Zhumanizovali mši
Bůh je realita: závaznost Mše svaté 10. 10. 2016
Zhumanizovali Mši a ze zhumanizované se stala fakultativní: tak bychom mohli shrnout tragickou křivku upadajícího modernizovaného katolicismu.
Je naléhavé připomenout, že katolická Mše, ta opravdová, spočívá na realitě, nikoliv na subjektivních spirituálních podnětech.
Tento svět je reálný, nestvořil sám sebe; reálný je Bůh, Stvořitel a Pán všeho, co existuje. Je to ta nejreálnější realita, že svět po pádu v prvotním hříchu spasil Ježíš Kristus. Proto pozor: Kristus spasil svět reálným způsobem, nikoliv rétoricky, tedy prohlášením; spasil svět historickou výkupnou událostí: svým Vtělením, Umučením a Smrtí na Kalvárii.
Ježíšovo výkupné konání pak odpovídá realismu odčinění: Lidé urazili Boha neslýchaným způsobem a jen Bůh jako člověk mohl odčinit takovou urážku tím, že se za nás vydal na Kříži. Katolická Mše je zvěčnění tohoto odčinění, které přináší spásu: Ježíš Kristus se ustavičně obětuje Otci ve smírné oběti, aby pro nás existovalo Boží odpuštění; toto ustavičné usmiřování se děje po celou dobu historie na katolických oltářích tohoto světa.
Křesťan po dva tisíce let žil a žije uvnitř tohoto realismu, který uznává, že všechno se děje a závisí na Bohu; že po hříchu se všechno může obrodit jen v krvi obětovaného Krista.
To pro tento realismus církev staví do centra celého křesťanství Mši svatou a činí ji centrem života všech lidí v jejich dnech a v jejich čase. Činí ji centrem lidské civilizace a nikoliv pouze centrem církve. Tak také struktura měst a obcí se utvářela kolem chrámů, protože v nich se dennodenně slavila Mše.
A každý projev lidského života byl katolickou Mší požehnán.
Tak tomu skutečně je, protože Mše žije z uznání těchto dvou skutečností: Boha Stvořitele a Krista Vykupitele.
Křesťan jako rozumný realista nikdy neuvažoval o tom, že by někdo, kdo má zdravý rozum, mohl pochybovat, že celá tato realita závisí na Bohu. V tom smyslu píše sv. Pavel: Proto je nelze omluvit. Ačkoliv Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila (Řím 1,21).
1. vatikánský koncil cituje právě tento úryvek sv. Pavla, aby připomněl, že je možno rozumem poznat Boží existenci a že není pro člověka omluvou, jestliže vyznává bezbožeckou anebo agnostickou nevěru.
Ale v katolickém světě se stalo něco zvláštního: chtěli humanizovat Mši a tento realismus ztroskotal v subjektivismu.
Je evidentní, že v liturgické reformě z konce 60. let soustředili Mši na člověka, který se modlí, a nikoliv na Boha, který dává spásu. Transformovali tak jednání Krista, který zachraňuje z propasti, na osobní setkání člověka, který hledá Boha. Je to velký podvod: nová Mše se stává pouze náboženským úkonem, který se rodí z individuální víry; není to prvořadá akce Boha, který dává světu existenci. P. Pio řekl: „Spíše může svět existovat bez slunce, než beze Mše svaté“.
Mše redukovaná na lidskou modlitbu, se může snadno stát fakultativní, a vlastně se takovou již široce stala. Takto zmrzačená může být jednou z modliteb, které vynalezl člověk hledající Boha, a stává se tak strašlivě fakultativní, určená pouze pro toho, kdo pociťuje její potřebu.
Ale skutečná Mše Krista, který udržuje a zachraňuje svět, fakultativní nikdy nebude, i když věrní moderní kněží budou velebit tu fakultativní jako projev svobody svědomí. Nebude nikdy fakultativní pro člověka a pro církev, která uznává realitu.
Tak na příklad nejnovější polemiky o zrušení mší na začátku školního roku ve jménu italské laicizace plně poukazují na tuto krizi.
Je to krize, která se rodí zcela v katolickém domě: modernizované křesťanství se stalo subjektivní spiritualitou, a proto žáci, kteří ještě uznávají Boha, mají jít na Mši mimo školní rozvrh. A bohužel, jedna větev církevních hodnostářů trvá na tom, že je to správné, aby se respektovala osobní svoboda. Ale pro něco takové katolicismus nevznikl.
Katolicismus naopak říká, že ctnost zbožnosti se rodí ze spravedlivosti: člověk nestvořil sám sebe a nemůže se svými vlastními silami spasit ze smrti. Musí veřejně vzdávat poctu Bohu a prokazovat mu veřejný kult. Rozum musí uznat opodstatněnost křesťanského zjevení, historicky ověřitelného, a tedy uznat veřejně Boha v Ježíši Kristu. Jen tak může být spravedlivý.
Stát, který se této skutečnosti naopak zbavuje, nemůže být spravedlivým státem. Ohrožuje možnost civilizace, znemožňuje kulturu, která se rodí z lidské inteligence.
Svět může být bez slunce, nikoliv však beze Mše svaté. Naše civilizace a kultura jsou u konce, protože se zbavily tohoto slunce.
Je zapotřebí mluvit o tom se všemi, kteří ustoupili fideismu nových laických dogmat. Je zapotřebí mluvit o tom s kněžími, s katolickými rodiči, s politiky, se všemi lidmi dobré vůle, kteří se smiřují s tímto tragickým odlivem.
Kdo mě vyzná před lidmi, toho vyznám já před mým Otcem, který je v nebesích: je jasné, že náš Pán Ježíš Kristus staví všechno na uznání skutečnosti své přítomnosti proti všem současným ideologickým fantaziím a módám.
Církev byla poslána do světa, aby přiváděla lidi k realitě, že existuje Bůh, a nikoliv aby velebila lidské individuální svobody. Církev byla poslána do světa, aby zajistila centrální postavení a závaznost Mše svaté.
Chiesa e post concilio: Editorial Radicati nella fede, říjen 2016
