Lumen de Lumine

Veterum sapientia

Apoštolská konstituce Jana XXIII. Veterum sapientia

"Moudrost antického světa, obsažená v řecké a římské literatuře, a nejvzácnější památky vzdělanosti starověkých národů předznamenaly úsvit pravdy evangelia, které Syn Boží, zprostředkovatel a učitel milosti a pravdy, světlo a průvodce lidstva“ ⁽¹⁾, vyhlásil zde na zemi.

Církevní otcové a učenci totiž v nejvýznačnějších literárních dílech oněch dávných časů rozpoznali duchovní přípravu na přijetí nadpozemského bohatství, o které se Ježíš Kristus podělil s lidstvem, aby se tak „naplnily v plnosti času“ ⁽²⁾. Proto s rozšířením křesťanství samozřejmě nezašlo nic z toho, co pravdivého, správného, ušlechtilého a krásného zrodila předcházející staletí.

Církev si tak vždy hluboce vážila dokladů této moudrosti, a obzvlášť řeckého a latinského jazyka, do něhož byla moudrost oděna jako do zlatého šatu. Přijala však i jiné úctyhodné jazyky, které se rozvíjely na Východě a měly nemalý význam pro rozvoj lidského rodu a civilizace, kde byly používány také v náboženských obřadech nebo k překladu Písma svatého, mají ještě dnes svou svěžest a v některých oblastech takřka nepřerušené využívání od dob antiky.

Mezi různými jazyky vyniká ten, který původně vznikl v oblasti Latia a později posloužil značnou měrou k šíření křesťanského jména hlavně v západních oblastech. Jistě se tak nestalo bez Božího záměru, že jazyk, který spojoval po mnoho staletí v římské říši velké společenství národů, stal se také jazykem Apoštolského stolce ⁽³⁾ a ttak zachován pro budoucnost spojil poutem jednoty i další křesťanské národy v Evropě.

Latinská řeč se stala vhodnou k šíření kultu i veškeré vzdělanosti mezi národy: tím, že nebudila závist, stejnou měrou sloužila různým národům, žádný nepreferovala, všem se postupně stala vhodná a přátelská. Není možno přehlížet ani to , že latinské řeči je vlastní „jednotný styl, stručnost vyjadřování, bohatost, vznešenost a důstojnost, jasnost i závažnost“ ⁽⁴⁾.

Z toho důvodu Apoštolský stolec ve všech dobách pečlivě bděl nad dodržováním studia latiny, pokládal ji, tak říkajíc, za „vznešený a posvátný šat nebeské nauky a posvátných zákonů“ ⁽⁵⁾, používal ji jako nástroj při výuce i správě posvátných záležitostí a chtěl, aby ji používali její služebníci. Tito muži církve, ať jsou totiž jakékoliv národnosti, tím, že používají římský jazyk, mohou snáze rozumět záležitostem Svatého stolce i vzájemně se dorozumět.

Jak zdůrazňuje náš ctihodné paměti předchůdce Pius XI., „tento jazyk je spojený s životem církve a vžitý a používaný nejen v oblasti vzdělanosti a vědy, ale i v náboženské oblasti“ ⁽⁶⁾, a vyznačil tři přednosti, které se obdivuhodným způsobem shodují s charakterem církve: „S jeho pomocí může církev obsáhnout všechny národy a zůstat v platnosti až do skonání věků, je to totiž jazyk svou povahou univerzální, neměnný a není nikterak vulgární“ ⁽⁷⁾.

Jelikož je nutné, aby „v římské církvi se spojovaly všechny církve“ ⁽⁸⁾, neboť papež má pravou biskupskou , řádnou a „bezprostřední moc nade všemi jednotlivými církvemi i nade všemi pastýři i nad každým pastýřem i věřícími“ ⁽⁹⁾ jakéhokoliv ritu, národnosti nebo jazyka, jeví se rozumné, aby zde byl univerzální nástroj vzájemného styku přiměřený co nejvíce jak Apoštolskému stolci, tak církvím, které používají stejný latinský ritus. Když římští biskupové chtějí národy učit tomu, co je katolické, a když římská kurie vydává potřebné pokyny a zpracovává dekrety, které se týkají všech věřících, sahá vždy k latinskému jazyku, protože je přijatelný pro nesčetné národy jako hlas společné matky

Církev nutně potřebuje jazyk nejen univerzální, ale také neměnný. Jestliže jsou totiž předávány pravdy katolické církve v několika nebo mnoha proměnlivých jazycích, které jsou podrobeny změnám a žádný z nich nemá mezi ostatními větší autoritu a prestiž, evidentně z toho plyne, že nejsou pro všechny dostatečně signifikantní a zřetelné a žádný z nich nemá dostatečnou autoritu a prestiž k zabezpečení jasnosti takových pravd, žádný z nich nemá tak obecný a stabilní charakter, s nímž by se jiné jazyky mohly porovnávat.

Latinský jazyk je imunní proti jakékoliv změně, kterou způsobuje každodenní hovorové používání, které do jazyka vnáší změny, a je možno ho proto pokládat za pevný a neměnný. Pokud jsou potřebná nová slova , která vyžaduje rozvoj vědy a apologetické potřeby, zůstanou již tato slova nadále pevná a jistá.

Když se katolická církev jakožto Kristem založená má mezi všemi lidskými společenstvími vyznačovat výraznou důstojností, sluší se také, aby nepoužívala vulgární jazyk, ale řeč vznešenou a plnou majestátu.

Mimoto latinská řeč, kterou můžeme „plným právem nazývat opravdu katolickou“ ⁽¹⁰⁾, neboť je zasvěcena používání Apoštolskou stolicí, která je matkou a učitelkou všech církví, je pokládána za její „poklad nesrovnatelné hodnoty“ ^(11)¨; je pro ni takřka branou, skrze níž jsou přístupny všechny křesťanské pravdy a všechny odedávna přijaté a dosažitelné poklady církevní nauky ⁽¹²⁾, je velmi vhodným poutem, které obdivuhodně spojuje přítomný věk církve s časy dřívějšími i budoucími.

Nikdo také nemůže pochybovat o tom, že římská řeč obsahuje tu sílu, která je velmi přiměřená k rozvoji dovedností dospívajících a k formování jejich zralosti, neboť cvičí hlavní duševní dovednosti a vede ke zralosti a dokonalosti tím, že cvičí pohotovost mysli a schopnost úsudku; tím se cvičí mladistvá inteligence v myšlení i v řeči podle dokonalého řádu.

Shrneme – li tyto skutečnosti, snadno pochopíme, proč mnozí římští papežové jedinečný význam latinského jazyka nejen chválili, jak jen mohli, ale také nařizovali jeho studium a používání služebníkům obojího posvátného kléru a varovali před nebezpečím, které plyne z jeho zanedbávání.

Z těchto velmi závažných důvodů stejně jako naši předchůdci a provinciální synody ⁽¹³⁾ chceme se s rozhodnou vůlí přičinit, aby studiem a užíváním tohoto jazyka byla obnovena důstojnost tohoto jazyka a aby dělal stále pokroky. Jelikož v dnešní době na mnoha místech užívání latinské řeči začalo vyvolávat rozpory a mnozí se proto ptají, co o této věci soudí Apoštolský stolec, pojali jsme rozhodnutí stanovit tímto dokumentem normy, které zavazují dbát, aby byl zachován starý obyčej používání latiny, někde mezitím opuštěný, a pokud někde vymizel, aby byl řádně obnoven.

Ostatně co sami o této záležitosti soudíme, to jsme, jak se zdá, dosti jasně vylovili, když jsme pronesli ke studujícím latiny tato slova: „Je bohužel bolestné, že je mnoho těch, kteří jsou nadmíru uchváceni pokrokem vědy, a přitom studium latiny a jiných podobných disciplin zavrhují nebo omezují.... Z těchto naléhavých důvodů se domníváme, že je třeba postupovat právě opačně. Jestliže v duši utkvívá to, co je hodno lidské přirozenosti a důstojnosti, tím usilovněji je třeba dbát o to, co ducha ctí a zdobí, aby se ubozí smrtelníci nestali podobnými strojům, které sami stavějí, aby nebyli chladní, tvrdí a nepostrádali lásku“ ⁽¹⁴⁾.

Majíce to všechno po zralé úvaze na zřeteli a vědomi své odpovědnosti a autority, nařizujeme a stanovíme to, co následuje:

§1. Biskupové a generální představení řeholních řádů ať se účinně přičiní, aby v jejich seminářích nebo školách, ve kterých se mladí lidé připravují na kněžství, se všichni podřídili vůli Svatého stolce a ať dodržu-jí pilně a pečlivě všechno, co v této věci věci stanoví Apoštolský stolec.

§ 2. Titíž biskupové a generální představení řeholních řádů nechť s otcovskou péčí dbají, aby nikdo z jejich podřízených z dychtivosti po novotách nevystupoval proti latině při přednášení vyšších disciplin nebo při vykonávaní posvátných obřadů a liturgii, ani nešířil předsudky, aby nezkracoval vůli Svatého stolce a nesprávně ji neinterpretoval.

§ 3. Jak stanoví Kodex kanonického práva nebo nařízení našich předchůdců, aspiranti kněžské stavu, dříve než zahájí vlastní církevní studium, ať jsou zkušenými učiteli v dostatečném čase pečlivě vzděláni v latině, a to také proto, „aby, až dospějí k vyšším předmětům, nebyli pro nedokonalou znalost latiny neschopni sledovat obsah těchto disciplin, konat scholastické disputace, jimiž se mladí vhodně cvičí v obhajobě pravdy“.⁽¹⁵⁾ To chci zdůraznit i těm, kteří mají pozdní povolání, kteří mají málo nebo žádné znalosti humanitních věd. Nikdo ať nepřistupuje k filozofickým a teologickým disciplinám bez dokonalé znalosti tohoto jazyka a bez výcviku v jeho užívání.

§ 4. V těch oblastech, kde studenti obdrželi obdobné vzdělání na veřejných školách, kde nauka latiny byla v něčem zkrácena ke škodě znalostí, tam nařizujeme, že je zapotřebí studium prodloužit a doplnit výuku jazyka potřebnou pro formaci kněží. Všichni musí být přesvědčeni, že metodu výchovy budoucích kněží je třeba úzkostlivě chránit nejen pokud jde o počet a druh předmětů, ale také pokud jde o nezbytnou dobu pro výuku. Pokud to někde vyžadují časové a místní okolnosti, je třeba k obecným přiřadit takové discipliny nebo prodloužit běh studia, případně přesunout toto studium na jinou dobu.

§ 5. Hlavní posvátné předměty, jak to bývá dostatečně často předepsáno, ať jsou přednášeny v latinském jazyce. Jak to dokládají zkušenosti několika století, „latina je oceňována jako nejvhodnější k předávání a výkladu i nejobtížnějších a nejsložitějších poznatků“ ⁽¹⁶⁾ především proto, že používá vlastní přesné již dříve vžité termíny přizpůsobené pro obhajobu neporušenosti katolické víry a velmi se hodí k překonání prázdné upovídanosti. Proto na vysokých školách a v seminářích jsou přednášející povinni používat latinu při výuce i v hovoru, v latině ať jsou psány knihy, pomůcky a skripta. Pokud nejsou vyučující vybaveni náležitými znalostmi, které požaduje Svatý stolec, ať na jejich místo nastoupí doktoři náležitě připravení. Tam, kde se narazí na obtíže u žáků nebo profesorů, je třeba je překonat vytrvalostí představených a vychovatelů v jejich zájmu a pro dobro věci.

§ 6. Protože latinský jazyk je v církvi živý a každý den narůstá potřeba obohatit ho novými a vhodnými výrazy, které by byly ve shodě s charakterem latiny jako prastaré a univerzální řeči – takovéto důvody sledovali svatí Otcové a nejlepší spisovatelé - ukládáme Radě pro semináře a teologická studia, aby založila Akademii pro studium latinu. V této akademii by se měla shromáždit skupina doktorů fundovaných v latině a v řečtině z různých oblastí světa a jeho hlavním úkolem bude podporovat latinu ve svém národě a pečovat o rozvoj latiny a o latinský slovník, a pokud bude potřeba, doplňoval ho vhodnými výrazy přiměřenými charakterem a koloritem; současně ať se věnuje všem epochám latinského jazyka, jmenovitě z doby křesťanské. V těchto školách se budou k plnější znalosti latiny, jejího užívání a schopnosti elegantního psaní vzdělávat ti, kteří mají v církevních seminářích a ústavech vyučovat latinu , psát dekrety a soudní dokumenty nebo vést písemnou agendu Svatého stolce, diecézních kurií a nebo řeholních řádů.

§ 7. Jelikož však je latina velmi spojena s řečtinou jak svým srovnatelným charakterem , tak závažností odedávna uchovávaných spisů a na její studium také naléhali četní naši předchůdci, bude nutné, aby ti, kteří se mají věnovat posvátné službě, již od nižších a středních škol se v ní vzdělávali; a především ti, kteří mají zájem se akademicky graduovat buď v oboru Písma svatého nebo v teologii, aby byly pro ně přístupné prameny Písma svatého, liturgie a řeckých církevních Otců .⁽¹⁷⁾

§ 8. Této svaté Kongregaci také ukládáme, aby přepracovala předpisy o studiu latinského jazyka, které je třeba aplikovat s krajní důsledností, aby všichni získali potřebné znalosti a dovednosti v aplikaci latiny. Když to budou vyžadovat okolnosti, mohou ordináři zvolit jiný postup, nikdy však nesmí měnit jeho povahu a cíl. Biskupové si nesmí dovolit upravovat tato rozhodnutí bez předchozího souhlasu posvátné kongregace.

Konečně mocí naší Apoštolské autority chceme a nařizujeme, aby to, co jsme touto naší konstitucí ustanovili, vyslovili a uložili, zůstalo definitivně, pevně a bezpečně zachováno navzdory jakýmkoliv překážkám, i když zde nejsou výslovně uvedeny.

Dáno v Římě u Svatého Petra 12. února o Svátku Katedry Svatého Apoštola Petra 1962, ve čtvrtém roce Našeho Pontifikátu.

Jan PP: XXIII.

Poznámky

(1) Tertull., Apol. 21; Migne, PL 1, 394. (2) Efez.. 1, 10. - in AAS 54(1962) 129-35; a v L'Oss. Rom. 24. února 1962, str.. 1-2. (3) Epist. S. Congr. Stud. Vehementer sane, ad Ep. Universos, 1. července 1908: Ench. Cler., N. 820. Srov. také Epist. Ap. Pii XI, Unigenitus Dei Filius, 19. března 1924: A.A.S. 16 (1924), 141. (4) Pius XI, Epist. Ap. Offιciorum omnium, 1 srpna 1922: A.A.S. 14 (1922), 452-453. (5) Pius XI, Motu Proprio Litterarum latinarum, 20 října 1924: A.A.S. 16 (1924), 417. (6) Pius XI, Epist. Ap. Offιciorum omnium, 1 srpna 1922: A.A.S. 14 (1922) 452. (7) Tamtéž (8) S. Iren., Adv. Haer. 3, 3, 2; Migne, PG 7, 848. (9) Srov. C. I. C., can. 218, § 2. (10) Srov. Pius XI, Epist. Ap. Officiorum omnium, 1 srpna 1922: A.A.S. 14 (1922), 453. (11) Pius XII, Alloc. Magis quam, 23 Nov. 1951: A.A.S. 43 (1951) 737. (12) Leo XIII, Epist. Encycl. Depuis le jour, 8 . září. 1899: Acta Leonis XIII 19 (1899) 166. (13) Srov. Collectio Lacensis, praesertim: vol. III, 1918s. (Conc. Prov. Westmonasteriense, a. 1859); vol. IV, 29 (Conc. Prov. Parisiense, a. 1849); vol. IV, 149, 153 (Conc. Prov. Rhemense, a. 1849); vol. IV, 359, 361 (Conc. Prov. Avenionense, a. 1849); vol. IV, 394, 396 (Conc. Prov. Burdigalense, a. 1850); vol. V, 61 (Conc. Strigoniense, a. 1858); vol. V, 664 (Conc. Prov. Colocense, a. 1863) ; vol. VI, 619 (Synod. Vicariatus Suchnensis, a. 1803). (14) Ad Conventum internat. « Ciceronianis Studiis provehendis », 7 . září. 1959; in Discorsi Messaggi Colloqui del Santo Padre Giovanni XXIII, I, pp. 234-235; Srov. také Alloc. ad cives dioecesis Placentinae Romam peregrinantes habita, 15. dubna 1959: L'Osservatore Romano, 16. dubna 1959; Epist. Pater misericordiarum, 22. srpna 1961: A.A.S. 53 (1961), 677; Alloc. in sollemni auspicatione Collegii Insularum Philippinarum de Urbe habita, 7. října 1961: L'Osservatore Romano, 9-10 října. 1961 Epist. Iucunda laudatio, 8 prosince . 1961: A.A.S. 53 (1961), 812. (15) Pius XI, Epist. Ap. Officiorum omnium, 1. srpna 1922: A.A.S. 14 (1922), 453. (16) Epist. S. C. Studiorum, Vehementer sane, 1. července. 1908: Ench. Cler., n. 821. (17) Leo XII, Litt. Encycl. Providentissimus Deus, 18. litstopadu 1893: Acta LeonisXIII, 13 (1893), 342; Epist. Plane quidem intelligis, 20. května 1885, Acta, 5, 63-64; Pius XII., Alloc. Magis quam, 23. září . 1951: A.A.S. 43 (1951), 737.   (Neoficiální informační překlad)