Druhá neděle po Svatém Duchu
Tato neděle se jmenovala také neděle v oktávu Božího Těla, (ta byla při poslední úpravě tradičního Římského misálu Janem XXIII. zrušena). Spřízněnost této neděle s tématikou Božího Těla však není záměrná, protože liturgické texty této neděle jsou starší než slavnost ustanovení Eucharistie. Zvykli jsme si nicméně chápat tento souzvuk jako důsledek sousedství této neděle s velkým předchozím svátkem.
Již Introit, který je částí velkého děkovného Davidova žalmu, (Ž 17, 19 - 20) se modlíme s pocity a přesvědčením, že předmětem díků především dar Nejsvětější Svátosti, kterým se Pán osvědčuje jako náš obránce a vyvádí nás z naší tísně na volné prostranství. Eucharistie je naší silou a současně naším bezpečným útočištěm před nepřáteli naší spásy. Proto si právem osvojujeme Davidova slova: Miluji tě, Pane, má sílo!
V Oraci prosíme s vědomím velké Boží moci a dobroty: Dej nám, Panem, abychom k tvému svatému jménu měli ustavičně úctu a lásku, neboť ty, které vychováváš v dokonalé lásce k sobě, nikdy nezbavuješ svého vedení.
Když liturgie mluví o Božím jménu, rozumí tím samotného Boha. („Naše pomoc ve jménu Páně“ ; „Jméno Páně buď pochváleno“.) Je to tedy prosba o spasitelnou úctu a lásku k Bohu a současně vyznání důvěry v jeho láskyplné vedení. I když nás navštěvuje utrpením a zkouškami, je to jen proto, aby se v nás upevnila naše láska k němu.
Epištola (2 Jan 3, 13-18) proto obrací naši pozornost k nejpodstatnějšímu plodu, který čerpáme z bezmezného Božího sebedarování: Z toho jsme poznali Boží lásku, že On položil za nás život. Eucharistie je nejen symbol, ale konkretizace, reálné zpřítomnění tohoto nejvyššího projevu Boží lásky. Když Pán za nás položil život, nespokojuje se s tím, že vezmeme tuto skutečnost na vědomí. Proč se Bůh rozhodl dát se nám za pokrm? Chce, abychom se stali zcela reálně adresáty a „konzumenty“ jeho daru. Pokrm je totiž něco, co je pro náš život naprosto nezbytné. Co člověk požije, proměňuje se a stává součástí jeho těla a jeho bytosti. Jestliže se nám Bůh daruje právě ve způsobě pokrmu, je nejúplnější materiální vyjádření duchovní skutečnosti a opakované uskutečnění tohoto svrchovaného Božího sebedarování. Nebeský pokrm je přímým plodem jeho smrti jako nejvyšší možný projev jeho, lásky. Tak jsem přešli ze smrti do života. Z toho vyplývá skutečnost, že kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale skutkem a doopravdy. Nenávist k bližnímu je pak totéž co vražda.
Židy představa božského pokrmu pohoršovala a pobuřovala. Chyběl jim totiž základní klíč k pochopení: úcta a plná důvěra ve všemohoucí Boží lásku. Zcela jiný postoj k Pánu projevil pohanský setník: hrozil se představy, že by Ježíš měl vstoupil do jeho domu. Nehoršil se na Pána, ale na sebe, protože si byl hluboce vědom toho, že jeho návštěvy není hoden. My sice opakujeme setníkova slova, ale naše chování bývá v úplném rozporu s jeho postojem. Takřka neskutečná mimořádnost Božího daru se z našeho vědomí i z našeho chování zcela vytratila. Kam se poděla víra a úcta našich biskupů, když nám svého času napsali, abychom přijímali Eucharistii ve stoje a do ruky jako každý jiný dar? Koho by něco takového napadlo bez takové zrádné rady? Pane, zbav mne nešlechetných rtů a úskočného jazyka. Zachraň mě!, prosí Žalmista v Graduale (119, 1-2. 7,2) Spojme se s jeho modlitbou. Jestliže přijímání největšího daru nás nebude vždy neuchvacovat a nenaplňovat úctou, ale odehraje se v atmosféře sebestřednosti, odkud chceme čerpat pro každodenním životě tak nezbytnou sebeobětující lásku ke svým bratřím?
O projevech lidské sobecké sebestřednosti hovoří sám Spasitel v evangeliu ve svém velkém podobenství (Lk 14, 16 – 24). Co jiného jsou všechny ony výmluvy těch, kteří byli poctěni a obdarováni pozváním na královskou hostinu? Pro ně jsou jejich vlastní zájmy důležitější než královský dar. Pýcha , sobectví a pohodlí zaslepují člověka do té míry, že zcela přehlíží největšího Dárce. Stejně pak bude přehlížet i své bližní, ačkoliv jsou Bohu tak vzácní, že jim daruje sám sebe.
Modlitba Offertorium nás proto vybízí k prosbě, abychom byli vysvobozeni z pout sobectví: Pane, obrať se ke k mně, vysvoboď můj život, zachraň mne, pro své milosrdenství (Ž 6,5). V tomto duchu pokračuje i Secreta: Oběť, kterou tvému jménu přinášíme, ať nás, Pane, očistí a den ze dne více uschopňuje k vedení nebeského života.
6. verš 12. žalmu v Communio nechť je i naším díkůvzdáním: Zpívat budu Pánu, který mi udělil tolik věcí, opěvovat budu jméno nejvyššího Pána. Plodem dnešní bohoslužby nechť je pro nás pevné předsevzetí slavit tak velké tajemství důstojně, s největší možnou úctou a láskou, a také co nejčastěji, aby rostl jeho účinek pro naši spásu. To je obsahem dnešní závěrečné modlitby.
Svým obsahem nás dnešní neděle také připravuje na nadcházející svátek sídla Boží lásky, Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
