Dvacátá neděle po Duchu Svatém
Před Boží tváří stojí člověk vždy jako hříšník, který si je vědom své odpovědnosti. Jakoukoliv snahu ohrazovat se je třeba vyloučit. Můžeme jen uznat svou vinu a prosit o Boží milosrdenství.
Ale na toto milosrdenství máme také právo, a to právě pro své vědomí, že jsme hříšní. Naše hříchy, ať jsou jakkoliv velké, nejsou překážkou našeho vykoupení, naopak jsou jeho příčinou. „Nepřišel jsem zachránit spravedlivé, ale hříšníky“, řekl Ježíš, když mu jednou vyčítali, že stoluje s hříšníky. Činil tak právě pro svou velkou dobrotu. Je to pro nás velké a důležité zjevení, že Bůh nás přivádí zdarma ke spáse, protože jsme naprosto neschopni spasit sami sebe.
Zbývá nám ovšem povinnost oslavovat Boha, který o nás pečuje s tak velkým milosrdenstvím, s důvěrou prosit o jeho odpuštění a pokoj a být si jistější jeho dobrotou než sami sebou. Celým svým životem máme opěvovat s radostí dar vykoupení a směřovat k němu i ve všech zkouškách a protivenstvích.
K těmto zkouškám patří i samotný život v pozemském vyhnanství. Tento stesk po domově vyjadřuje zvláště výmluvně tuto neděli 136. žalm v offertoriu: U řek babylonských jsme sedávali a plakali, když jsme, Sióne, na tebe vzpomínali. Stojí za to pomodlit se tento žalm celý.
Introit (Dan 3,31,29,35) je jakoby pokračování našeho vstupního confiteor: Všechno, co jsi nám učinil, Pane, učinil jsi podle svého spravedlivého rozhodnutí, neboť jsme zhřešili před tebou a nedbali jsme na tvá přikázání. Oslav však své jméno a jednej s námi podle svého milosrdenství.
O milosrdenství a odpuštění prosíme společně v oraci, abychom očištěni ode všech hříchů sloužili Pánu s bezpečnou myslí.
Také epištola (Ef 5, 12–21) nám připomíná naše vyhnanství. Na své cestě k vytouženému domovu nesmíme nemoudře ztrácet čas nestřídmostí a nevázaností. Naopak, ve vzájemném duchovním povzbuzování máme za všechno Pánu děkovat.
Graduale (Ž 144, 15 – 16) je ozvěnou touhy po věčném domově a současně projevem důvěry v Pána, který všechno tvorstvo naplňuje požehnáním. Tyto dva žalmové verše se používají také jako modlitba před jídlem.
Starostlivost, jakou projevuje setník v evangeliu (Jan 4, 46-53) o život svého syna, nás nesmí zahanbit v tom, jak my pečujeme o zdraví své duše. I my musíme naléhavě prosit Pána: „Pojď, uzdrav mě k věčnému životu“.
Doplnění tohoto evangelia nacházíme v sekretě, ve které prosíme Pána, aby nám jeho svátostná tajemství byla lékem, který zbaví naše srdce jeho neduhů a hříchů.
Hlavní zárukou a útěchou v bojích i utrpeních je nám sám Pán, a to především ve svém svátostném pokrmu. Vyjadřuje to jak zpěv communio, tak závěrečná modlitba, která je obměnou orace: Učiň, Pane, abychom se stali hodnými posvátných darů tím, že vždy posloucháme tvá přikázání.
