používá, se vůbec nevyskytuje slovo hřích, zřejmě aby se nestřetlo s osvobozující radostí nového pojetí milosrdenství. Zcela se ztrácí skutečnost, že k hříchu se vztahuje rozhodující část vykoupení, které svou obětí přináší Ježíš Kristus. Totéž platí o věčném životě, nebi a pekle, tedy kategoriích, které podle synody již zřejmě příliš vyšly z módy, než aby se o nich mohlo mluvit s mladými generacemi. Ale jestliže jim nepředstavíme v plné hodnotě a významu věčný život spojený s napomenutím o nebezpečí věčné záhuby, jakou příchuť může mít jakákoliv jeho náhražka?
Není tu pochopitelně místo ani pro soud a zavržení. Jen jednou je zde zmínka o sexuální morálce chápané jako prostor pro soud a odsouzení. A co říci o Katechismu, který by měl figurovat jako jedna z polárních hvězd křesťanské nauky? Dokument o něm mluví pouze jednou korektně a podruhé jen tak mimochodem.
Přejděme ke svatosti, cíli a smyslu křesťanského života. Vyskytuje se, ale při bližším pohledu zjistíme, že zcela scházejí konkrétní postavy světců. Zmínka o svatosti je pouze vágní, z křesťanské mluvy zmizely všechny tyto konkrétní příklady světců z minulosti i přítomnosti, kteří po staletí formovali šiky křesťanů svým příkladem a svědectvím. Totéž platí o mučednictví, o kterém je zmínka na okraji jedné poznámky. Nicméně sv. Jan Bosco nebo blahoslavený Giorgio Frassati, či mučedníci jako Josè Sanchez Delrio a Rolando Rivi by se jistě dobře vyjímali v seznamu postav, na které stojí zato se dívat, jak ukazují také starší publikace. Jistě, dočteme se zde, že mnoho mladých světců prozářilo rysy mladého věku v celé jeho kráse a stalo se ve své době pravými proroky změny; jejich příklad ukazuje, čeho jsou schopni mladí lidé, když se otevřou setkání s Kristem. Ale kdo to byli? Kolik jich bylo? Co udělali? Jak se jmenovali? Nic. Je nemožné nadchnout mladého člověka pro svatost, když zde není zmínky o těch, kteří už dosáhli koruny spásy.
Panně Marii je věnována ošoupaná kapitolka. Její jméno se objeví jen jednou a na svatý růženec se zcela zapomnělo. Je zajímavé, že např. lidová víra je uznávána za velmi živou, ale rozhodně není propagována a uváděna do života.
Z letmého snímku tohoto materiálu konstatujeme, že pro autory zázraknebo zázraky nepřicházejí v úvahu. A přitom stačí číst evangelium, abychom naopak pochopili, jak významný byl pro nástup víry doprovod nadpřirozena v Ježíšově životě, jako pečeť jeho božství. I rozmnožení chlebů a ryb je v tomto textu zcela odosobněno.
Ale to všechno v podstatě je ničím, když uvážíme, že satan a ďábel jsou pro autory jen dokonale mytické postavy. Nikdy nejsou představováni, ačkoliv boj proti nim patří k samotným kořenům Kristova poselství. Je zde řeč o zlu a dobru, ale kde je najdeme? Pod jakými formami se prezentují? Tajemství!
A co Bible? Třikrát je citována v obecné rovině týkající se lidských podmínek, ale nikdy jako Slovo živého Boha. Udivuje, že v dokumentu, který se obrací k mladým, v jejichž životě by rodina a manželství mělo zaujímat přední místo, není zmínka o zasnoubení a snoubenectví. Měla by zde být řeč o předmanželských vztazích. Je zde několikrát řeč o víře, ale tato víra nikdy není spojena s Krédem. Jakoby ani neexistovalo. Co je to tedy za víru, která se zde předkládá?
A přistupme konečně k tomu, čím mládež žije, kde by měla žít a především, pokud tato mládež není mládeží farnosti, ale periferií, jak se může stát předmětem pozornosti a kontaktů. Co se stane, když se na této cestě narazí na překážky jejich spásy a objeví se jejich skutečné rány? Co dělat proti alkoholu, drogám, prostituci, otroctví sexu a dalším podobným překážkám? Závažná otázka: o těchto formách moderního zla zde není ani zmínka.
Jistě, o drogách je zde řeč, ale jen v souvislosti s kartely mladých, kteří je prodávají, protože údajně nemají žádnou jinou alternativu. Totéž se v §42 týká potratů, kde je řeč o marginaci a sociální diskriminaci z důvodů sociálních, náboženských nebo etnických: Připomeňme si obtížnou situaci dospívajících mladých, kteří jsou v jiném stavu, a ránu potratů. Stejně jako rozšíření HIV, různých forem závislostí (drogy, hazard, pornografie atd.) a situaci dětí z ulice, které postrádají dům, rodinu a ekonomické zdroje.
Je však možno tvrdit, že tyto ‚rány‘ jsou způsobeny pouze ekonomickými problémy a sociální diskriminací? Je to mluva vlastní marxismu, která směřuje k tomu, zahrnout všechno do jednoho pytle, zatímco pravý problém je nepřítomnost naděje, který svírá všechny, bohaté i chudé, na jihu stejně jako na severu. Je to jen rychlý snímek, ale bylo by zapotřebí pokračovat v něm ještě dlouho. Místo toho nacházíme stále opakované termíny jako rozlišování (52x), provázet (25) a provázení (59).
Mluva se pokouší načrtnout podstatu světa, z toho konstruovat principy a rozhodující závěry. Křesťanská mluva však vždy zprostředkovala pravdu, a to způsobem, který hluboce zasahuje společnost v její podstatě, pod zorným úhlem věčnosti. Taková řeč se z tohoto dokumentu úplně vytratila. Čím byla nahrazena? Úlisnou a dvojznačnou mluvou, pružnou pro všechny situace. Ptáme se tedy, jak má tedy vlastně vypadat křesťanský život mládeže na základě této synody?
Takové ochuzení křesťanského slovníku je svědectvím o hluboké krizi, která postihla současnou církev. Ještě výstižnější je charakteristika, jakou použil Romano Amerio v knize Iota Unum: »Jedná se o novou variaci církve, tedy o změnu, která se jeví tak radikální, že potřebuje přinést a zavést zcela nový jazyk«.
Slova, která se dosud v církvi používala, však vůbec nejsou mrtvá, ale trvale žijí v Písmu, v evangeliích a myriadách živých zkušeností víry mládeže celého světa, které bez rozmazaných „objevů“ této synody obohacují její život a jasně definují její pravé povolání a cesty k jedinému věčnému cíli.
Andrea Zambrano, Nuova Bussola Quotidiana
