Menu


Velký pátek

                                            

                 Den největší bolesti ze všech bolestí

Liturgickými obřady Velkého pátku oslavuje římská liturgie vrcholnou událost lidských dějin, vykoupení celého světa. Prožívá úděsnou skutečnost, že umírá sám Boží Syn, původce všeho života. Nadvláda smrti nad člověkem jako důsledek hříchu neušetřila ani Hlavu lidstva, Ježíše Krista.

Ale křesťané jsou si vědomi, že smrt, kterou Ježíš s námi sdílel a která byla pro něho tak nesmírně krutá, odpovídala věčným Božím záměrům spásy lidského pokolení. Otec uložil tuto smrt svému jedinému Synu, aby ji přijal jako prostředek našeho vykoupení. Kříž se tak stává slávou křesťanů. Ejhle, dřevo kříže, na kterém pněla Spása světa. Proto tento den není pouze dnem nejhlubšího smutku, ale také dnem největší naděje, která nás dovede až k radosti zmrtvýchvstání.

Zcela jedinečná velkopáteční liturgie má čtyři základní části.

1. část: Katecheze o smrti Páně

Začíná neobvyklým Introitem beze slov:

Celebrant oděný do černého roucha spolu se svým průvodem vstupuje za naprostého ticha do chrámu zbaveného všech světel i ozdob. Před zcela obnaženým oltářem padají všichni v prostraci na zem k tichému rozjímání.

Celebrant pak prosí Boha, který utrpením Krista, našeho Pána, zbavil lidstvo dědictví hříchu, pro který propadlo smrti, aby tak, jako nejdříve neslo obraz své padlé přirozenosti, nyní mohlo přijmout a nést nebeský obraz posvěcující milosti.

První starozákonní čtení je z knihy proroka Ozeáše (6, 1 – 6). Pojďme, navraťme se k Hospodinu, on nás šlehal, on nás uzdraví.... Jak s tebou naložím? Vaše láska je jako ranní mráček, který se záhy rozplyne. Chtěl jsem lásku a nikoliv oběti.

Druhé čtení z knihy Exodus (Ex 12, 1-11) připomíná Hospodinovy pokyny před východem Izraele z egyptského zajetí: mluví o beránkovi a jeho krvi na veřejích domů a o chvatné hostině.

Následuje historická zpráva o obětování pravého Božího Beránka a jeho krutém umučení a smrti podle autentického svědectví svatého Jana, jediného apoštola, který stál přímo pod křížem. (18, 1 – 40; 19, 1 - 42)

2. část: 9 naléhavých modliteb za celý svět

Každá z těchto modlitba má tři části: Vyslovení úmyslu, tichou prosbu věřících a slavností modlitbu, kterou přednáší celebrant Bohu jménem všeho lidu. Modlíme se za církev, za papeže, za hierarchii a věřící, za ty kteří vládnou, za katechumeny, za potřeby lidu, za jednotu církve, za obrácení židů, za obrácení pohanů.

3. část: Slavnostní uctění Svatého Kříže

Kříž je nejdříve slavnostně odhalen před zraky věřících za trojího zpěvu antifony: Ejhle, dřevo kříže, na kterém pněla spása světa. Pojďte, pokloňme se! Všichni třikrát padají na kolena.

K uctívání Svatého Kříže celebrant odkládá svou obuv jako Mojžíš na hoře Sinaj,. Během uctívání se pak zpívají tzv. Improperia, žalostné Pánovy výčitky adresované všem, ale především jeho vlastnímu národu: Lide můj, co jsem ti učinil aneb v čem jsem tě zarmoutil, odpověz mi! Připojují se také úchvatné hymny oslavující Svatý Kříž, které pak uzavírá doxologie: Věčná sláva budiž Nejsvětější Trojici, stejná Otci i Synu, stejná Utěšiteli. Celý svět ať chválí jméno Trojjediného Boha. Amen.

4. část: Mše předem proměněných chlebů

Je to strohý obřad bez obětování, bez preface, bez kánonu a proměňování. V den krvavé Kristovy oběti se církev neodvažuje slavit její nekrvavou památku.

Uctěný kříž je umístěn do středu oltáře mezi dvě svíce. Celebrant se oděje do fialového roucha. Přinášejí se hostie proměněné předchozí den. Po modlitbě Otče náš s připojenými modlitbami následuje absoluce a svaté přijímání kléru i lidu pod způsobou chleba.

Po dvou závěrečných modlitbách průvod mlčky odchází a oltář je znovu obnažen za naprostého ticha.

V tento den, kdy Bůh nám projevil tu největší velkodušnost a štědrost, kdy je mimořádně nakloněn vyslyšet naše nářky, nechť naše vroucí díky Pánu za zcela nezasloužený dar spásy vyústí do naléhavých proseb za obrácení zatvrzelých srdcí všech těch, kteří stále tvrdošíjně odmítají svého Spasitele. A současně prosme se slzami v očích za milostivé odpuštění všech našich slov a skutků, které je v jejich tvrdošíjnosti podporují.

Kdo ví, možná, že se Bůh v lítosti odvrátí od svého planoucího hněvu a nezhyneme. (Jon 3,9)