Slova Benedikta XVI. při koncelebraci v sobotu 5. února 2022
Po předložení zprávy o zneužívání ve mnichovské a freisingské arcidiecézi dne 20. ledna 2022 je pro mě naléhavé, abych vám všem adresoval osobní slovo. Ve skutečnosti, i když mi bylo uděleno být arcibiskupem v Mnichově a Freisingu pouhých pět let, přesto vnitřní sounáležitost s mnichovskou arcidiecézí, která je mým domovem, zůstává nezměněna.
Chci vám tedy ze srdce poděkovat. V těchto dnech sebezkoumání a přemýšlení mi bylo dáno zažít tolik povzbuzení, tolik přátelství a tolik známek důvěry, které jsem si nikdy nedokázal představit. Zejména bych rád poděkoval úzké skupině přátel, kteří za mě nezištně sepsali 82 stran mého prohlášení pro advokátní kancelář, jelikož bych je sám sepsat nebyl schopen. Kromě a za dotazy, které mi advokátní kancelář položila, bylo k přečtení a vyhodnocení asi 8 tisíc stran digitálních dokumentů. Tito spolupracovníci mi také pomohli prostudovat a analyzovat téměř 2000 stran zprávy. Výsledky jsou zveřejněny jako příloha mého dopisu.
V drtivé práci oněch dnů - sepisování prohlášení - došlo k chybě [ Versehen ] ohledně otázky mé účasti na řádném zasedání 15. ledna 1980. Tato chyba [ Fehler ], která se bohužel stala, nebyla úmyslná a Doufám, že je to omluvitelné. O tomto bodu jsem se již zmínil v tiskové zprávě arcibiskupa Gänsweina ze dne 24. ledna 2022. To nic nemění na péči a oddanosti věci, kterou by člověk měl a měl mít pro přátele. Ta chyba [ Versehen] byla použita ke zpochybnění mé pravdomluvnosti, ano, k zobrazení mě jako lháře, hluboce mě to zasáhlo. O to dojemnější jsou pro mě četné povzbuzující hlasy, úcty a vřelé povzbuzující dopisy, svědectví, která ke mně dorazila od mnoha lidí. Jsem obzvláště vděčný za důvěru, podporu a modlitbu, kterou mi papež František osobně vyjádřil. Nakonec bych chtěl poděkovat zejména malé rodině kláštera Mater Ecclesiae , jejíž společnost mi v radostných i těžkých hodinách dodává vnitřní soudržnost, která mě udržuje.
Po slově díků však nyní musí následovat slovo pokání [ Bekenntniss]. Stále více mě dojímá, že Církev staví každý den na začátek oslavy Božích tajemství, v nichž nám Pán dává své Slovo i sebe, vyznání naší viny a prosbu o odpuštění. Veřejně se modlíme k živému Bohu, aby nám odpustil naše hříchy, ano, naše velké a velmi velké hříchy. Dobře vidím, že slovo „velký“ se nevztahuje stejným způsobem na každý den, na každý jednotlivý den; každý den se mě však ptá, zda bych dnes neměl mluvit o velmi velkém hříchu. A je pro mě velkou útěchou, ať je můj hřích dnes jakkoli velký, že mi Pán odpouští, pokud se od něj skutečně nechám zkoumat a pokud jsem skutečně připraven změnit své já.
Na všech setkáních, zvláště při četných apoštolských cestách, s lidmi zneužívanými kněžími, jsem se mohl podívat do očí následkům největšího hříchu a naučil jsem se chápat, že my sami jsme zapojeni do tohoto velmi velkého hříchu. Hřích , když se ho rozhodneme ignorovat nebo ne, čelíme mu s nezbytnou pevností a odpovědností, jak se to stávalo a stává se příliš často. Stejně jako u příležitosti těchto setkání mohu jen ještě jednou vyjádřit všem obětem sexuálního zneužívání hlubokou hanbu, velkou bolest a upřímnou lítost, jakož i modlitbu za odpuštění. Měl jsem velké povinnosti v katolické církvi. O to větší je moje bolest za zločiny a chyby, které se staly v dobách a na místech mého mandátu. Každý jednotlivý případ sexuálního napadení je hrozný a nedá se napravit. Sexuálně zneužívané oběti mají mou nejsympatičtější empatii a lituji každého jednotlivého případu.
Stále více chápu úzkost a strach, který Kristus žil na Olivové hoře, když viděl všechnu tu hrůzu, kterou musel zevnitř překonat. To, že v tu chvíli mohli učedníci spát, je bohužel situace, která existuje dodnes a ve které se i já cítím zpochybňován. Za to se mohu jen modlit k Pánu a všem andělům a svatým a k vám, drazí bratři a sestry, abyste se za mě modlili k Pánu, našemu Bohu.
Velmi brzy předstoupím před posledního Soudce svého života. I když při zpětném pohledu na svůj dlouhý život mám mnoho důvodů se třást a bát, přesto jsem klidný, protože věřím, že Pán není jen spravedlivý soudce, ale také přítel a bratr, zná pokání, kteréjsem již učinil. za mé nedostatky, a že tedy kromě toho, že je soudcem, je také mým obhájcem ( Paraclete). Když se podívám na hodinu soudu, stává se mi zjevná milost být křesťanem: přichází ke mně její poznání a ano, přátelství se soudcem mého života, a to mě nutí s jistotou projít temnými dveřmi smrti. V tomto ohledu vždy přichází na mysl to, co Jan vypráví na začátku své Apokalypsy: vidí Syna člověka v celé jeho výšce a padá před ním na zem jako mrtvý. On však na něj vztáhne ruku a říká mu: „ Neboj se, to jsem já “ (srov. Ap 1,12-17).
Drazí přátelé, s těmito pocity vám všem žehnám.
Benedikt XVI
. – Zdroj Pinterestu
