Nanebevstoupení Páně
Nanebevstoupení je významným vyvrcholením života Krista Vykupitele. Je jeho triumfální inaugurací a intronizací, je introitem božské oslavy jeho lidské přirozenosti.
Lidská přirozenost byla znesvěcena a ponížena počínaje prvotním hříchem. Lidské Kristovo tělo, které bylo jménem celého lidstva ponořeno do nejhlubšího ponížení smrtelného života, bylo zmučené a usmrcené v poslušnosti k Otcově vůli, dochází nyní nejvyšší nadlidské oslavy. Kristovo lidství povznesené nad všechny anděly k nejvyššímu společenství s Bohem na trůn moci a slávy nám tak připomíná, že i nás čeká nevýslovná oslava, pokud nezmaříme ovoce vykoupení. Svatý Bernard říká o tomto svátku: „Je dokonáním a naplněním všech slavností a blaženým závěrem celé pozemské pouti Božího Syna“. Svatý Lev Veliký nás ujišťuje, že Nanebevstoupení je nejradostnějším svátkem: „Kristovo nanebevstoupení je naším povýšením, neboť tam, kam nás předešla Hlava, tam má přijít i celé tělo“. Proto Kristus právem řekl učedníkům: Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci. A apoštolové se skutečně vrátili z Olivové hory do Jeruzaléma a chválili a velebili Boha. (Lk 24, 52.53) Nanebevstoupení je vlastně staroliturgickým svátkem Krista Krále.
Mešní liturgie nám mysticky zpřítomňuje tuto nesmírnou událost. Introit (Sk 1,11) nás přivádí na místo oslavované události: Muži galilejští, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Aleluja. Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe. Aleluja. Andělé oznamovali a vítali Pánův příchod při jeho narození a nyní ohlašují důsledky Kristova narození, života, smrti a zmrtvýchvstání. Žalm 46 nás dnes třikrát vyzývá k jásotu: Božský Král za jásavého zvuku trub je vynesen k triumfu na Sión.
Zcela logicky prosí orace, abychom nespouštěli z očí tento náš nebeský cíl: Popřej nám prosíme, všemohoucí Bože, abychom s vírou, že dnešního dne tvůj Jednorozený, náš Vykupitel, vystoupil na nebesa, sami myslí prodlévali v nebesích.
Epištola (Sk 1,1-11) i evangelium nám líčí Pánovo nanebevstoupení. Ve zpěvu Aleluja se opět vrací žalm 46 a doplní ho žalm 67: Pán přichází ze Sinaje, vystupuje na výsost a vede ty, kteří byli v zajetí. Aleluja..
Evangelium v podání sv. Marka (16, 14-20) nám představuje dojemnou scénu, ve které Pán učedníkům vytýká jejich nevěru a tvrdost srdce a ukládá jim závažný úkol: hlásat evangelium všemu stvoření, protože ten, kdo neuvěří, bude zavržen. Je zde jednoznačně vyjádřeno varování před pochybováním a zdůrazněna nezbytnost víry a křtu. To je pro Kristovy učedníky závazné až do Kristova opětovného návratu, kdy budou skládat účty z toho, jak hospodařili s přijatou hřivnou víry a milosti.
Po evangeliu následuje symbolický úkon: je zhašena velikonoční svíce rozsvícená o slavnosti vzkříšení.
Zpěv offertoria potřetí vyzývá k jásotu z pohledu na Kristův triumfální průvod.
V modlitbě po svatém přijímání prosíme o bohaté účinky svátostného pokrmu, který je posilou na naší cestě: Uděl nám, prosíme, všemohoucí a milosrdný Bože, abychom toho, co jsme pod viditelnými tajemstvími přijali za pokrm, dosáli také neviditelným účinkem.
Velká prosebná novéna
Apoštolové podle Kristova návodu zahájili bezprostřední přípravu na přijetí slíbeného Ducha Svatého: v odloučenosti od hluku světa a ve vnitřní usebranosti; vytrvalou modlitbou; svornou jednomyslností v lásce. Jak výslovně uvádí sv. Lukáš, bděli jednomyslně na modlitbách s Marií, Matkou Ježíšovou (Sk 1, 14).
Je to významná nejvýš důležitá modlitba za naléhavé potřeby celé Kristovy rodiny. Papež Lev XIII. ve své okružním listě z 5. května 1895 uložil: Modleme se za jednotu veškerého křesťanstva, rozštěpeného schizmaty a bludy, za jednotu ve víře a v lásce, za návrat k onomu šťastnému stavu prvotní církve, jak to vystihuje svatopisec v Skutcích apoštolů: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši (4,32).
