Liturgie a poklady Tradice
Dom Gérard Calvet O.S.B.
Víte vůbec, jakými poklady disponujete? Na konci VI. století, v době, kdy je římské impérium v hlubokém úpadku a svědectví kultury přechází na křesťanský svět, církev se stává vlastníkem nejkrásnějších skvostů svého liturgického pokladu, mezi které je třeba započíst modlitby Misálu, zvláště kolekty (orace), které předcházejí před epištolou.
Charles Péguy objevoval s úžasem, že je zde světec pro každý den; měl navíc znát, že pro každý den je zde modlitba určená k tomu, aby vedla naše kroky pro úzké stezce.
Tyto modlitby tříbené po celá léta vírou s nejvyšší jemností a moudrostí byste měli znát zpaměti, studovat je, meditovat, protože v nich se nachází neporušený duch křesťanství obsažený ve formě zásad jakoby vyrytých v bronzu, a není nic příhodnějšího, co bychom měli uvádět do praxe, než tyto nejvyšší jistoty duše: tyto modlitby jsou pravidla pro život.
Název kolekta (shromáždění) dostala modlitba, která uvádí do mešních čtení a která se nachází v závěru všech částí denní modlitby církve, protože byla recitována před věřícími shromážděnými na počátku mše sv. Secreta (modlitba nad obětí) a postcommunio vděčí za svůj název místu, které zaujímají v dramatu eucharistické oběti. Kolektu, podobně jako prefaci svého času celebrant improvizoval, když se sv. Ambrož a svatý Augustin střídali – ve společné extázi – ve verších obdivuhodného Te Deum. Pak Duch Svatý božsky zafixoval mladou modlitbu církve, která i ve zralém věku nese rysy dětství. V některých sbírkách modliteb byly uchovávány ty nejzdařilejší úryvky, a tak v nich můžeme poznat modlitby, za něž vděčíme Lvu Velikému, díky jejich dokonalému rytmu a hluboké myšlence: řád zachoval inspiraci a vtiskl jí jedinečnost.
Podle velmi starobylého obyčeje kněz zve věřící k usebranosti slavnostní výzvou Dominus vobiscum a věřící odpovídají Et cum spiritu tuo. Pán má být s knězem, aby ho učinil hodným vyjádřit prosby přítomných. Má být i s věřícími, aby byli k modlitbě pozorní. Kněz prosby hlasitě přednáší, nebo zpěvně recituje. Velmi brzy vznikly sbírky modliteb, které představují skutečné bohatství našeho liturgického dědictví.
Na konci Misálu najdete kolekty, které je možno podle potřeby připojit k modlitbě dne. Jsou to orace pro zvláštní situace: prosby o déšť, za oddálení bouřek, za ochranu před démonem, prosba o trpělivost, čistotu, také modlitba o dar slz: pro petitione lacrimarum: Všemohoucí a nejlaskavější Bože, jenž jsi žíznivému lidu vyvedl ze skály pramen živé vody, vyveď z tvrdosti našeho srdce slzy zkroušenosti, abychom dovedli oplakávat své hříchy a zasloužili si pro tvé milosrdenství získat jejich odpuštění.
Nastane jednou den, kdy se budou na Sorboně obhajovat doktorské práce o literární kráse církevních modliteb? Breviář, Misál, Procesionál obsahují množství orací mimořádné krásy a stylu, které pronikají hluboko do našeho myšlení. Naše kolekty patří k nejstaršímu svědectví o zbožnosti prvotní církve: přežily transformace liturgie a probouzejí pozoruhodný zájem. Dvě jejich charakteristiky si zaslouží, aby byly zvláště zdůrazněny: jejich doktrinální bohatství a pedagogická hodnota.
Doktrinální bohatství
Pole liturgie představuje samo v sobě »liturgické místo« nevyčerpatelného bohatství, zvláštní síť rozsetých věroučných pravd, které nejsou systematicky uspořádané. Péguy měl pravdu, když říkal, že liturgie je »rozprostřená teologie«. Když se zpěv Exsultet, gejzír poesie, vznáší o velikonoční noci, dogma o vykoupení osvěcuje mysli tou nejvlastnější září, která může být jen tou pravou: Exsultet, Lauda Sion, Dies irae jsou zpívaná dogmata, která vlévají přímo do duše světlo a lásku. Dom Gueranger řekl, že liturgie je sama v sobě Tradicí v nejvyšším stupni svém síly a slavnostnosti; je to věta, která ve své době vyvolala úžas.
Materiály, které slouží umělcům spekulativní teologie, jsou obsaženy v modlitbě církve jako v kamenolomech kvádry, které posloužily ke stavbě chrámů: právě tohoto pokladu využívají teologové všech dob, aby objasnili a potvrdili dogmata. Otec Emmanuel André, opat v Notre Dame de la Sainte Esperance, nacházel nauku díky modlitbám misálu. Z těchto modliteb zaznívají doktrinální boje IV. století, ohroženého pelagiánskou herezí; Pelagius minimalizoval důsledky dědičného hříchu a ignoroval nezbytnost gratia sanans - milosti, která uzdravuje. Pelagiánská hereze je jednou z forem naturalistických proudů, které se vyskytují v každé epoše. Otec Emmanuel nechtěl stavět tézi proti tézi, tvořil svou teologii o milosti v brázdě modlitby církve. Orace mu pomáhaly vynést na světlo absolutní nezbytnost božské milosti v řádu spásy. Je to dokonalé vysvětlení lex orandi, který stabilizuje a upevňuje lex credendi. Není to dávno, co jsme se setkali s jedním exponentem „letničních“: neměli jsme žádnou potíž doložit mu, jaká je to znepokojující novota, taková modlitba, která se obrací výlučně na třetí božskou Osobu, když jsme mu zdůraznili trinitární charakter našich kolekt, které se obracejí k Otci skrze Syna v Duchu Svatém. Samotná orace slavnosti Letnic vykládá tento způsob modlitby: sekvence této mše – zvláštní druh svobodného výlevu, který se obrací výlučně k Duchu Svatému, je třeba pokládat za glosu verše modlitby aleluja; kolekta zůstává trinitární. Nihil innovetur nisi quod traditum est. (Žádné novoty, jen to, co předala Tradice. papež sv. Štěpán I.)
Hle, jak nás vyučují liturgické modlitby. Instruují nás o Božím Majestátu, o propasti naší bídy, o způsobu, jak se chovat před Bohem a jak Mu adresovat naše žádosti, abychom byli vyslyšeni.
Pedagogická hodnota
Liturgie je také – a to především, jakožto ideál – normou modlitby. Můžeme říci, že nám nabízí tu nejstarší a nejvíce ctěnou metodu modlitby. Počínaje XVI. stoletím se mnoho mluvilo o modlitbě a o metodách modlitby. Svatá Terezie z Avily vysvětluje, že chtěla stanout na vrcholu hory, aby přesvědčila, kdyby to bylo možné, celý svět o důležitosti modlitby. Ale modlitba počínaje XVI. stoletím byla silně poznamenaná humanismem a renezancí a tak se modlitba ocitla v podřízenosti lidského bádání a blouznění. Bylo to osudné, že rozvoj psychologie svedl duše, aby podporovaly ty metody modlitby, ve kterých převládá aspekt analytický a diskuzní.
Modlitba církve v prvních stoletích nepřestávala zavlažovat půdu, na které se kultivoval duchovní život. Jak se tedy dříve modlili? Užívali nějaké metody? Zdá se, že ne. Modlitba tryskala spontánně z nitra díky božskému oficiu. Řeka liturgických tajemství živila první generace křesťanů jako čtyři řeky v Ráji, aniž by bylo třeba hledat jiné metody přístupu do svatyně vnitřního života. V době víry byla liturgie velkou vychovatelkou Božích dětí. Hymny, žalmy, gregoriánský zpěv, svátostný řád vlévaly do duší světlo pravd víry a podněcovaly člověka, aby patřil spíše na Boha, než aby se díval na sebe; aby opěvoval mirabilia Dei, v prolínání, jako sochaři hlavic v Chartres, kteří jakoby se ztráceli před svým dílem. Díky liturgii udržoval si prvenství teologický a kontemplativní život. Kolekty tak získávaly významnou pedagogickou hodnotu.
Všimněte si důležitosti slov v oraci. Jak často nás majestátní invokace staví před tvář Boží všemohoucnosti – Omnipotens sempiterne Deus... Jindy je na prvním místě jmenována církev: Eccelsiam tuam, Deus... nebo Familiam tuam. Modlitbanabývá zabarvení citové něžnosti. Při jiných příležitostech silné slovo klade důraz na Boží působení: Fac, Domine,... Presta, quaesumus Domine... Dále pak tělo modlitby vyslovuje předmět prosby, vyjádřené nemnoha slovy, znamenajícími radost, anebo hlavní předmět svátku, který je v kolektě shrnut dokonalým způsobem. Zde je příklad orace z půlnoční mše: Bože, jenž jsi tuto přesvatou noc ozářil jasem pravého světla, dej, prosíme, abychom téhož světla, jehož tajemství jsme poznali na zemi, také v radosti požívali v nebi.
S jakou dovedností nám dává liturgie překročit od stvořené skutečnosti k její analogii na vyšší úrovni: od světla Vánoc k světlu nebeskému, od viditelného k neviditelnému. Orace z jitřní mše nás zve, abychom přešli od roviny bytí do roviny jednání; nemnoha slovy je položen základ mravního jednání: ať se odráží v našem díle, co vírou plane v naší mysli.
Tak nás každý svátek vede k prosbě o zvláštní milost, a to se sladkostí a přesností, která vede duši přímo do centra slaveného tajemství. Jsme osvíceni, pokud jde o věc, o kterou máme žádat, i pokud jde o způsob, jak o ni máme žádat, a také proč je důležité o ni prosit. Orace k Neposkvrněnému Početí rozvíjí harmonicky řád čtveré příčiny; orace ve čtvrtou neděli po Velikonocích obrací naše srdce vzhůru s líbezností, jaké dosahuje jen latina: ut inter mundanas varietates ibi nostra fixa sunt corda, ubi vera sunt gaudia: aby uprostřed světských proměn naše srdce kotvila tam, kde je pravá blaženost.
Latina orací nás vede k modlitbě s takovým zápalem a takovou přesností, že mnohdy je překlad vlastně nemožný. Jak překládat taková slova, jako hostia, pietas devotio? Po odstupu dvaceti století slovo, které nahrazuje latinský výraz, se jeví, jako by bylo zbavené své podstaty nebo mělo změněný význam.
V latině hostia znamená oběť s prolitím krve a devotio neodvolatelné zasvěcení. Slovo pietas, tak vybledlé od ustavičného používání, by potřebovalo, aby neztratilo svůj původní význam, dlouhou parafrázi, která by mohla vyjádřit její prastarou a posvátnou křišťálovou ryzost. (platí to především pro románské oblasti, kde je toto slovo používáno v mnoha významech i vzdálených jeho latinskému obsahu. pozn. překl.).
Někteří z vás se ptají, jak se modlit s použitím orací z misálu. První podmínkou je umět číst; je to dovednost málo zobecněná, zcela v kontrastu s tím, co si obecně lidé myslí. Toto umění vyžaduje dvě operace: bedlivě zkoumat a zvažovat. Radím těm, kteří se chtějí inspirovat svatou liturgií, aby živili svůj život modlitby a napodobovali metodu zlatokopů. Liturgický rok se podobá velké řece obřadů, zpěvů a básní. Nacházejí se zde i krátké brilantní formule, živé a zářící, které je možno přirovnat k zlatým oblázkům.
Číst zvolna ve vlastním misálu je vynikající metoda modlitby, zavlažovat tak říkajíc den po dni vodou z této řeky a sbírat pečlivě to, co odpovídá očekávání a touze duše.
Nedělní kolekta se pod vedením církve stane lahodnou meditací a praktickou exhortací pro celý týden. Jako vepsané do mysli můžeme tak nosit preferované oblíbené věty orací obohacené o zářivé maximy, které osvětlují naši cestu.
Zde je několik nahodilých příkladů:
Sic transeamus per bona temporalia, ut non amittamus aeterna(1)
Sacramentum vivendo teneant, quod fide perceperunt (2)
Sine te nihil potest mortalis infirmitas(3)
Ad promissiones tuas, sine offensione curramus (4)
Da nobis fidei, spei, et caritatis augmentum(5)
Discamus terrena despicere et amare caelestia (6)
Auctor ipse pietatis...
V těchto posledních slovech – Ty, který jsi sám původcem vší zbožnosti – je krásně vysloveno umění, jak pohnout Božím Srdcem!
Je to velká blaženost modlit se stejnými slovy a se stejnými důrazy jako první křesťané znovuzrození v křestní vodě, kteří naslouchali stejným lekcím, intonovali stejné zpěvy a byli vnímaví k milosrdnému hlasu Ducha a Nevěsty, který volá:
Přijď, Pane Ježíši!
Poznámky:
(1) Abychom procházeli mezi statky časnými a neztratili věčné (3. neděle po Duchu Svatém)
(2) Dopřej, aby svým životem uchovávali svátost, kterou přijali vírou. (úterý velikonoční)
(3) Bez tebe slabost naší smrtelné přirozenosti nic nezmůže (1. neděle po Duchu Svatém)
(4) Dej, abychom spěli bez zábran za slíbeným dobrem (12. neděle po Duchu Svatém)
(5) Rozmnož naši víru, naději a lásku (13. neděle po Duchu Svatém)
(6) Ať se učíme pohrdat věcmi pozemskými a milovat nebeské (postcommunio ve mši k Božskému Srdci)
Pramen: Dom Gérard Calvet O.S.B. (1927-2008), La santa liturgia, trad. it., Nova Millennium Romae, Roma 2011, pp. 59-70]
